Český zpěvák Jaromír Nohavica v Moskvě u ruského diktátora V. V. Putina (4. 11. 2018) FOTO: ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel
FOTO: ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel
NÁZOR / Dostat vyznamenání od iniciátora válečných zločinů je vážná věc a běžný člověk by se tomu vyhýbal ze všech sil. Jaromír Nohavica dostal od Vladimira Putina Puškinovu medaili a zjevně ho nenapadlo ani ji odmítnout, ani ji vrátit. Je to zjevné z rozhovoru zveřejněného na webu msn.com. Inu, názorná ukázka mysli bloudící v temnotách. Událost s metálem se opět připomenula při uvedení oslavného filmu Jarek.
O Nohavicovi vznikl film, jehož je on sám koproducentem. Je přirozené, že při takové příležitosti vznikají i rozhovory. Někdy se ale vzniklý dojem vymkne původním představám. To se stalo i tady, když písničkář dostal od novinářky otázku na obdržení Puškinovy ceny. Odehrál se následující dialog.
„To je jedna část mého života. A těchto stop v mém životě je tam asi padesát. Připravte se na to, že uvidíte nejen to, ale uvidíte další a další.“
„Máte ji dodnes schovanou?“
„Medaili samozřejmě mám. Medaile, kterých si vážím, nevyhazuji.“
„Po přijetí té medaile jste ztratil hodně fanoušků. Myslíte si třeba zpětně, že to byla trošku chyba?“
„Já jsem se těšil, že si uděláme rozhovor o mém filmu, který trvá hodinu čtyřicet a o mém životě, který trvá 72 let, a vidím, že se chcete hlavně ptát na medaili. Já jsem těch medailí dostal více. Já si pamatuji, že jsem dostal v deváté třídě zlatou medaili za vítězství v pingpongovém turnaji a taky jsem to nevracel, protože jsem si toho hrozně vážil.“
Tu medaili dostal Nohavica v roce 2018. Bylo to čtyři roky po protiprávní anexi Krymu a stejně dlouho trvala nevyhlášená válka Ruska proti Ukrajině na Donbasu. Historie zločinů Putinova režimu nezačala až plným útokem na Ukrajinu v únoru 2022. V roce 2012 se Putin vracel do prezidentského křesla, když si předtím na jedno období prohodil funkci prezidenta a premiéra s Dmitrijem Medveděvem, aby se naplnila litera ústavy. Putinův „návrat“ (v skutečnosti stejně všechno v Rusku nepřerušeně řídil on) některé občany znepokojil a demonstrovali v Moskvě na Bolotném náměstí. Policie demonstraci brutálně rozehnala. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov tehdy potěšeně konstatoval, že těžkooděnci „rozmazali játra“ protestujících na asfaltu.
Putin měl na svědomí životy civilistů v Čečensku, za jeho režimu byla zavražděna kritička jeho vládnutí novinářka Anna Politkovská (2006), opoziční politik Boris Němcov byl zastřelen na ulici v roce 2015. Ten výčet by mohl být mnohem delší. Ale Nohavica si po tom všem medaili vzal. Poté, kdy jiné hudebnice, členky punkové skupiny Pussy Riot dostaly dva roky v lágru za to, že v únoru v moskevské katedrále Krista Spasitele a před ikonostasem prezentovaly píseň s textem „Bohorodičko, vyžeň Putina“. Jistě, výtržnost to byla, ale ne bezúčelná a za mříže patří Putin a příslušníci jeho čekisticko-mafiánské kliky.
Písničkář není klavírista, operní pěvec nebo herec. U písničkáře je dost významnou součástí jeho image i to, kým je, zvlášť když vzbuzuje dojem, že proti něčemu protestuje. Patří to k jeho výkonu. Kdyby byl herec běžně hrající role neúprosných strážců zákona chycen při krádeži v samoobsluze, celkem nic by se nedělo. Dokonce ani u těch operních pěvkyní (nebo hokejistů) podporujících ruskou válku proti Ukrajině by nikdo nezpochybňoval jejich výkony. Přesvědčivost autora a interpreta protestsongů ale dost utrpí, když na něj vyjde najevo, že měl pletky s tajnou policií a vyznamenává ho šéf vrahů. Za 150 let by to bylo už nejspíš jedno, ale dnes není.
Srovnat kremelské vyznamenání s oceněním za ping-pong v deváté třídě se Nohavicovi skutečně moc nepovedlo. Je to tak nějak na úrovni výmluvy školáka. Za nacistické okupace mohla člověku, který by odmítl Svatováclavskou orlici, hrozit perzekuce, možná i smrt. Dnes nic takového nehrozí, i když „disidentů nové doby“ se za údajné „fialové totality“ a „Rakušanova gestapa“ najednou urodilo jako hub po Černobylu. Ne, že by nebylo proti čemu protestovat, ale nezdá se, že by náš bard nějak výrazně reflektoval vraždění Ukrajinců (včetně umělců) a rozpínavost různých kolaborantských fašistoidů a komunistů ve vlastní zemi.
Nohavicovy texty a postoje v posledních letech ukazují, že je někým jiným, než si mnozí lidé mysleli. Kým je doopravdy, těžko říct, možná v tom sám nemá jasno. Nejsme ale ničí psychoanalytici a vlastně už ani potichu nic nezávazně nedoporučujeme. Jen vidíme, jak lze skončit. Někdo dostal medaili od zločince a říká, že si jí váží.
