Je koronavir posledním akordem Velké Protikorupční Revoluce?

ČTK

Bývalý ředitel ÚOOZ Robert Šlachta a olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan informují na tiskové konferenci 14. června 2013 o policejní razii na Úřadu vlády ČR. Velká Protikorupční Revoluce přechází do rozhodující fáze. | FOTO: ČTK

Nesmíme se v afektu a z nepozornosti ve věcech demokracie, občanských a lidských práv vzdávat kousek po kousku, krůček po krůčku toho podstatného, na čem stojíme a s čím padáme. A nesmíme se vzdávat víry, o niž jsou naše zásady opřeny. Říká se tomu salámová technika.

Prezident Zeman prohlásil ve svém krátkém televizním projevu z 19. března: „Chtěl bych poděkovat Čínské lidové republice, která nám jako jediná země pomohla s dodávkou těchto (zdravotnických, bd) prostředků.“ Ministr vnitra Hamáček pak úslužně zmínil vynikající prezidentovu roli při zajištění dodávky. A v babišovských médiích se průběžně mluví o tom, jak Čína v konfrontaci s epidemií obstála, zatímco „Západ“ selhal. Nemohu si pomoci, nějak mi to připomíná propagandistickou kanonádu, která v létě 1947 provázela dodávky obilí ze SSSR do ČSR, postižené tehdy suchem a neúrodou. Je to podobná účelová politická a mediální hysterie – účel si lze jenom domýšlet, ale nedá to až tak moc práce.

Pak je tu další veřejně propírané téma. Octli jsme se ve zcela mimořádné situaci, naší společnosti jde o holé přežití. A tak nezbývá, než abychom se na nějakou dobu vzdali části politického komfortu, na nějž jsme byli dosud zvyklí. (Nechám stranou, že toho komfortu už v posledních šesti letech via facti hodně ubylo. Šlo to pomalu, takže jsme si toho ani moc nevšimli a většinu lidí to ani nebolelo.)

Je to jen na čas

Nechci tu problematizovat to či ono konkrétní opatření vlády (některá jsou asi nezbytná, udělali je i naši sousedé a spojenci a udělal by je každý). Jde mi zaprvé o překreslování světového politického terénu, v němž se odehrává náš život, za druhé o ideologii sebeomezování a jeho údajnou dočasnost, a konečně o to, jak lehce obojímu podléháme.

Vždycky, když se např. omezují občanská práva a svobody, je třeba počítat s tím, že to půjde jako po másle, zvlášť když se přitom v ovzduší zakaleném velkým vzrušením argumentuje velkým nebezpečím, které nám hrozí. Ale pokud bude později, v situaci tak či onak stabilizované, někdo chtít obnovit původní stav, může to trvat léta a může to stát mnoho práce, odříkání a obětí. „Dočasnost“ se může pořádně protáhnout, máme s tím u nás zkušenosti.

Kromě toho, při pobývání ve stavu omezení můžeme (jako se to stává ve sci-fi povídkách při cestování do minulosti) napůl bezděčně provést takové změny, že se pak chtě nechtě vrátíme někam úplně jinam, než odkud jsme vyšli.

Z toho plyne: nesmíme se v afektu a z nepozornosti ve věcech demokracie, občanských a lidských práv vzdávat kousek po kousku, krůček po krůčku toho podstatného, na čem stojíme a s čím padáme. A nesmíme se vzdávat víry, o niž jsou naše zásady opřeny. Říká se tomu salámová technika.

Může přitom často jít o zdánlivé maličkosti. Uvedu malý příklad z nedávné minulosti, který vzbudil dost velký rozruch. V září 2015 nahradili protestující výtvarníci ze skupiny Ztohoven prezidentskou standartu na Pražském hradě obřími rudými trenýrkami. Smyslem této demonstrace bylo dát najevo, že do funkce se dostal někdo, kdo tam nepatří a kdo znamená nebezpečí. Iniciátoři byli za čin soudně potrestáni, o tom teď ale nechci psát. Podstatné je, že v reakci na protest se Miloš Zeman rozhodl umožnit napříště do areálu Hradu vstup jen těm, kteří se podrobí osobní perlustraci. Odveta tedy nezasáhla jen ty, co akci provedli, ale plebs, to jest nás všechny (a dokonce i zahraniční turisty). Zdůvodněna byla ovšem vznešeně a ideově: údajnou hrozbou teroristických útoků.

Připomíná mi to jednu příhodu z Haškova Švejka: Jakýsi oberst nechá kvůli udání na jeho arogantní a sprosté manýry za trest defilovat na apelplacu celý regiment. Vojáci přitom museli skandovat potupné doznání. Příběh má optimistický konec – jedna z pochodujících kompanií se vzbouřila a neskandovala. Oberst poté v důsledku hromadného porušení rozkazu zešílel a poslali ho do „sanatoria“. My jsme si Zemanovo opatření v roce 2015 s trochou remcání nechali líbit.

Jistě, nejde o to, že bychom měli za každou cenu kverulovat. Ale o to, že politická opozice, nezávislá média a tzv. občanská společnost (tj. nezávislé iniciativy, politické strany jsou občanská společnost taky a především!) tu nejsou, a to zvlášť v situaci ohrožení, v první řadě proto, aby vyjadřovaly podporu v nouzi vládnoucímu establishmentu, ale aby pečlivě prověřovaly každý jeho krok z hlediska přiměřenosti a účelnosti – a to s ohledem na ideje, k nimž se hlásíme. Zvlášť když jde o establishment, jaký tu z Božího a našeho dopuštění máme teď.

A co se místo toho děje u nás? Představme si pohádku O perníkové chaloupce, v níž píár tým ježibaby sugestivně přesvědčuje Jeníčka a Mařenku, aby koukali babě nasednout na lopatu – s tím, že to odpovídá stávající situaci a že v budoucnu, až hrozba pomine, mohou samozřejmě bez obav zase slézt!

Pokud pak jde o svornost s vládou, o svornost třeba jen dočasnou, ve chvíli nebezpečí, hovoří o ní, prý v zájmu záchrany co nejvíce ohrožených životů, mnozí žurnalisté nejen z babišovského okruhu. Nabízím příklad z historie ne až tak úplně vzdálené. Po podpisu Mnichovské dohody okamžitě rezignoval první lord Admirality Chamberlainovy vlády Duff Cooper. Traduje se jeho výrok: „Británie měla na vybranou, zda ztratí mír, nebo ztratí čest. Čest ztratila, ale mír nezachránila.“ Zdůvodňovat současnou ztrátu cti (či vlastních zásad) údajným pragmatickým prospěchem do budoucna (třeba zachráněním míru nebo co nejvíce lidských životů, je to vlastně totéž) se nakonec obyčejně prokáže jako pustý alibismus.

Neopatrnost, když jde o zásadní věci, se opravdu nevyplácí.

Koronavir v historickém kontextu

A teď k tématu, naznačenému už v titulku. Jistě, koronavir těžko může být logickým závěrečným vyústěním nějakého dějinného procesu. Je to zcela náhodná událost, která přišla z čista jasna, „jako blesk“. A podobně jako blesk osvětluje to, co bylo předtím skryto v pološeru. Podám tu svůj osobní pohled, pohled účastníka. A připouštím, že účastníci bývají zaujatí. Týká se taky jen části problému, ale podle mého názoru části dost významné.

V roce 1989 jsme dostali něco, v co jsem sám nikdy moc nedoufal: otevřela se nám cesta ke svobodě a k demokracii, opřené o občanská a lidská práva a vyrůstající z křesťanských kořenů. Byl to dar, který jsme si měli zasloužit. Dnes je zjevné, že se nám to nepovedlo. Selhali jsme. Platí to pro všechny, já chci ovšem zmínit to, o čem se dnes mlčí, případně co se různě zamlouvá, a co ze svého hlediska považuji v českém polistopadovém vývoji za zvlášť problematické.

Václav Havel a jeho přátelé vstupovali do svobody, která se najednou otevřela, poznamenáni ideologií z Moci bezmocných. To, oč jde, není ani „posttotalitní“ systém (rozuměj bolševismus), ale ani zkostnatělá buržoazní demokracie, nýbrž něco docela nového: něco, co spočívá ve vytváření „otevřených, dynamických struktur“, v nichž se uplatňují vůdci, jejichž autorita vyrůstá nikoli z jejich nomenklaturního postavení, ale z jejich osobností. Jsou vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou velkou pravomocí. Je to prý jediná cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických institucí. (Drtivá většina těch lidí včetně Václava Havla přitom s „tradičními demokratickými institucemi“ neměla do té doby žádnou osobní zkušenost.)

Toto uvažování bezděčně (všichni ti lidé to mysleli upřímně!) souzní na jedné straně s autoritářstvím z první poloviny dvacátých let minulého století (vůdcovský princip) a na druhé straně rovněž bezděčně předznamenává hloupé řeči Andreje Babiše o upadlosti „tradičních“, „standardních“ politických stran. Havel touto ideologií vycházel vstříc někdejším komunistům s lidskou tváří, kteří představovali velkou část tehdejšího disentu. Jistě, s těmi lidmi bylo třeba spolupracovat, ale ne za tu cenu, že se nepřímo a napůl ospravedlní to, jak „buržoazní demokracii“ kdysi likvidovali.

Havel a jeho přátelé (zkráceně se říkává „Pravda a Láska“) se jistě nechtěli inspirovat evropským autoritářstvím; a pochybuji, že by on osobně byl měl přílišné porozumění pro populistickou demagogii Andreje Babiše. Po listopadu 1989 si však právě kvůli rezervovanému postoji ke „standardní“, „tradiční“, „buržoazní“ demokracii nedokázal vytvořit organizační zázemí k tomu, aby se politicky prosadil. Proto byli on i jeho spolupracovníci z nezbytí často nemístně vstřícní k poraženým komunistům.

A paralelně vznikala svérázná představa o jakémsi alternativním systému ovládání společnosti, která měla „standardní“ politice konkurovat. Byl tu jednak jakýsi braintrust (opřený posléze o institut prezidenta), pak mediální lobby, přičemž významné jsou její vazby na „orgány činné v trestním řízení“ (do státních zastupitelství a do některých složek policie). Zcela spontánně vznikal zárodek něčeho jako „policejní stát s lidskou tváří“ (virtuální „ministerstvo pravdy“ a „ministerstvo lásky“). Jeho faktický dosah byl právě pro tu virtualitu minimální, s jedinou výjimkou – dokázal výrazně paralyzovat stávající demokratické struktury, aniž by je byl schopen sám nahradit. Přitom kritika stavu politické demokracie ze strany těchto lidí byla velmi často namístě. (Podobně se chovala v době Topolánkovy a Nečasovy vlády i ČSSD.)

A tak se stalo, že ve Velké Protikorupční Revoluci počínaje rokem 2013 byla nedokonalá polistopadová demokracie postupně nikoli reformována, nýbrž rozbita na cucky. Nenahradila ji však ani Pravda a Láska, ani ČSSD. Ty jen vytvořily prostor k uplatnění pro Nové pořádky, podivné uskupení, v němž se stýkají a potýkají (stýkání začíná výrazně převažovat) Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip. Co s nimi udělá koronavirová globální katastrofa, je těžké předem odhadovat. Nedovedu si představit nic jiného, než že je tak či onak stmelí a dílo zkázy polistopadové demokracie se tak dovrší.

Tím nechci říci, že by „Pravda a Láska“ byla jediným viníkem zhroucení polistopadové demokracie. Nelze přehlížet fatální chyby pravicových vlád. Jenže o těch se mluví pořád dokola a o tomhle nikdo ani nepípne.

* * *

Nedovedu si představit žádné konkrétní kroky na záchranu polistopadové demokracie v současném stavu nouze. V každém případě se bojím, že se určitý „stav nouze“ stane trvalým modem vivendi v Nových pořádcích: obojí tak nějak patří k sobě. Najít cestu zpátky je samozřejmě možné, a vím o jednom předpokladu k tomu, aby její hledání mohlo být úspěšné. Je to účinná lítost a pokání nad spoustou, kterou jsme způsobili. Jistě, Havlovi sirotkové nejsou jediní, kdo by se měl kát a projevovat účinnou lítost. Jsou však významní hybatelé Velké Protikorupční Revoluce, během níž byla polistopadová demokracie fakticky zničena a etablovány Nové pořádky. A vůči viru jakékoli lítosti byli dosud naprosto imunní.

V té souvislosti připomínám ještě základní věc. Lidé, kteří se dnes a denně chystají z těch nejušlechtilejších důvodů, jak aspoň sami říkají, např. aby byly zachráněny lidské životy, vlézt protagonistům Nových pořádků do pelechu, byť i jen dočasně (nevím, zda se to už aspoň v některých případech náhodou nestalo), by měli mít na paměti jedno. Někdo, kdo podobným způsobem někomu podobnému vleze do pelechu, může z něho samozřejmě kdykoli později vylézt. Měl by si jen sám pro sebe připustit, že z něj pak vyleze jako to, čemu se slušně říká děvka.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner