ROZHOVOR / Roztržka mezi Japonskem a Čínou se vyhrocuje na diplomatické i hospodářské půdě a komunistická velmoc neváhá provokovat ani vojensky. Důvodem vzrůstajícího napětí je především otázka Tchaj-wanu, který se může podle mnohých brzy stát cílem čínské agrese. Nejen o významu tohoto ostrova nebo o japonském pohledu na čínskou hrozbu a spojenecké vazby s USA i sousedními zeměmi mluvil v rozhovoru pro deník FORUM 24 Takashi Hosoda, odborník na asijskou bezpečnost dlouhodobě působící v Česku.

Japonská premiérka Sanae Takaičiová se nedávno ocitla uprostřed ostrého konfliktu s Čínou kvůli otázce možného zapojení do obrany Tchaj-wanu. Čím je Tchaj-wan pro Japonsko tak důležitý, že jeho případné napadení Takaičiová označuje za „situaci ohrožující přežití“ země?

Je to pro nás politická, ekonomická i bezpečnostní otázka. Z politického hlediska stojí Tchaj-wan i Japonsko v první linii obrany proti Číně a oba státy jsou liberálními parlamentními demokraciemi, zatímco čínský autoritářský systém zcela ignoruje důstojnost jednotlivce. To jsou hodnoty, které musíme chránit – a proto je podpora Tchaj-wanu politicky důležitá.

Pak jsou tu ekonomické aspekty: je dobře známo, že Tchaj-wan je centrem výroby polovodičů, ale nejde zdaleka jen o ně. Kolem Tchaj-wanu vedou námořní trasy, které hrají klíčovou roli pro globální dodavatelské řetězce.

A konečně z hlediska bezpečnosti Čína výrazně zvyšuje své vojenské aktivity v regionu a svou vojenskou sílu. Jak uvádí letošní americká Národní bezpečnostní strategie, region západního Pacifiku by byl v případě tchajwanského ovládnutí Čínou rozdělen na severovýchodní oblast zahrnující Japonsko nebo Korejský poloostrov a na jihovýchodní oblast tvořenou státy jihovýchodní Asie.

Připomínám, že čínské námořnictvo je už nyní početně největší na světě a jaderné kapacity této mocnosti exponenciálně rostou. Čína navyšuje svůj jaderný arzenál zhruba o sto hlavic ročně, což znamená, že během čtyř let bude mít přes tisíc hlavic a během deseti let se vyrovná aktivním jaderným silám USA a Ruska.

Japonsko zároveň leží k Tchaj-wanu nesmírně blízko– některé japonské ostrovy jsou od něj vzdálené jen něco přes sto kilometrů. Zaznamenal jsem, že japonská vláda plánuje na těchto ostrovech rozmístit systémy protivzdušné obrany. Je to předpokládám právě kvůli vzrůstající hrozbě čínského útoku na Tchaj-wan?

Bohužel byla debata o rozmístění protiletadlových raket od samého počátku Čínou záměrně manipulována tak, aby byla prezentována jako rozmístění raket středního doletu. Čína zároveň zveličuje vojenskou přítomnost Japonska na jeho ostrovech a snaží se poukazovat na údajnou japonskou agresivitu. Když přitom ministr obrany Šindžiró Koidzumi navštívil ostrov Jonaguni, zmínil rozmístění protiletadlových střel s dosahem jen asi 50 kilometrů. Takže by ani nemohly zasáhnout do situace na vzdálenějším Tchaj-wanu – slouží čistě k obraně japonského území.

Někteří pozorovatelé se domnívají, že by Čína mohla vojensky zasáhnout proti Tchaj-wanu již v roce 2027. Jak by taková agrese vypadala v praxi?

Mnozí experti očekávají, že se Čína pokusí spíše vynutit blokádu Tchaj-wanu, než aby provedla plnohodnotnou vyloďovací operaci, která by byla podle mého názoru mimořádně obtížná. Čína by totiž v takovém případě musela přepravit obrovské množství vybavení i vojáků přes Tchajwanský průliv, který je i v nejužším místě stále širší než sto kilometrů – a to by mělo Tchajwancům poskytnout dost času na zničení invazní flotily.

Tchaj-wan by v průlivu rozmístil miny a do operace proti invazním silám by mohly zasáhnout rovněž americké, japonské, australské nebo možná dokonce korejské ponorky. Blokáda je naopak poměrně pravděpodobným scénářem a Čína se vždy snažila dosáhnout vítězství bez přímého boje.

Čínská strana již v současné době vede hybridní informační a kognitivní operace, jejichž cílem je přimět nepřátelské státy ke změně dosavadní politiky.

Čínská strana již v současné době vede hybridní informační a kognitivní operace, jejichž cílem je přimět nepřátelské státy ke změně dosavadní politiky. Z tohoto důvodu Čína nejen demonstruje rozsáhlé vojenské přípravy, ale snaží se prezentovat i mezinárodní podporu a legitimitu svých nároků vůči Tchaj-wanu. Tím usiluje o to, aby se Tchajwanci a potažmo i Japonci cítili v izolaci a rezignovali na jakýkoli odpor.

Japonsko se na rostoucí agresivitu komunistické Číny a také na další bezpečnostní výzvy, které představuje například Severní Korea, připravuje mimo jiné zvyšováním obranného rozpočtu. Ten by měl již v letošním fiskálním roce dosáhnout dvou procent HDP. Pokud se nemýlím, jde o nejvyšší podíl výdajů na HDP v poválečné historii Japonska.

Ano, je to skutečně tak. Samozřejmě musíme zvýšit výdaje na obranu kvůli rostoucím čínským a severokorejským vojenským aktivitám a také s ohledem na posilování strategického partnerství mezi Čínou a Ruskem. Dosažení obranných výdajů právě ve výši dvou procent HDP je ale zároveň i vyloženě politickým rozhodnutím, které vychází ze slibu nové premiérky Sanae Takačiové americkému prezidentu Donaldu Trumpovi a je také v souladu s dlouhodobým závazkem států NATO.

Pozorujete vůči zvyšování výdajů na obranu v tradičně pacifistické japonské společnosti nějaký odpor? Když bývalý premiér Abe v roce 2014 prosadil změnu výkladu ústavy a poprvé od druhé světové války vytvořil podmínky pro omezené uplatnění kolektivní sebeobrany, setkalo se to u části veřejnosti se silným odporem.

Změny ústavy jsou něco jiného, zvýšení vojenských výdajů se však alespoň prozatím setkává jen s minimální kritikou. Japonci obecně chápou výzvy spojené s rostoucí severokorejskou hrozbou nebo se zvyšující se čínskou a ruskou vojenskou aktivitou v regionu. Připomeňme například nedávný incident, kdy čínské stíhačky zaměřily radary na japonská letadla, nebo první společnou hlídkovací plavbu čínských a ruských ponorek v Japonském moři letos v srpnu.

Poněkud komplikovanější otázkou zůstává, jak najít pro větší vojenský rozpočet dodatečné finanční zdroje, protože Japonsko trpí vysokým zadlužením. Vládní strana nedávno začala nahlas mluvit o zvýšení daně z příjmu, což by mohlo vyvolat odpor veřejnosti. Objevují se navíc spekulace, že Spojené státy na Japonsko zatlačí, abychom dále zvýšili vojenské výdaje v souladu s letošními aktualizovanými cíli NATO na 3,5 % HDP.

Zmínil jste, že japonské rozhodnutí navýšit obranné výdaje výrazně ovlivnily Spojené státy. Jaké jsou je ve druhém funkčním období vztahy mezi Japonskem a USA? Je poválečná aliance stále stejně silná, nebo vnímáte riziko, že Spojené státy opustí Japonsko podobně, jako podle všeho opouštějí Evropu?

Nejprve musím v tomto kontextu vysvětlit zásadní rozdíl mezi Evropou a Asií. V Evropě existuje NATO, což je regionální kolektivní obranná organizace, která by byla relativně silná i v případně částečného stažení Spojených států. To samé ale neplatí v Asii, kde mají USA s každou jednotlivou zemí, jako je Jižní Korea, Japonsko, Austrálie, Thajsko nebo Tchaj-wan, uzavřenou bilaterální bezpečnostní smlouvu a naše obrana tedy přímo závisí na Spojených státech.

Za této situace se pokoušíme zajistit, že se Američané budou nadále podílet na naší bezpečnosti, a v budování dobrých vztahů s Trumpem jsme byli poměrně úspěšní už za jeho prvního funkčního období. Zatímco mnohé evropské státy měly tehdy stejně jako dnes s americkým prezidentem napjaté vztahy, japonský premiér Šinzó Abe s ním dobře vycházel. A podobnou dynamiku pozorujeme i v současnosti mezi Trumpem a premiérkou Takaičiovou.

Na druhou stranu vyžaduje udržení této aliance ze strany Japonska značné investice včetně pořizování amerických zbraní, přijímání amerických požadavků na nákup jejich sóji nebo třeba přijetí toho, že na nás byla uvalena vysoká cla. A samozřejmě nemůžeme vědět jistě, zda tyto kroky budou stačit. Někteří japonští odborníci, a dokonce i část příslušníků Sil sebeobrany pozorně sledují, co se děje na Ukrajině, a zamýšlejí se nad tím, do jaké míry by Spojené státy Japonsko v krizové situaci skutečně podpořily.

Uvedl jste, že pro Japonsko v tuto chvíli neexistuje alternativa k alianci se Spojenými státy. V regionu je však celá řada zemí, které mají podobné obavy z rostoucích čínských a potažmo severokorejských vojenských aktivit – stačí zmínit Filipíny nebo Jižní Koreu, ale i třeba Vietnam a Indii. Snaží se Japonsko budovat silnější vazby i s těmito státy?

Rozhodně ano. Japonsko už od dob premiéra Abeho posiluje bilaterální i trilaterální bezpečnostní spolupráci se zeměmi, které sdílejí podobné hodnoty a obavy. Jedním z těchto partnerů je bezpochyby Austrálie, která se nedávno vůbec poprvé rozhodla zakoupit jedenáct fregat japonské výroby, což pro náš obranný průmysl představuje ohromný úspěch.

Japonsko a Austrálie už také podepsaly tzv. Smlouvu o vzájemném přístupu (RAA), která se zaměřuje na rozšíření spolupráce v oblasti vojenského výcviku a společných cvičení. Podobnou dohodu máme uzavřenou i se Spojeným královstvím nebo s Filipínami a s právě s Austrálií, Filipínami a Spojenými státy se také účastníme společných vojenských cvičení.

Dalším symbolem rostoucí regionální bezpečnostní spolupráce je trilaterální rámec mezi USA, Japonskem a Jižní Koreou, který se soustředí především na severokorejskou hrozbu. Sdílíme citlivé informace týkající se severokorejských raketových testů a jaderného programu, nedávno jsme například sdíleli obavy z toho, že Rusko poskytlo Severní Koreji malé nukleární reaktory určené pro vývoj jaderných ponorek.

Obě naše země současně čelí vojenskému tlaku ze strany Severní Koreje, Číny a Ruska, který je velmi obtížné zvládat samostatně. Naše bilaterální vztahy s Jižní Koreou byly bohužel v posledních zhruba patnácti letech komplikované, v poslední době je však možné pozorovat některé pozitivní signály – v září se například uskutečnilo vůbec první setkání našich ministrů obrany po deseti letech. Takže postupně pracujeme na zlepšování bezpečnostní spolupráce.

Už jste naznačil, že Japonsko pozorně sleduje dění na Ukrajině. V této souvislosti je důležité zmínit masivní japonskou humanitární i ekonomickou pomoc napadené zemi a také účast na vynucování protiruských sankcí, což Japonsko odlišuje od některých jiných asijských demokracií. Do jaké míry válka na Ukrajině rezonuje na japonské politické scéně a potažmo uvnitř tamní společnosti?

Na jednu stranu je Ukrajina upřímně řečeno příliš vzdálená a pro japonskou veřejnost není konflikt úplně zásadní téma – rozhodně ne dost zásadní na to, aby například došlo k zavedení vízových restrikcí pro ruské turisty, kterých je letos v Japonsku velké množství, jak jsem si mohl při svojí nedávné návštěvě ověřit.

Na stranu druhou je ovšem Ukrajina důležitá nejen z hlediska naší snahy podpořit obranu evropských zemí, ale i z hlediska principiálního. Jednoduše totiž nemůžeme připustit změny statutu quo s pomocí síly, protože jinak Čína začne postupovat stejným způsobem v našem regionu. 

Ukrajina je také stále zajímavější pro náš obranný průmysl, protože její armáda je nejpokročilejší v oblasti dronových a proti-dronových technologií. Tyto zkušenosti jsou velmi cenné i pro Japonsko, protože Čína disponuje největším „dronovým impériem“ na světě a poučení z války na Ukrajině může být zásadní pro obranu naší země. V tomto ohledu se domnívám, že spolupráce mezi českým a japonským obranným průmyslem bude rovněž sehrávat důležitou roli.