Andrej Babiš (ANO) se svými advokáty u soudu ke kauze Čapí hnízdo v lednu loňského roku. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Tak jsem se konečně dostal k vyhodnocení pondělního soudního verdiktu nad Andrejem Babišem v kauze Čapího hnízda. A musím říct, že je to kočkopes. Hra se slovíčky, jak vyhodnotit spisový materiál. Vyřešení případu v něm ale nevidím.
Nejdříve si řekněme, co pondělní verdikt soudu v kauze Farmy Čapí hnízdo znamená? Mění se jediné: už nelze říkat, že je Andrej Babiš podezřelý z dotačního podvodu. Státní zástupce a policie k takovému závěru shromáždila podle soudu málo důkazů. Vyplacení 50 milionů korun na stavbu Babišova projektu lze ale stále považovat za podezřelé a nejspíš i za podvod. Jen se teď neví, kdo ho spáchal.
Zarazilo mě, že tu záhadu s dravostí sobě vlastní nechtěl tak úplně řešit už státní zástupce Jaroslav Šaroch. A tak jsem spoléhal aspoň na odvahu soudce Jana Šotta. Jenže i on nechal onen příběh s otevřeným koncem. Jako by Hercule Poirot hledal vraha, stál nad mrtvolou, našel podezřelé, pak dospěl k závěru, že proti nim nemá dostatek důkazů, pustil je na svobodu a na konci filmu pokrčil rameny a rozloučil se s diváky slovy: “Vraha neznám, nashledanou”.
Soudce Šott je jistě profesionál a po celou dobu průběhu soudu dokazoval, že k tomu přistupuje zodpovědně, objektivně a pečlivě. Co mě ale zarazilo, bylo hodnocení důkazů a přístup k tomuto hodnocení, který odkryl až v pondělí ve svém závěrečném vystoupení.
Překvapilo mě, že si soudce Šott vybral jednu verzi celého příběhu, a tu předložil veřejnosti jako klíč k pochopení spravedlnosti. Jde o verzi, která více méně kopíruje verzi obhajoby. Neuralgický bod takto vnímaného případu je v tom, zda lze příjemce dotace (jednu z firem Babišova impéria) považovat za malou a střední firmu, jimž byl tento druh finanční pomoci určen.
Soud dal za pravdu názoru, že hotel, školící středisko a restaurace Farma Čapí hnízdo “bylo malým a středním podnikem, protože nepodnikalo ani na stejném, ani na sousedním trhu jako Agrofert”.
Prostě, soudce si vyhodnotil v tomto důležitém momentě fakta po svém – v selektivně vybrané argumentaci. A vůbec nezohlednil existenci jiných podobných případů řešených už dávno na úrovni evropských soudů. Babiš totiž nebyl jediným “vykukem”, který chtěl obejít podobná pravidla a sáhnout si na peníze, na něž neměl jako velká firma nárok.
Dále pak soudce Šott dochází k závěru, že nebyl prokázán úmysl Andreje Babiše a Jany Nagyové udělat podvod. Ano, to je pravda. V dokazování u soudu, jehož jsme byli svědky, neexistuje přímý důkaz o tom, že Babiš senior jednal s úmyslem podvádět. Jenže série nepřímých důkazů mluví jasně. Patří sem i svědectví syna Andreje Babiše. To velmi silně podporuje právě verzi o vylhanosti otcovy verze a tedy i o přípravě podvodu.
Hodnocení důkazů je věcí soudu. Ale minimálně na dvou místech to silně trpí neochotou pustit se jinou cestou, než jaká vyhovuje obhajobě.
Divná pachuť a pochybnosti
Působí to na mě dojmem, že se soudce Šott ve sledované kauze odmítá pustit do tvrdého střetu s Babišovými právníky. Jako by nechtěl opustit stůl, na němž leží nekvalitní spis státního zástupce Jaroslava Šarocha. Jako by se bál přirazit k tomuto stolu ještě svůj stoleček s novými posudky a důkazy.
Mám z toho soudu divnou pachuť. A kladu si otázku, jak by takový soud i s vyhodnocením důkazů probíhal, kdyby v něm nešlo o kandidáta na prezidenta, expremiéra a vlivného oligarchu s neomezenými prostředky na právníky Andreje Babiše. Kdyby stál před soudem někdo jiný, skončil by za stejný čin v lochu?
Tento můj názor a pochybnosti ale nemění nic na faktu, že je třeba verdikt soudu ctít a brát odteď Andreje Babiše za nevinného, tedy za muže, který se nedopustil trestného činu dotačního podvodu.
A je ještě potřeba také dodat, že Šottův verdikt nemění nic na faktu, že Andrej Babiš nemá co dělat v politice, protože je nositelem obřího střetu zájmů, jež se projevuje v politice, byznysu a v médiích, ale který má dopad třeba i na kvalitu práce policie či státního zastupitelství v kauzách, které se ho přímo dotýkají.
