Putin u dlouhého stolu v Kremlu jednal v letech 2021-2022 s řadou západních státníků FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
K domu s novým výtahem, kterému přimontovali šachtu na průčelí a zasklili ji zrcadly už loni před Vánoci, přijela velikánská, tmavě modrá dodávka s bílým nápisem WHITE LINES na bocích. V neděli! Přivezla dva dělníky a nesnadno identifikovatelný materiál – předměty v krabicích a pár nezabalených kovových krámů. Dělníci je postupně odnosili do útrob domu. Zdá se, že výtah, navenek kompaktní, uvnitř není dosud zcela dohotoven. To znamená, že loňský Ježíšek musel do schodů po svých. Zdá se však, že už o letošních Vánocích se sveze, ačkoliv to Ježíšci nemají zapotřebí.
A dneska zas. Tentokrát to byl náklaďáček s korbou nezakrytou a s nápisem na postranicích: PROJEKTY-STAVBY-PŮJČOVNA. Dva dělníci složili z korby na chodník prkna, spoustu bílých objemných kbelíků plastových, dvě dřevěné palety a modrý pytel plný něčeho. Pak si zapálili cigarety a překáželi chodcům ve dveřích, zatímco auto zmizelo v nenávratnu.
Nemůžu pořád hledět z okna a pozorovat, co se děje v mém zorném úhlu, i když by to mohlo být docela zajímavé. To jenom můj ostravský fízl, estébácký důchodce dokázal hledět vyložený z okna od vidím do nevidím a ještě za nočního osvětlení a zapisovat do linkovaného sešitu v tvrdých deskách pohyb zájmových osob, s občasnými prostatickými odskoky, nebo si potřeboval ukrojit kus chleba, ohřát buřtguláš a sťápat ho na parapetu. Byl to placený pozorovatel. Pouliční dění se vleče, je zdlouhavé, natahováno nekonečnými prodlevami, do šíře rozprostřené. Obyvatelé současnosti jsou uvyklí klipovitému vnímání, a když se něco vleče, když dělníci jenom kouří a nic, přepínáme: cvak! A jsme někde úplně jinde.
Přepnul jsem na blíže neurčenou vídeňskou kavárnu před první světovou válkou. Každé odpoledne od tří do šesti tam pobýval Zipper otec, prohrával drobný obnos v kartách, hrálo se šestašedesát. Nevyhrál ani jedinkrát. Nad kasou visely hodiny, zvesela tikaly, vrchní Franz je každý večer natáhl, aby tikat nepřestaly, aby i zítra tikaly, i pozítří. Ty hodiny neměly rafije. Šly a šly, čas v jejich útrobách běžel svým tempem. Čas ubýval, jenže se nevědělo, kolik ho ubylo zrovna teď. Nebo snad přibylo? Jak se to vezme… A válka se blížila, přibližovala, a válka už tu byla.
Zvedl jsem hlavu od Josepha Rotha a spatřil, jak se u protějšího domu znova objevil náklaďáček, tentokrát s hromadou písku na korbě. Dělníci plnili pískem kbelíky a odnášeli je dílem do domu, dílem ho používali k opravě dláždění na chodníku.
Mezi dělníky v pilné práci se podařilo proplést panu Černému v černém plášti téměř ke kotníkům, v černých kalhotách, černých botách, v černém klobouku, s černým respirátorem na tváři, doprovázen dvěma černými psíky. Každý pejsek měl své vlastní černé vodítko. Velice rychle kmitali černýma nožkama, zdálo se, že jich mají mnohem víc než čtyři, že jsou to velké černé stonožky. Mířili na psí záchod, který je všude, kam se psíkům umane, všude kolem nás. Když je vykonáno, pan Černý se musí shýbnout a popadnout to do ruky, do pytlíku, a na patřičném, k tomu určeném místě umístit k další likvidaci.
Vídám občas toho pána kráčet rozhodným krokem s psíky i bez nich. Mívá na zádech černý batůžek, jako by šel do školy učit žactvo pochmurnosti. Uprostřed minulého století by neměl na obličeji roušku a místo batůžku by svíral v ruce černou aktovku se dvěma zámky na malinkatý klíček. Dnes by to byl anachronismus, dneska se nosí akta v batůžku. V batůžku má také archy s nálepkami. Nálepka se z archu odlepí a nalepí na určený předmět. Pan Černý by mohl být docela dobře exekutorem a přinášet lidem neštěstí. Vykakané psíky vrátí do svého dvoupokojového bytu v pátém patře – doma už mají jenom po čtyřech nožičkách –, pohladí je po hlavičkách, do dvou kovových misek překlopí dvě psí konzervy a odejde provádět exekuce u dlužníků, lepit jim známky na nábytek, elektrospotřebiče, obrazy a přístroje. Zadluženým houslistům nalepí známku na housle a já nevím, stačí-li polepit nástroj, nebo je zapotřebí polepit ještě taky futrál, šmytec a kalafunu…
Ale třeba ten pán vůbec není exekutorem a v batůžku na zádech nosí cosi docela jiného. Třeba oba své psíky bere s sebou do práce, aby o samotě v pátém patře, nasyceni a ponecháni sami sobě nestrádali steskem.
Sleduji v duchu toho pána na jeho cestě s oběma psíky vzhůru do nemocnice na Bílé skále, až do šatny v pavilonu onkologie, ke skříni svisle napůl rozdělené. Svléká se, černý šat pečlivě ukládá v levé části, zouvá si černé boty a převléká se… do montérek? Ano, v pravé části skříně visí jeho pracovní oděv: námořnické tričko bíle a modře příčně pruhované, vodorovně, aby loď měla kudy plout, aby mohla obeplout celý svět; na svislých pruzích by se žádná loď neudržela, do hlubiny by padla a v hlubině se utopila i s celou posádkou.
Kalhoty jsou žluté jako pampeliška, širokánské a plandavé a blůza kostkovaná, červená a modrá, pod krk si pan Černý uváže mašli vypůjčenou od Ferdy mravence. Rozšmajdané bačkory na nohy, na hlavu zrzavou paruku, pochmurnou tvář vymění za veselý obličej s červeným bambulatým nosem. Svým dvěma psíkům oblékne pestré puntíkované oblečky – Honzíkovi zelené kalhotky a Růžence růžovou sukénku, na hlavičky nasadí čepičky s rolničkami a hle – neskutečná proměna. Místo pana Černého je tu klaun Eustach a dva vykakaní rošťáčci.
Ti tři klauni pak, doprovázeni zdravotní sestrou Eliškou, navštíví dětské oddělení a předvedou nemocným dětem pro obveselení pěkný cirkus, nevídanou taškařici. Pejsci za doprovodu houslí klauna Eustacha zatančí Skákal pes přes oves, Dvořákovu Humoresku a Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával, trala la la la. Klaun Eustach zakopne nohou o nohu a rozplácne se na linoleu mezi postelemi jak široký tak dlouhý, poplete si kočku s užovkou v písničce Kočka leze dírou, udělá stojku a spadnou mu přitom kalhoty, ale má pod nimi podvlíkačky zalátané červenou a zelenou záplatou, postaví se na hlavu a upadne mu nos… Nemocné děti v postýlkách se smíchy popadají za bříška: Ještě, ještě, klaune Eustachu! Ještě, ještě, Honzíku a Mařenko! Psíci poštěkávají a děti se radují, i když jsou tuze nemocné. Při tom veselém mumraji na svoji nemoc aspoň na chvíli zapomenou. Při tom veselém mumraji, který jim sem vnesl ten směšný klaun se svými pejsánky, se stoná mnohem líp.
Po téhle pozitivní dávce optimismu nám nezbývá, než se vrátit k panu Černému a k domu naproti. Výtah dosud nefunguje, musí se po svých. Pan Černý popadne unavené psíky každého pod jednu paži, vynese je do pátého patra, do misek překlopí konzervu psí stravy, umyje si ruce a odejde za dlužníky, lepit jim na majetek žluté nálepky s nápisem EXEKUČNĚ ZABAVENO.
V Kremlu mají dlouhatánský bílý stůl zdobený zlatým dekorem. Stojí na třech sloupech, ozdobených útlejšími sloupky kolem dokola. Deska je z jednoho celého stromu, který se úpěnlivě snažil vyrůst až do nebe, jenže se šeredně zmýlil; žádný strom do nebe nevyroste. V pravou chvíli ho skáceli a truhlář Renato Pologna z Cantŭ v Itálii z něj vyrobil stůl pro Kreml.
Takový krám se dost špatně přenáší. Jenže v Kremlu mají četu zdatných přenášečů a ti zvládnou každé břemeno. Italští řemeslníci jsou tuze šikovní, dokážou veliké věci. Kupříkladu řezbář Geppetto dokázal vyrobit nezbednému Pinocchiovi nejdelší nos na světě. Kdybychom takový stůl chtěli mít doma v obýváku, museli bychom se probourat do ložnice a z ložnice ještě k sousedům, aby se vešel. Myslím, že by sousedé nebyli moc rádi. Naštěstí je Kreml mnohem větší nežli náš byt v Holešovicích, než celý náš dům, než celý blok domů, a kdoví, jestli by pro takový Kreml byly dost velké celé Holešovice. Kdybychom se odhodlali takový stůl pořídit třeba jako dárek někomu blízkému, pak bychom museli vysolit dva a půl milionu korun. A to je dost peněz, za stůl! Docela solidní, vhodnější stůl se dá pořídit i za mnohem míň.
Tvar stolní desky je štíhlý ovál a vešli by se k němu všichni obyvatelé zauralské vesnice Napršeloselo i se starostou Jevgenijem Karotkinem ke svatební hostině Nastěnky s Koljou, kdyby ke svatbě došlo. A dojít k ní by už už mělo. Jenže k ní dojít ještě nemohlo, ačkoli má Nastěnka bříško nadějně zakulacené, protože Kolja musel z Napršelasela až na Ukrajinu střílet z kalašnikova a taky z děla a z raketometu do Ukrajinců, do zlých nepřátel. Smůla je v tom, že zlí Ukrajinci také mají samopaly, minomety, rakety a tanky. A není jisté, vrátí-li se Kolja z ukrajinského výletu. Až se vrátí, vrátí-li se, dají v Napršeloselu dohromady pár obyčejných stolů, aby mohli všichni pohromadě slavnou svatbu řádně oslavit. Jestli se ovšem Kolja nevrátí v rakvi, jestli se Nastěnce nenarodí sirotek.
Není to tak dávno, seděl u bílého stolu v Kremlu na jednom konci francouzský prezident Emmanuel Macron a na druhém konci ruský prezident Putin. Uprostřed ležela kytice květů, jenže z té dálky nebylo poznat, z jakého druhu květin je uvitá. Státníci museli na sebe hulákat, aby se na tu dálku slyšeli, aby jim nějaké důležité slovo neuteklo a neschovalo se v postranních draperiích umně zřasených. Zdá se, že jich pár uteklo, že se v té pompě rozpustila, a že je už nikdo nevyšťárá. Po několika dnech na Macronovo místo usedl Olaf Scholz, německý kancléř, a zase nic. Nic, nic, nic. Kde není vůle, cesta se nenajde. – Teď u toho stolu sedí Putin sám a přemýšlí, jak by nas*al celý svět.
A už je to tady! Už jsou na Ukrajině, už se střílí, už jsou ranění a mrtví. Nas*aný svět se dal dohromady a Ukrajině pomáhá, jak jen může. Zdá se, že moc nemůže, víc by bylo líp. Když se podívám z okna, vidím dělníky, jak típli cigarety a pustili se do díla. U vchodu do protějšího domu s novým výtahem opravují narušené dláždění. Je to dlažba zámková, aby se nám tu žilo jako v zámku. Musejí si s tím pospíšit, aby byli hotoví, než odejdou do války, bránit svoji vlast.
Při letmém pohledu z okna válce nic nenasvědčuje. Děti poskakují po zámkové dlažbě krok sun krok do školy, v batůžcích jim chrastí propisky, pera, tužky a kružítka, knížky a sešity poskakují s nimi, straka přelítne ze stromu na lampu veřejného osvětlení a majetnicky se rozhlédne kolem dokola, chvíli posedí a když uslyší pokřikování hejna kavek, raději přelítne střechu do našeho dvora. Auta veliká i malá, dopravní i nákladní, benzínová, naftová i na elektriku, projíždějí městem tam a zpátky, psíci a psiska konají a paničky nebo páníčci to po nich uklízejí, mraky táhnou oblohou, jako by žádná válka nebyla. Jako by ten kágebácký potrat u dlouhatánského šišatého stolu žádnou ani nevymyslel. Jenže válka je.
Povšimli jste si rozdílu mezi sviní moralistou
a autentickým hříšníkem? Rovněž toho,
že o moc vždy nanovo usilují neplnocenní?
– napsal Ivan Diviš v Odchodu z Čech.
Ráno u mých dveří zazvonil pan Černý. Vlastně to byl klaun Eustach s červeným bambulatým nosem, na zádech mu z batůžku vyčuhovala hlavička loutky, nezbedy Pinocchia s nejdelším nosem na světě. Pan Eustach Černý měl v náručí oba své pejsky, Růženku a Honzíka. Požádal mne, jestli bych se o ně nemohl pár dnů postarat, než se vrátí. Má kdesi daleko cosi důležitého a nemůže je vzít s sebou. „Bude mi potěšením, u mne hlady nezahynou.“
Podali jsme si ruce, klaun Eustach pohladil nejdřív Růženku a potom Honzíka, usmál se letmo a vznesl se do vzduchu. Ještě nám zamával a namířil si to proti vycházejícímu slunci. Všechny kavky z okolí se k němu přidaly, vytvořily panu Černému důstojný doprovod. Když přiletěli do Kremlu, kavky posedaly na střechy, netrpělivě se vrtěly, povykovaly, čekaly, jak to dopadne. Pan Černý prošel zlatými vraty kolem ztopořených strážců a pozdravil chlápka na konci dlouhatánského šišatého stolu. Bez odezvy. Ten chlápek tam seděl jako zařezaný. Snad uvažoval, jak z toho, co dál…
Pan Černý odtrhl z archu žlutou nálepku s nápisem EXEKUČNĚ ZABAVENO a nalepil ji na ten dlouhý stůl. Pak odtrhl ještě jednu takovou a tomu chlápkovi u stolu ji vlepil na čelo, zatímco Pinocchio na něj dělal dlouhý nos. Ten nejdelší dlouhý nos na světě.
Vylezl jsem z postele, roztáhl závěsy a otevřel okno. Větrání. Bylo pošmourno, naproti vydlážděno jako na zámku, dělníci už tam nebyli, už odjeli domů do války, a kavky na střechách okolních i protějších domů pokřikovaly slovy: „Ťja, ťja! Ťja!“ I tady všude je válka, ale není ji vidět, válka se dokáže dobře zamaskovat. Z domu naproti vyšel pán v černém plášti, černém klobouku, celý v černém. Na černých vodítkách vedl dva černé psíky. Nutně potřebovali vyvenčit.
Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.
