Novinář Daniel Anýž zachycuje v knize Jdu s hlavou vztyčenou – Příběh rodiny Milady Horákové podrobně nejen známé události kolem procesu s Miladou Horákovou, ale také rodinnou historii. Na základě osobních svědectví a pramenů jsou čtenáři jasnější dobové okolnosti a motivy jednání aktérů tohoto smutného a symbolického příběhu z doby komunistického temna.
Čtenářům se poprvé předkládá ucelený příběh celé její rodiny – statečných lidí, kteří krutě zaplatili za to, že se odmítali smířit se zlem a nesvobodou. To platí o Miladě Horákové, jejím manželovi Bohuslavu Horákovi i jejich dceři Janě Kánské, která se kvůli dvěma totalitním režimům musela obejít bez rodičů. Skutečný domov našla až jako dospělá žena v USA.
V mimořádně otevřených osobních rozhovorech se Jana Kánská svěřila autorovi s pozoruhodnými detaily, které má více než 70 let stále před očima. Třeba když vzpomíná na poslední setkání s maminkou pár hodin před popravou, které ona i teta se strýcem proplakali, zatímco odsouzená Milada jim dodávala odvahu. Nebo když rekapituluje osudy své rodiny, jejíž členové byli komunistickým režimem systematicky pronásledováni a trestáni.
Čtenáře v knize čekají i doposud nezveřejněné vzpomínky Bohuslava Horáka, jemuž se podařilo před zatčením za dramatických okolností utéct. Knihu je možné zakoupit i na e-shopu FORUM 24.
Přinášíme ukázku, kde se líčí den zatčení Milady Horákové a okolnosti útěku Bohuslava Horáka do exilu.
Vzpomínky Jany Kánské, otcův útěk 27. září 1949
Byl krásný podzimní zářijový den, 27. září, sv. Václava (sic!). Den předtím jsme byly s mámou v tanečních a táta se ráno probudil a postrádal svoje krásné hodinky. Máma i on odešli ráno do města a já do školy, a protože táta už byl vyhozen z práce, přišel před polednem domů. Maruška, která mu asi nepřipomněla, aby se přezul (to on dělal moc nerad), mu dala oběd a on začal nějakou svoji práci u psacího stolu v obýváku.
Zakrátko přišli dva pánové a oznámili, že přicházejí zatknout mámu, a usedli na židle v předsíni. Rozdělili nás každého do jiného pokoje. Otec zůstal v obýváku, odkud vedly dveře na zahradu, kterých si pánové nevšimli. Já byla v ložnici rodičů, když najednou se objevil táta, objal mne a políbil a zase odešel. Pak jsem slyšela, jak Maruška šveholí s oběma estébáky, což trvalo asi nejméně ½ až ¾ hodiny. Pak ale nastalo peklo. Oba muži si všimli, že otec zmizel, a začal tanec. Okamžitě zavolali posily a přišlo mnoho dalších civilních policistů. Dům byl obklíčen a my s Maruškou vyslýchány.
Vše v bytě se prohledávalo. Byla jsem dotazována na jednotlivé osoby, jejichž čísla byla v domácí telefonní knížce. Pak mně nařídili, abych zavolala tetu Věru Tůmovou a řekla, aby hned přišla k nám. Po jejím příchodu všech těch spousta policajtů přehrabovalo byt, vyslýchalo ji, mne a Marušku do omrzení. Nakonec, pozdě v noci, nařídili Věře odejít, mě a Marušku uzavřeli v ložnici rodičů a hlídali před okny i v bytě u dveří. Ráno se vše opakovalo, přišla Věra a až ve 3 hodiny odpoledne Věře dovolili, aby mě odvedla k nim domů.
Bohuslavův útěk za hranice
Bohuslav je v úkrytu v jednom z farních bytů, u manželů Pospíšilových, přes ulici naproti kostelu. Je mu jasné, že všichni z jeho rodiny jsou sledováni, ale s pomocí faráře Kučery a Jana Maryšky naváže kontakt s Věrou. Její manžel Josefa Tůma začne připravovat Bohuslavův útěk za hranice.
„Pepík navázal styk s Janem Hajšmanem, bývalým zpravodajcem, jenž dobře znal Miladu,“ vzpomínal Horák na jednu z důležitých postav jeho odchodu za hranice. Jan Hajšman se angažoval v odboji už za první světové války, byl členem takzvané Maffie, jež dodávala zpravodajské informace Masarykovi a Benešovi. Za první republiky byl známý novinář, byl u založení ČTK. Na začátku německé okupace se zapojil do odboje, byl zatčen, přežil Buchenwald. Po komunistickém převratu se jeho chalupa v Mrtoli u Netunic na Plzeňsku stala přestupní stanicí nejen pro Horáka, ale patrně i pro řadu dalších uprchlíků.
Zatímco Josef Tůma dával dohromady osnovu útěku, především bezpečnou dopravu z Prahy na Hajšmanovu chalupu, čekal Bohuslav v úkrytu na každou zprávu o Miladě a Janě.
„Jana, o niž jsem měl největší starost, se při výslechu držela skvěle,“ píše Horák v pamětech o tom, jak Jana policisty, když při výslechu u nich v bytě listovali adresářem u telefonu, schválně upozorňovala na jména, o kterých tušila, že je k ničemu podstatnému, ani k nikomu důležitému nepřivedou.
„Uvědomovala jsem si, že nesmím říct nikoho, kde by táta mohl být, že musím vybrat takový adresy, kde bych věděla, že určitě nebude,“ doplňuje Jana.
O Miladě ale Bohuslav žádné zprávy neměl, dotazy rodiny komunisté nechávali bez odpovědi. Pro Bohuslava to byly nervózní dny.
Když je přesun do pohraničí organizačně nachystán, připraví farář Jan Kučera pro Bohuslava ještě příležitost, aby se alespoň na dálku rozloučil s matkou. Oknem z farního bytu ji pozoroval, když po bohoslužbě stála na schodech kostela. „Věděla, že se na ni odněkud dívám, ale nevěděla odkud. Já stál několik kroků od okna svého pokoje a pozoroval ji. To bylo mé poslední setkání s maminkou.“
Po dvou týdnech skrývání na faře, v polovině října 1949, z Prahy vyrážejí dva vozy. Ve vzdálenosti tři sta metrů od sebe, aby se ten druhý, v němž byl Horák, mohl obrátit, kdyby byl prvý vůz někým zastaven. „Jeli jsme tedy. Směr Plzeň. Cesta byla volná – mnoho vozů jsme nepotkali.“ Jan Hajšman je už očekával.
„Hajšman byl naprostý kliďas, především mi poradil, abych se v novém prostředí choval přirozeně.“ Ze zahrady u chalupy mu pak na nejbližším horském hřebenu vysvětlil, „jak daleko od sebe stojí na hranicích a jak se procházejí hraniční stráže“. Hajšman dal Horákovi vzkaz pro Petra Zenkla a vybavil ho „adresou mlynáře Šimáka, který měl být mým průvodcem na posledním úseku mé cesty za hranice“.
Na určenou adresu, kterou má od Jana Hajšmana, se Horák musí přesunout autobusem do Plzně a vlakem směrem na Domažlice. V prošpiclovaném pohraničí to vůbec nebylo bez rizika a Horák s černou aktovkou a v „temně šedém ranglánu (po otci)“ se nedal jen tak přehlédnout.
„Do našeho vagonu vstoupil oddíl policie, asi šest chlapů.“ Horák si soustředěně čte noviny, ale jeden z „vypasených policistů“ si ho prohlíží. „Přímo jsem mu četl z očí, co si myslí.“ Ale naštěstí byl ten policista líný nebo zrovna neměl náladu na potíže. Horák vystoupí před Domažlicemi a dojde do mlýna. U mlynáře Josefa Šimáka v Medové u Horšovského Týna měl před sebou Horák ještě měsíc čekání na vhodnou příležitost k překročení hranice.
Hejtmánek přinesl ze zahrady, kde je vykopal z úkrytu, dvě pistole zabalené v mastném papíru. Je čas vyrazit. Situace ale nebyla vůbec příznivá. „Právě na našem úseku hranic totiž začaly nějaké menší vojenské manévry.“
A první pokus se také nezdařil. Mlynář a Horák ve tmě bloudili. Pak Horák zjistil, že pistole zapomněli u Hejtmánků. „Vnitřně jsem s tím souhlasil. K čemu pistole – nejvýš k sebevraždě, a s tou jsem nepočítal,“ píše Horák. Horší bylo, že pak bezmála nakráčeli československým vojákům přímo pod nos.
„V terénu, který se zdál čistý a naprosto opuštěný, se náhle rozsvítily reflektory. Přímo proti nám.“ Vrhli se před vojenským autem do příkopu. Za ranního rozbřesku se vyčerpaní vrátili k Hejtmánkům. Napodruhé už to vyšlo. Nocí došli k hraničnímu potoku.
„Až přejdeš tuhle stráň, narazíš tam na lesní silničku a tam už jistě budou Američané se svým džípem. Jezdí tam stále, je to jejich obvyklá štreka,“ rozloučil se s ním mlynář Šimánek. A tak 1. prosince 1949 přešel Bohuslav Horák do americké okupační zóny v Německu, do exilu. Do Československa se už nikdy nevrátil.
Jak žila dcera popravené političky v komunistickém Československu? Jak vypadalo shledání otce a dcery po osmnácti letech odloučení? A jak v osmasedmdesáti letech stále vitální Jana Kánská vzpomíná na svou maminku, tatínka a na pár let, které prožili svobodně a dohromady jako rodina? I na tyto otázky kniha Daniela Anýže „Jdu s hlavou vztyčenou“ odpovídá a je tak zároveň silným svědectvím o 20. století s apelem k současnosti. Kniha české veřejnosti připomene, že zlo nelze přehlížet, že je potřeba na zlo ukázat. Bránit to, za co proti dvěma totalitám bojovali manželé Milada a Bohuslav Horákovi. Demokracii a svobodu.
Daniel Anýž: Jdu s hlavou vztyčenou – Příběh rodiny Milady Horákové. Nakladatelství Zeď, Praha, 2020.
