Kvóty na tuzemské potraviny v nabídce obchodů v České republice, které před několika dny odsouhlasili poslanci ANO, KSČM, ČSSD a SPD, ostře odsoudili i mnozí zemědělci a výrobci potravin. Po tlaku a jednoznačném odmítnutí zákona v senátu nyní Andrej Babiš a Jan Hamáček couvají. To ale definitivní konec populistického nápadu neznamená. Oba mohou ještě desetkrát změnit názor. O tom, co by kvóty znamenaly, a o tom, co skutečně tuzemští drobní zemědělci potřebují, hovořil deník FORUM 24 s Jaroslavem Šebkem, farmářem a šéfem Asociace soukromého zemědělství ČR, která sdružuje drobné zemědělce a menší zemědělské firmy.

Jak hodnotíte odsouhlasenou verzi kvót na tuzemské potraviny? Vedete rodinnou farmu, pomohou vám?

Je to dílem zoufalá a dílem zcela populistická snaha nějak řešit hluboké potíže, kterými trpí některé sektory českého zemědělství. To je bohužel příliš orientováno na průmyslový model velkých podniků korporátního typu. Skutečnost, že nejsme schopní jako země čelit v některých komoditách zahraniční konkurenci a nejsme schopní si ani doma vyrobit dostatek potravin, je složitý strukturální problém a rozhodně jej nejde řešit zavedením nějaké kvóty.

Kdo by se tedy z kvót mohl radovat?

Jednoznačně se budou radovat velké potravinářské a zemědělské podniky, které právě dostaly (pakliže to projde celým legislativním procesem) do svých rukou nástroj v podobě zákona – neoprávněnou výhodu, jak si vyřizovat své účty s velkými obchodními řetězci, které tím ale ani náhodou neobhajuji. Z nárůstu preferencí se budou radovat také falešní národovci z obskurních stran typu bolševiků, SPD, ANO, ČSSD a podobně, protože budou mít zase nabito do svých dezinformačních výkřiků, jak zlá a špatná je ta unie, protože zcela jistě dojde k tomu, že EU vyhodnotí tento český krok jako porušení základního principu, na kterém je vůbec postavena evropská spolupráce, a tím je volný trh. Bude to ale naše ostuda, že neumíme respektovat pravidla, ke kterým jsme se zavázali a ze kterých také čerpáme spoustu výhod v mnoha oblastech.

Žádný spotřebitel se z toho radovat nebude, ledaže by měl radost z velmi pravděpodobného zvýšení cen a zhoršení dostupnosti či malé pestrosti prodejní nabídky. Žádný přínos z toho nebudou mít ani běžní čeští zemědělci z klasické rodinné farmy, kteří většinově prodávají mimo obchodní řetězce, ledaže by sedláky potěšilo, že jejich konkurence, tj. velcí producenti, budou ještě větší, protože si v zákoně zajistili tuto drzou a protiprávní výhodu na trhu s de facto zajištěným odbytem svých potravin.

Ministr zemědělství Miroslav Toman argumentuje tím, že chtějí pomoci právě malým farmám a zemědělcům k tomu, aby se dostali na lokální trh. Co by vám skutečně pomohlo? A existuje vůbec reálný problém, že by drobní zemědělci měli potíže prodat své produkty?

To, co celý problém s nízkým procentem českých potravin na pultech českých obchodů může skutečně efektivně řešit, je nutnost přiznat si dosavadní neúnosnou politiku v zemědělství a přijmout sérii radikálních změn. Bez nich se nikam nepohneme a pouze hlupáci se budou radovat z toho, že někdo někam nainstaluje nějaké povinné procento a všechny potíže asi mávnutím proutku zmizí. Takže je třeba zásadně změnit podpory, které je nutné nasměrovat na menší či střední podniky. Ty dostávají méně provozních dotací než ty velké, a přitom produkují zajímavé, originální a pestré druhy výrobků, které mohou svou dostupností, maximální čerstvostí a kvalitou oslovit zákazníky, aby nemuseli sahat po zahraniční provenienci a využili toho, co mají doma za humny.

Je tedy nezbytně nutné posílit lokální zpracovatelské kapacity, kterých není dostatek a jsou na venkově nebo v menších městech pořád spíše vzácností než pravidlem. Je třeba uvolnit různé byrokratické překážky, které samostatným farmářům – zájemcům o výrobu finálních potravin – svazují ruce, a mají tím pádem složitější pozici než velké fabriky s armádou právníků a administrativních pracovníků, kteří svému podniku snáze proklestí cestu.

Klíčem je tedy širší rozvoj a využití přínosů lokálních trhů, které jsou schopné pokrýt určitou scházející část sortimentu českých potravin a přirozenou cestou tak přispět k co nejvyššímu podílu českých potravin, což je samozřejmě i naším zájmem. Dále je třeba posílit a efektivněji nastavit podpory třeba pro citlivé komodity typu ovoce a zeleniny, kde je problém asi největší. Tak jako tak, nikdy asi nebude možné v našich zeměpisných šířkách zajistit vždy všechno z domácích zdrojů tak, aby to bylo dostupné po celý rok.

Dlouhodobě klesá soběstačnost ČR u ovoce a zeleniny. Pomohou kvóty k tomu, aby zemědělci například namísto obilí začali pěstovat zeleninu a ovoce, které budou, pokud by kvóty prošly, na trhu logicky ve velkém množství chybět, neboť se omezí jejich dovoz?

Ne, v žádném případě nepomohou, jen z toho bude mezinárodní ostuda. A pociťujeme ji již nyní, protože se již koncem loňského roku na ČR obrátilo zhruba sedm okolních států s žádostí, aby naše země ustoupila od této snahy porušovat podmínky svobodného unijního trhu. K tomu, aby farmáři přecházeli na širší nabídku komodit a potravin tak, aby byla pestřejší, je potřeba udělat celou řadu změn a nových přístupů k pojetí českého zemědělství. Udržitelná budoucnost je v rodinných farmách, které je potřeba obecně podpořit. Jsou totiž plošněji rozprostřené po regionech, což je žádoucí, a přirozeně tak plní roli lokálních producentů. Dokážou si najít místo na trhu, ať už prodejem ze dvora, nebo v nějakém místním obchodě, nebo třeba v internetovém prodeji, a nabídnout něco originálního, po čem část zákazníků prahne, ale v nabídce marketů s vybranými značkami se toho většinou nedostává.

Pro skutečný posun v potravinové soběstačnosti, či ještě lépe potravinové bezpečnosti je nutné změnit uvažování o struktuře zemědělců v ČR a přijmout řadu radikálních opatření. Na to si ale budeme muset počkat, protože to není v zájmu současné agroholdingové politické garnitury, která této zemi doslova a do písmene na všech frontách dlouhodobě vládne.