Soukromý zemědělec: Komunisté nám ukradli prosperující statek a vše zničili. Od bolševiků nic dobrého nečekám

ASZ ČR

Jaroslav Šebek | FOTO: ASZ ČR

Utrpení své rodiny v době komunismu i současnou situaci českého zemědělství, popsal v rozhovoru pro deník FORUM 24 Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR. Jaroslav Šebek je ale také především sedlák, který hospodaří na 40 hektarech půdy v okolí Roudnice nad Labem. Jeho rodina je jednou z těch, na které lze přesně ilustrovat, co tato skupina obyvatel posledních 70 let prožila a stále prožívá.

Jak dlouho vaše rodina hospodaří na Podřipsku?

Jako rodina Šebkových už hodně dlouho. Dědeček měl pětačtyřicetihektarový statek, pěstoval jahody, švestky, měl dobytek, byl to na tu dobu poměrně velký sedlák. Komunisté mu vše v kolektivizaci v roce 1953 sebrali, poslali ho za neplnění nesmyslně vysokých povinných dodávek do uranových dolů, odtamtud se vrátil s rakovinou a brzy zemřel. Můj otec pak nesměl studovat. Celou rodinu ze dne na den vystěhovali do chatrče na Šumpersko.

Bylo těžké dostat se zpět k ukradenému majetku?

Zabranou půdu jsme po dvou letech tahanic získali zpět téměř celou. Náhrady za mrtvý a živý inventář však řešíme dosud u soudu, který probíhá od roku 1994. Na nic ale od těch bolševiků už nečekáme, jen mne zajímá, jak se s tím tenhle „právní stát“ nakonec vypořádá. Prostě hospodaříme a fungujeme. Provozujeme agroturistiku, pěstujeme ovoce, chováme slepice a koně, prodáváme vlastní výrobky.

Popsal byste, co se stalo s vaším statkem v éře komunismu a co vaše rodina prožila?

Komunisté rodině ukradli prosperující statek. Dědeček měl například jako první osobní i nákladní auto v obci. Po revoluci nám vrátili totální ruinu. S pomocí rodiny jsme to dlouhá léta dávali vlastníma rukama dohromady. Bez úvěrů a s minimem dotací. Zkraje devadesátých let banky vlastně ani nedávaly malým zemědělcům úvěry. Zdevastované nemovitosti byly téměř bezcenné a půda české banky jako zástava prostě nezajímala. Po revoluci se tu děly strašidelné věci. Nebylo žádnou výjimkou, ale spíš pravidlem, že představitelé družstev schválně nevydávali ukradený majetek nebo to zdržovali a pak od neznalých lidí vykupovali jejich nároky za zlomek ceny a vybrali si na jejich jméno tu hodnotu pro sebe. Lidé tak přišli o rodinný majetek často znovu. Tentokrát už legálně. A nejen kvůli tomu, že třeba neměli právníka a že se v té situaci neorientovali, ale hlavně proto, že stát a soudy jim v tom vůbec nepomohly – stály povětšinou na straně těch, co měli majetek vracet. Bodejť by tomu tak nebylo, když si udrželi komunisti vliv na tuhle republiku do dnešních dnů. Jezeďáci si pak dokonce prosadili, že padesát procent z hodnoty majetku, který vrátili, si mohou uplatnit jako odčitatelnou položku v daňovém přiznání. To taky docela přesně vypovídá o morálce a způsobu vnímání spravedlnosti naší společnosti.

Jaká je situace dnešních soukromých zemědělců, kteří navázali po revoluci na hospodaření minulých generací?

Rozhodně tady nebyla žádná rovná startovací čára pro sedláky, kteří chtěli navázat na své předky. Zatímco museli začínat takříkajíc v kopřivách, tak jejich konkurenti z JZD měli k dispozici doslova vše. A tenhle přístup se v různých podobách uplatňoval po celou dobu. Nyní je to kupříkladu jasně vidět na snaze zabránit zastropování přímých plateb pro extrémně velké podniky stůj co stůj a na vyloženém nezájmu o rodinné farmy či menší subjekty, které mají obecně blíž k potřebám místa, ve kterém hospodaří a žijí. I když Evropa tímto směrem jít chce, tak Babiš s Tomanem nesouhlasí. Proč to tak je, cítíme asi určitě všichni.

Co se vlastně změnilo v zemědělství v České republice za posledních 30 let?

Bohužel tu i dnes vládne velmi rozšířený názor, že socialistické pojetí zemědělství nebylo zase tak špatné. Protože se prý přestali lidí dřít na malých políčkách a v malých hospodářstvích a kolektivizace prý posunula zemědělství dopředu, tak to dneska nebourejme, když tu máme moderní stroje, technologie, atd.. Jenže to je jen jedna strana mince.

Ta druhá je reprezentována tím, jaké to má důsledky a co se dnes v přírodě a na venkově projevuje a jaké se na nás z toho řítí problémy, a na to nemá tenhle průmyslový model v zemědělství, navíc převážně v rukou agrobolševiků, žádnou odpověď. Jedinou jejich vizí je udržet to takhle za každou cenu co nejdéle, ať to má dopady jaké chce. Duch socialismu je tu dál. Stále ještě 60 procent půdy obhospodařují jezeďáci, nebo jejich nástupci, často jsou tam lidé jako před rokem 1989. Jen JZD transformovali na akciovky a holdingy a dnes jsou z nich zkušení velkokapitalisté, co rozdávají rozumy na konferencích o zemědělské politice. Ale proč se to tak stalo, už dnes málokdo ví.

Takzvaná transformace v zemědělství na začátku 90. let byla nakonec ukázkovým tunelem, kdy za bílého dne došlo k okradení oprávněných osob, které měly zákonné nároky na vydání kolektivizovaného majetku. Tihle agrobaroni se dávali různě do likvidace, přeměňovali společnosti s jediným cílem – zbavit se těchto povinností a závazků. Co se rozkradlo na venkově, tomu se snad ani nechce věřit. Přestože se řada lidí snažila podávat žaloby a stížnosti až k Evropskému soudu pro lidská práva, dá se říct, že se nad tím zavřela voda. Nebyla a není politická vůle to řešit.

Takže existuje řada lidí, která se během restitucí ke svému ukradenému majetku nedostala?

Jistě. Záleží na tom, na jaké straně po revoluci byli. Někteří restituenti si hodně pomohli. Především ti, kteří byli ve vedení různých JZD. Samozřejmě tím nechci říci, že k částečné nápravě vlastnických vztahů nedošlo. Většina lidí, která si zažádala o ukradenou půdu, ji nakonec dostala zpět. Ale šlo o to, že potomci sedláků, kteří chtěli obnovit rodinnou tradici a začít hospodařit, se vraceli z naprosté většiny do zdevastovaných statků a neměli často vůbec nic, kdežto jezeďáci pokračovali v pohodě s cizí půdou, strojním vybavením, fungujícími středisky a plnými chlévy. Bylo to nerovné konkurenční prostředí a v některých ohledech stále je. Takže k nápravě majetkových a společenských křivd došlo jen z části. A ministerstvo zemědělství využívalo a využívá všech možností, jak tohle podporovat i nadále, pouze v jiných formách – dnes prostřednictvím národních dotací anebo šikovnými úpravami podmínek společné zemědělské politiky tak, aby pokračování téhle socialistické mizérie platila Evropská unie. To samozřejmě správné není.

Po tolika letech bych si představoval, že společnost a venkov budou mnohem dál. A ono je to pak vidět i při volbách. Na venkově se tak často etablují obskurní strany, které stavějí na závisti a strachu, jako komunisté po válce. Nedořešených společenských problémů na venkově je opravdu dost.

Jak náročný je vstup do zemědělství? Je možné začít v České republice hospodařit od nuly jako sedlák? Dostat se k půdě je téměř nemožné, že?

Začít v zemědělství bez návaznosti třeba na předchozí generaci není vůbec snadné. Podařilo se sice i u nás v posledních letech prosadit větší podporu mladým začínajícím zemědělcům z prostředků EU, ale největší potíž právě je dostat se k půdě. Část zemědělské veřejnosti – právě zejména ti, co mají půdy nejvíce v pronájmu, dnes v pachtu – ji odmítají pustit. Dlouhá léta se například  snaží prosadit takovou legislativu, aby půdu nemuseli tak jednoduše vracet vlastníkům. Chtějí získat zdarma zákonné předkupní právo nebo založit vlastníkovi tzv. informační povinnost. Cíl je ale stejný – aby se majitel nemohl svobodně rozhodnout, komu to své pole propachtuje –, právě třeba tomu mladému zemědělci. Takže vstup do zemědělství je velmi obtížný a velmi nákladný.

Druhá věc jsou totiž velké investice do staveb, technologií a vůbec hmotného majetku. Jsou například stroje, které využijete jen pár dní v roce, ale které stojí velké peníze a jejich návratnost je dlouhodobá. Není to, jako když si chcete otevřít cukrárnu. Ale na druhou stranu to není úplně nereálné – v tomto nejlépe funguje koncept rodinných farem, kdy si rodina pomáhá a zvládne to ku prospěchu svému i širšího okolí. Model rodinného hospodaření je osvědčený a po všech stránkách nejpřínosnější. Základní podmínkou totiž je udržet pestrost v krajině a tu nám nejlevněji zajistí jen rodinné farmy.

Z toho, co říkáte, chápu, že se stav krajiny nezlepší už nikdy. Rodinných farem bude těžko přibývat, když nemají kde hospodařit. Půda bude dál trpět, když se k ní některé velkofarmy chovají tak, jak se chovají. Co s tím tedy?

Pomůže asi už jen čas, až některé generace s určitým myšlením odejdou. Za současné situace vám musím dát za pravdu. Nezlepší se to ve větším měřítku, dokud nedojde k obratu v hodnotách u téhle společnosti, aby si lidi zvolili takové zástupce, kteří budou vidět budoucnost jinak než ti, kteří sedí na Hradě, ve vládě či v parlamentu dnes. Ale všechno špatně zase úplně není. Přes všechny starosti a problémy dnes již hospodaří desítky tisíc soukromých zemědělců a žijí kvalitní život po ekonomické i duchovní stránce. Také díky nim mnoho vesnic prokouklo, a to nejen z hlediska opravených nemovitostí nebo cest, ale také z hlediska obnovy spolkového života, spolupráce na venkově a návratu přirozené hrdosti na místo, ve kterém žijí. Pro potřeby českého venkova to ale stále není dostatečné.

A to se bohužel podepisuje i na krajině. Řešíme sucho, klesající úrodnost půdy, její utužování a tak dále.

Určitě. To je vše spojené. Není ale tolik potřeba vymýšlet další dotace. Co ale potřeba je, aby se pracovalo různými způsoby na obnově vazeb k půdě, k majetku, na návratu přirozené odpovědnosti, aby se zlepšovaly vztahy a namísto závisti rostl zájem o spolupráci. Dále je třeba něco systémově dělat s obludnou byrokracií, která dusí právě nejvíce soukromé zemědělce. Je to ale také věc vlastníků půdy, kteří často ani nevědí, kde v těch velkých lánech vlastně své pozemky mají, protože po 30 letech proběhly pozemkové úpravy jen na necelých 20 procentech půdy, takže se spokojí s tím, že se jim platí nějaké nájmy, ale už je ani moc nezajímá, jak se k půdě některé subjekty chovají. Že nehnojí, neorají tak, jak by se mělo, a tak dále. Půda ztrácí organickou hmotu, podléhá erozi. A to je nevratná záležitost. Měl by to být veřejný zájem.

S modernizací přišlo také velké zjednodušení zemědělství. V těch supervelkých podnicích to často není o hospodaření, ale jen o podnikání na pár plodinách. Naproti tomu sedlák na rodinné farmě hospodaří s nějakou vizí a ve vazbě na své okolí. Musí se k půdě chovat ohleduplně a vracet jí, co mu dává, protože ji chce předat svým potomkům a ti z ní budou dále žít. Proto věřím, že to dobré se nakonec přirozeně prosadí a že český venkov bude zase tím zdravým a sebevědomým místem k životu. Bude to ale ještě fuška…

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner