Je Fethullah Gülen liberální intelektuál a demokrat, nebo monstrum toužící po světovládě?

telegraph.co.uk

Pětasedmdesátiletý islámský duchovní Fethullah Gülen obviněný ze snahy svrhnout tureckou vládu. | FOTO: telegraph.co.uk

Autokratický turecký prezident Recep Tayyip Erdogan z něj učinil veřejného nepřítele číslo jedna. Prý zosnoval převrat a stále podněcuje teror. Ankara žádá Washington o jeho vydání, což Američané odmítají, neboť neobdrželi důkazy. Tisíce jeho stoupenců turecké úřady zavřely, vyhodily z práce, dalším zabavily cestovní pas. Zamkly jeho školy, média. Při jisté dávce představivosti může způsobit rozkol mezi Tureckem a USA, odchod Ankary z NATO, její příklon k Rusku.

Tento starý a viditelně nemocný muž se jmenuje Fethullah Gülen. Je imámem, islámským předákem i myslitelem. Od roku 1999 žije v pennsylvánském Saylorsburgu, kam podle vlastních slov odcestoval na léčení. Spíše se tu ale nachází v bezpečí před turbulencemi turecké politiky.

A dobře dělá: Dříve ho nenáviděla jen republikánská a radikální levice spolu s částí liberálů, ti za údajnou infiltraci státu. Nejpozději v roce 2013 se s ním nadobro rozešel i Erdogan, nyní již autoritářský prezident a takřka neomezený lídr nábožensky (tedy islámsky) konzervativní formace AKP, která je u moci déle než dekádu. Komentátor Ben Cohen z agentury jns.org tuto dvojici přirovnal k Stalinovi a Trockému. „Josif Vissarionovič“ Erdogan vášnivě a neúnavně viní „Lva Davidoviče“ Gülena takřka ze všech problémů Turecka.

Proč? Kdo je Fethullah Gülen? Zastánce liberální demokracie, moderního vzdělání a mezináboženského dialogu, nebo mocichtivý ničitel sekularismu s utajenou islamistickou agendou?

Plačící kazatel i ryzí pragmatik

Fethullah se narodil ve vesnici Korucuk nedaleko východotureckého města Erzurumu. Jeho otec byl imámem, místním islámským předákem. Není zcela jasné, zda přišel na svět v roce 1938 nebo o tři léta později. Jeho životopisci se ale přiklánějí k pozdějšímu datu.

Údajně již v deseti recitoval Korán, o čtyři roky později přednesl první promluvu. V 60. letech už byl vcelku proslulým kazatelem ve městech Edirne a Kirklareli. Velmi emotivním kazatelem: Pamětníci vzpomínají, že při promluvách často plakal, někdy přemožen city upadl.

V těch časech vládla Turecku pevnou rukou armáda, která si rovněž Fethullaha povolala na vojnu. Během služby měl být zřejmě souzen za to, že v sekulární armádě kázal vojákům, obvinění byl ale zproštěn. Ještě v šedesátých letech založil místní pobočku organizace pro boj s komunismem, což byla platforma, na které se mohli sejít oddaní muslimové s bezvěreckými nacionalisty, a to i s těmi v uniformách.

Mladého Gülena formovalo učení Saida Nursiho (1877–1960) stejně jako jiných, extatičtějších mystiků z kraje. Podobně jako Nursi, také on vyzdvihoval moderní vzdělání. Mnohokrát pak prohlásil, že není třeba stavět více mešit a madras, tedy náboženských škol, zato chybějí moderní vzdělávací instituce. „Vždy považoval studium za důležité. Lze říci, že je to určující myšlenka jeho hnutí. Být dobrým muslimem podle něj znamená být vzdělaný. Znamená to co nejlépe se orientovat ve vědě, matematice, moderních technologiích,“ říká William Martin, expert z americké Riceovy univerzity.

Jakkoli se mladý Gülen pohyboval v kruzích tzv. hnutí Nurcuů navazujících právě na Nursiho, podle pamětníků se k němu výslovně nehlásil. Snad pro islamistické tendence Nurcuů, možná z opatrnosti, podle svých kritiků patrně i z ješitnosti. Své náboženské kurzy nenazval podle hnutí, ale označil je za „majáky“, přičemž toto jméno dal ubytovnám, které později s pomocí spřátelených podnikatelů stavěl pro chudé studenty. Později, už během výuky islámu, měl na stole nikoli Nursiho, ale svá vlastní díla.

„Gülen je ve svém myšlení spíše turecký nacionalista,“ tvrdí o něm Hakan Yavuz , jeho někdejší souputník z hnutí Nurcuů. „Více věřil v silný stát, zabýval se tržní hospodářstvím a neoliberálními ekonomickými představami,“ dodává s jistým despektem.

Jako na houpačce: vězení i sláva

Není proto zcela jasné, jaký vztah ke státu a jeho uniformovaným vládcům opravdu měl. Jeho kritici z řad sekulární levice i islamistických hnutí tvrdí, že blízký. Či spíše pragmatický.

Jisté je, že počátkem 70. let ztratil souhlas státu s působením v roli imáma. Byl poprvé souzen (a odsouzen) ke třem letům vězení za útok na sekulární charakter státu. Ve vazbě nakonec strávil sedm měsíců a byl propuštěn. Dal se opět do práce.

Takřka o desetiletí později, po dalším z tureckých převratů (1980) znovu dočasně skončil jako kazatel. Učinil tak dobrovolně a zdůvodnil to chatrným zdravím. Podle nejasných, protiřečících si informací pobýval několik let fakticky v ilegalitě, jakkoli byl po zadržení v roce 1986 ihned propuštěn, patrně po zásahu vlivných přátel. Tehdy prý naplno začala jeho koexistence, ba spolupráce s armádou a bezpečnostními službami, které začaly hledat v islámských kruzích spojence. „Po roce 1980 stát došel k závěru, že hlavní hrozbou pro něj už nejsou anarchisté a marxisté, ale zbožní muslimové,“ vysvětluje Mehmet Kutlular, který rovněž působil mezi stoupenci Saida Nursiho.

Těžko říci, zda Gülen hrál s vojáky delikátní partii, nebo spolupracoval z přesvědčení. V politice se oficiálně neangažoval, byť se s některými lídry sešel. Odmítal hovořit s vůdci silně nábožensky orientovaných stran. Viděl se ale naopak s Tansu Cillerovou, první a dosud jedinou tureckou premiérkou, která prosazovala liberálně-konzervativní pohled.

Na přelomu 80. a 90. letech už opět jako vlivný náboženský předák káže v předních mešitách velkých tureckých měst. Poté zakládá novinářský a spisovatelský svaz, kteří jeho kritici považují jen za lobbistický počin.

Další zlom ale přichází v roce 1999, kdy odjíždí prý za lékařskou péčí do USA, kde už zřejmě zůstane do smrti. Brzy po odjezdu se v tureckých televizích objevila nahrávka, kterou dodnes citují zastánci jeho údajného spiknutí. Údajný Gülen v ní říká: „Existující řád je dosud při síle. Naši přátelé, kteří připravují zákony a jsou na vlivných místech ve vládě, teď mohou detailně poznat jeho fungování. Umožní jim to posléze změnit systém ve jménu islámu tak, že bude více odpovídat potřebám národní rekonstrukce… Měli by s tím ale počkat do doby, kdy budou příhodnější podmínky.“

Imám a jeho příznivci tvrdí, že nahrávka je přestříhaná, zfalšovaná a poznámky vytržené z kontextu. Těžko říci. Imám byl každopádně od roku 2000 souzen v nepřítomnosti. Coby nepřítel státu, který chtěl infiltrovat policii a justici.

Přátelství a trable se sultánem Erdoganem

S novým tisíciletím se poměry opět změnily. K moci se dostal nynější prezident Erdogan, kdysi istanbulský starosta, mezi roky 2003 a 2014 turecký premiér. Jeho nábožensky-konzervativní formace AKP měla podobnou klientelu jako Gülenovy muslimské „majáky“ – tvořili ji neprivilegovaní, o to však dravější a nyní i vzdělaní obyvatelé opomíjeného vnitrozemí. Chtěli se přinejmenším vyrovnat republikánské elitě z Ankary a bohatých měst na pobřeží.

„Gülenova teologie se rodila ve stejné době jako turecká protržní revoluce, kterou podnítila deregulace osmdesátých let. Noví podnikatelé byli zbožní muslimové, kteří přijímali Gülenovo učení jako ospravedlnění vlastní dravosti i touhy po demokratických institucích,“ píše katolický publicista Victor Gaetan v prestižním časopise Foreign Affairs. „Sám Gülen tyto nové kapitalisty na oplátku povzbuzoval k tvrdé práci i úspěchu. Nikoli pro jejich osobní zisk, ale pro duchovní povznesení celé společnosti… Vždyť prorok Muhammad byl též obchodník, připomínal jim s oblibou,“ dodává Gaetan, který je pennsylvánskému imámovi, zdá se, značně nakloněn.

Již zkraje se ale mezi oběma vůdci objevily rozepře. Možná mocenské, neboť Erdogan ve vlastním táboře (a samozřejmě i jinde) nikdy nesnesl konkurenci. Jistá část nové vládnoucí strany AKP navíc vycházela z programu Milli Görüs neboli Národní vize. Ten sepsal o islám se opírající premiér Necmettin Erbakan (1926–2011), který byl nakonec z politiky v roce 1997 vyhnán strážci sekularismu. Jádrem manifestu je volání po obratu od Západu k islámským sousedům a důraz na tureckou sílu spíše než na rozvoj demokracie.

Tak jako tak, soudy v roce 2008 zastavily Gülenovo stíhání započaté o osm let dříve.

K první znatelné roztržce pak došlo v roce 2010, kdy se turečtí aktivisté napojení na náboženské organizace vydali na lodích s humanitární pomoci do válkou zničeného (palestinského) Pásma Gazy. Izrael, který kontroloval Pásmo i z moře, průjezd konvoje odmítl. Došlo k násilnému střetu, při kterém izraelští vojáci usmrtili deset aktivistů. V USA žijící imám tehdy označil tureckou akci za „nepříliš plodnou“, zatímco Erdogan ji z mocenských i geopolitických důvodů podporoval.

Naplno se ovšem nepřátelství mezi Erdoganem a Gülenem rozhořelo v roce 2013, kdy justice pozatýkala 52 politiků a přátel AKP pro korupci, úplatkářství, zpronevěru, pašování zlata a praní špinavých peněz. Vyšetřováni měli být dokonce i Erdoganovi synové. Justice pustila do médií nahrávky odposlechů, které obvinění po tureckém zvyku odmítli jako zmanipulované.

Tehdejší premiér Erdogan zuřil. A faktem je, že krátce předtím si jeho vláda vyšlápla na Gülenovy školy, pročež i řada jinak střízlivých médií psala o domněnce, že protikorupční akce je odvetou imámových stoupenců v justici. Kruh se tak uzavřel, když i Erdogan po korupční aféře obvinil Gülena z touhy podřídit si justici a policii. Téměř identická slova přitom použila justice v roce 2000, tedy ještě před nástupem nynějšího prezidenta.

Letos má turecký hegemon Erdogan už jasno. Starý imám je terorista řídící FETÖ, dosud neznámou gülenistickou teroristickou organizaci. Pro pořádek nutno dodat, že Gülen jakýkoli podíl na zpackaném puči odmítá, jakkoli jej z něho (a vlastně i ze všeho ostatního) Erdogan rutinně obviňuje.

Spiklenecké teorie a denní praxe

Kromě velmi čerstvé (a poněkud ve faktech neukotvené) organizace FETÖ je Gülen spojen se strukturou označovanou jako Hizmet neboli Služba. Jde o síť byznysmenů, kteří od 70. let budují média, nemocnice, školy i studentské koleje. Jakkoli nejdivočejší spiklenecké teorie hovoří o čemsi jako tajném bratrstvu, ba i rituálech, skutečnost je podle všeho méně fantaskní. Neformální sdružení imámových stoupenců, které neskonale dráždí Gülenovy kritiky, patrně nemá jasnou strukturu, což je pro svět islámu i soudobou realitu typičtější.

Britský list The Guardian před třemi roky napsal, že hnutí „má některé znaky sekty či islámské verze hnutí Opus Dei“. Pro vysvětlenou: Opus Dei sdružuje konzervativní katolíky. Část z nich žije v rodinách a účastní se života v komunitě, ti nejoddanější pobývají společně v domech hnutí. Kromě pikantností – tito věřící se nezříkají sebetrýznění – je důležité, že takřka všichni působí venku, často v prestižních civilních profesích. To vede kritiky k nařčení, že se pro hnutí snaží v církvi i ve světě získat maximální vliv.

Lze vyloučit, že by Gülenovi stoupenci propagovali celibát či sebeumrtvování: tuto praxi islám víceméně nezná. Bývají ale vzdělaní v moderních vědách a tudíž společensky úspěšní. A svému hnutí i učiteli, ke kterému mají poněkud devótní vztah, zůstávají duchovně nablízku. Zde je patrně klíč: Četní stoupenci, obvykle z chudých poměrů, jsou Gülenovi vděční a jiné jeho následovníky považují za komunitu ve smyslu širší rodiny. Lze se proto jen dohadovat, nakolik jsou absolventi Gülenových škol k poslušnosti vůči organizaci nuceni, jak tvrdí některá média.

„Hnutí není sponzorováno jen sympatizujícími byznysmeny, ale i běžnými členy. Každý přispívá, obvykle jde zhruba o deset procent z příjmu,“ tvrdí Helen Ebaughová, socioložka z Houstonské univerzity a autorka knihy o Gülenovi. „Hnutí se tak stalo velmi movitým. Jde o jeden z nejbohatších subjektů v Turecku,“ dodává. Je vhodné dodat, že ke klíčovým povinnostem islámu patří zakát neboli náboženská daň určená na pomoc potřebným, která opravdu dosahuje až desáté části z příjmů.

Vliv starého imáma se neomezuje jen na Turecko. Předloni prý gülenovci provozovali na 1500 škol a univerzit ve 120 zemích světa včetně USA, Rakouska, Balkánu, Indonésie, ale třeba i Japonska či Mexika. (Mimochodem, válkou rozvrácené Somálsko po nedávném puči vyslyšelo turecké výzvy a jednu ze škol hlásících se k hnutí zavřelo.) „Potkáte-li tichého a vzdělaného muže ze Střední Asie, který hovoří dobře anglicky i turecky, je jasné, že jde o absolventa některé z jeho škol,“ píše časopis The Economist.

Kritika i obhajoba

Hnutí letitého imáma se rozběhlo (nejen) islámským světem podobně jako Muslimské bratrstvo. To vzniklo v Egyptě v roce 1928 pro boj s kolonialismem i sekularismem a stalo se „vynálezcem“ islamismu v tom smyslu, že Muhammadovo poselství považuje za optimální pro regulaci všech oblastí života, politiku samozřejmě nevyjímaje.

„Ačkoliv bratrstvo vybízí své stoupence, aby čerpali z výhod demokracie, trvá stále na tom, že ve finále je nejlepší formou vlády ta islámská. Gülenisté opakují, že jejich oddanost demokracii je opravdová, nikoli jen taktická. Pokud však lze jmenovat jen jednu jedinou skupinu, která o tomto postoji gülenistů pochybuje, vybrali bychom sekulární Turky,“ napsal už před šesti lety týdeník The Economist. „Mnozí z nich mají gülenisty za chameleony, kteří svůj opravdový naturel projevují jen doma, v konzervativní Anatolii“.

Fakt, že Gülen volá po dialogu s jinými vírami a chlubí se fotografií s papežem Janem Pavlem II., mu v některých kruzích může přitížit. Jako „chameleonský“ lze patrně hodnotit i rychlý odsudek útoků z 11. září 2001. Už den poté vyšel jeho text v listu The Washington Post, kde píše: „Muslim nemůže být teroristou, terorista nemůže být opravdovým muslimem“.

Patrně nejznámější kniha kritizující proslulého imáma se jmenuje Imamin Ordusu neboli Imámova armáda a sepsal ji žurnalista Ahmet Sik. (Ne)vyšla za zvláštních okolností: Úřady, tehdy ještě vůči Gülenovi nikoli nepřátelské, ji v roce 2011 zabavily ještě před vydáním. Ještě v témže roce ji ale vydalo sdružení novinářů a aktivistů, které – kromě jiného – takto bojuje s cenzurou.

Ahmet Sik opakuje obvinění z metodické infiltrace justice, policie a státu vůbec. V době vydání, tedy před pěti lety, prý čtyři pětiny tureckých policistů tvořily imámovi stoupenci. Novinář se odvolává na výpovědi bývalých gülenistů, kteří tvrdí, že někteří policisté byli k hnutí naverbováni už na akademii. Další autoři popisují údajně zmanipulované důkazy v kauzách nepřátel emotivního kazatele, které měli vyrobit jeho lidé v justici.

Pro jedny je Fethullah Gülen (místy až příliš) milovaný učitel, tolerantní intelektuál, ba demokratická budoucnost islámu. Pro druhé monstrum toužící bezmála po světovládě. Jisté se zdá být jen to, že dožije své dny v USA, které ho přijaly v podstatě bez rozpaků.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner