Jde z toho mráz po zádech, je to kontakt s válkou, říkají návštěvníci. Výstava „ruského šrotu“ pomalu končí

Výstava ruské vojenské techniky zničené ukrajinskou armádou během války na Ukrajině. Praha. Letná (Jenny Nowak/ FORUM 24)

Výstava ruské vojenské techniky zničené ukrajinskou armádou během války na Ukrajině. Praha. Letná | FOTO: Jenny Nowak/ FORUM 24

Výstava ruské vojenské techniky zničené ukrajinskou armádou ve válce, kterou Rusko rozpoutalo na jejich území, původně plánovaná do 24. července, definitivně skončí 3. srpna. Působivá expozice, obsahující například zneškodněný protiletadlový systém Buk, známý z hrůzné kauzy sestřelení malajsijského letadla, tank T-90 nebo minometné systémy, pořád ještě nepřestává budit zájem. A také emoce. „Představa, že tohle se nám prohání po ulici…“ říká jeden z návštěvníků při pohledu na železné kolosy.

Na zahájení výstavy se 11. července přišly podívat stovky lidí. „Vernisáž“ uvedl ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), promluvil pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), jako čestný host ukrajinský ministr vnitra Denys Monastyrskyj. Právě jeho ministerstvo nechalo zničené ruské stroje do našeho hlavního města dopravit. Reálné exponáty mají přiblížit pocity z války a hrůzy, které ruská agrese vnesla na okupovanou Ukrajinu. I teď, krátce před ukončením výstavy, je o ni pořád ještě zájem. Chodí rodiče s dětmi, prarodiče s vnoučaty, mezi zájemci jsou studenti i důchodci. Češi i Ukrajinci. Svěřují se se svými dojmy. Dokonce i fanoušek Ruska se mezi nimi našel.

(Týdeník FORUM)

Ukrajince Lesje tečou slzy. „Jsem ráda, že tyhle jsou zničené a že se na to můžu dívat, ale vědět, co s takovými tanky a raketomety právě teď páchají u nás doma, tak to je hrozné, prostě hrozné,“ říká. V České republice žije už osm let. Starší žena ještě neumí česky. „Ja mama,“ vysvětluje. Z okupované Ukrajiny přijela před týdnem. Z města Kryvyj Rih. V červnu tam ruské rakety zasáhly okrajovou čtvrť a zanechaly za sebou nejméně dva zabité. Obě ženy se shodují, že pocity z expozice zničené ruské techniky mají smíšené. Při pohledu na trosky bojových vozidel cítí hrdost na svou zemi, na její statečné obránce, jak říkají, ale i pochopitelné obavy o svoje blízké, kteří na Ukrajině zůstali. „Tady je těch tanků a raketometů jenom pár, těch rozbitých,“ vysvětluje Olesjina matka, dcera překládá. „Ale je úplně strašné, opravdu strašlivé, když jich vidíte stovky. Jak jedou. Celé kolony takových železných kolosů, které se valí po silnici. A ty rozbité nejsou…“

Dvojice značně podnapilých mladíků s pivem v rukou je sdílná. Jeden z nich si myslí, že jde o ukrajinské tanky zničené ruskou armádou. Žasne, když se doví, že je to naopak. Jeho kolega se pustí do proslovu: „Tak já vám teda, teta, vole, povím, co si vo tom myslim. Že vláda, tadlencta naše hrozná vláda nemá co nakazovat, že všude musej viset ukrajinský vlajky, to teda jako né. A nemá taky, vole, teta, vláda lhát, že vláda tydle tanky rozstřílela.“ Pánové se bez ohledu na fakta rozohňují stále víc, hlasitě všem kolem oznamují, že to všechno je podvod a že tahle vozidla na Ukrajině nikdy nebyla. Své extempore završí házením prázdných pivních plechovek na jeden z exponátů. Dohlížející policista je přijde umravnit a přiměje je odpadky posbírat. „Co do těch novin, teta, napíšete?“ zajímá toho hovornějšího. Inu, přece přesně to, co jste řekli, mládenci. To jinak nejde.

Mladý tatínek poodejde s tím, že by taky rád něco řekl, ale později. Z pochopitelných důvodů nechce s malým synkem postávat vedle těch pivních hrdinů. „Jmenuju se Honza, je mi čtyřicet, syn je Nicolas, podle sira Wintona, a je mu šest,“ představí se potom. „Jsem tady, abych to synovi ukázal,“ vysvětluje. „Doma si o tom povídáme, všechno mu vysvětlujeme, ale to nestačí. Je potřeba to vidět. I když jsou lidi,“ připustí, „kteří nevěří ani tomu, co vidí na vlastní oči.“ Povím vám historku, usměje se pak a loví mobil. „Na rodinnou sešlost někdo přinesl barvy na obličej. Děti si nechaly namalovat všelico, třeba kočičku, ale ten náš chtěl ukrajinskou vlajku. Proč? chtěli jsme vědět a on na to: Táto, protože jsou to hrdinové.“ Ukazuje fotku a dodá: „Taky jsme samozřejmě přispěli penězi, to je to nejmenší, abychom tohle třeba neměli zítra pod okny i s ruskými vojáky.“

(Roman Černý)

Mladý muž, který se představí jako Tomáš, přiznává: „Nejsem žádná citlivka, ale s člověkem to zamává, už když sem přichází. Jde z toho mráz po zádech. Připadá mi to jako přímý kontakt s válkou. Představa, že tohle se prohání po ulici, u jaké teď tady stojíme, a pálí do paneláků, jako je třeba tamhle ten…“ ukazuje přes silnici.

„Netušila jsem, že je to tak obrovské,“ přiznává žena, která je v Praze s rodinou na výletě. O výstavě četli a chtěli ji vidět. „Já teda vím, jak vypadá tank,“ doplní ji starší muž, „ale i tak, když vidíte, co to musí být za sílu, aby z toho udělala takovýhle škvarek… A když si představíte, že se to nepoškozené, s rachotem valí na vás a chrlí oheň…“ Maminka se dvěma dětmi, sedmiletým chlapcem a desetiletou dívenkou, přiznává podobné dojmy. Pak pobídne syna: „No pověz, cos mi říkal.“ Ten se ale trochu stydí, a tak to řekne za něj: „Jak je rád, že to Ukrajinci zničili. A že doufá, že jich dostanou ještě mnohem víc.“ Slovenka studentského věku vyhrkne jen: „Fašismus, prostě ruský fašismus! V jednadvacátém století v Evropě!“

Bělovlasý pán důchodového věku přivedl vnuka. Mluvit o svých dojmech z expozice prý ale nechce. Pak si to ale rozmyslí: „Přišel jsem mu ukázat, kde umírali ruský lidi! Ruský chlapci!“ křičí. „Myslíte, že ruský mámy porodily svý syny, aby je nějaký ukrajinský zločinci v tomhle uškvařili? Ruský hochy! Ruský lidi!“ Popadne vnoučka za ruku a se slovy „už vám nic neřeknu“ rozzlobeně odchází.

„Já tankům a těm věcem kolem vojny vůbec nerozumím, ale on to chtěl vidět,“ říká paní, která nadšenému vnukovi málem nestačí. Jmenuje se Felix a je mu deset. Působí ale vyspěleji. Ví, na co se to dívá. „Pocit mám teda zvláštní, ale taky je to…“ chvilinku hledá slova, „takový radostný.“ Kývne. Babička přisvědčí. A doplní, že když seděla opodál na lavičce, přiběhl pro ni „s pusou od ucha k uchu“, že tohle rozhodně musí vidět taky.

Často se opakuje názor, že dnes, v čase dokonalých filmových záběrů a dokumentárních videí, máme u zpravodajství pořád tak trochu dojem, jako by to byl „jenom film“. I když víme, že tomu tak není. A proto že je potřeba to vidět na vlastní oči. Skutečné. Ohořelé. Obrovské. Děsivé. Rozbité. Zblízka.

Během půl hodiny, ve všední den kolem druhé odpoledne prošlo „výstavou“ přibližně padesát lidí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]