Je liberalismus v krizi? Vůbec ne. Lze se jím řídit, i když je úloha státu nyní důležitá

Koronavirus sjednotil za normálních okolností hašteřivé politické špičky. Vedou-li se na půdě politických institucí spory, jedná se o maličkosti a klíčová hlasování jsou vesměs jednostranná. Napříč politickým spektrem panuje shoda ohledně nutnosti dramatických opatření jak v občanské, tak v ekonomické rovině, která omezují svobody až donedávna považované za samozřejmé a zároveň poskytují fiskální a monetární stimul nebývalého rozsahu. Takové kroky by měly být trnem v oku stoupencům klasického liberalismu či libertarianismu, ovšem kritika z jejich strany je přinejmenším tlumená.

I ti největší zastánci volných trhů, kteří při minulé krizi volali po kolapsu amerických bank a automobilek a neposkytnutí pomoci, se v současné době drží v pozadí. Kritici těchto politických ideologií berou jejich mlčení jako důkaz toho, co tvrdili již dlouho: tedy že se jedná o ideologii utopickou, neschopnou navrhnout řešení v době mimořádně naléhavé situace.

Liberalismus ale v krizi není a přijatá opatření s ním v rozporu nejsou, i když by se tak mohlo na první pohled zdát. Důležitý je ovšem způsob, jakým k jejich zavedení a udržení vládní představitelé přistoupí. Je nutné, aby byla učiněna s klidem a pokorou. Pouze pokud budou učiněna s chladnou hlavou, nebudou přemrštěná, a jedině tím, že k nim přistoupí politici s notnou dávkou pokory, se z mimořádného stavu nestane stav běžný, který by nás přiblížil k dystopické společnosti.

Jak by tedy vypadala liberálova odpověď na nastalou krizi? Ponechala by liberální vláda situaci náhodě, bez podniknutí jakýchkoliv kroků proti šíření nákazy? Nikoliv. Je nutné si uvědomit, že liberalismus, ani ve své vyhraněnější formě libertarianismu, není anarchismus. Stát má podle něj zásadní roli při ochraně života, svobody a majetku a nynější vládní zásahy pod tuto roli spadají. S první povinností státu, tedy ochranou života, souvisí dlouhá řada opatření cílících na zpomalení šíření nákazy. Podobně jako má stát povinnost bránit své občany před invazí jiné země či stíhat zločince, je povinen chránit jejich život v době život ohrožující pandemie. Omezení vycházení, setkávání se či povinné nošení roušek jsou sice kroky, které podstatně omezují svobodu jednotlivce, nicméně z pohledu liberála jde podle principu „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého“ o omezení přijatelná, chrání-li svobodu druhých. Například nenošením roušky vystavuje jednotlivec své okolí nebezpečí přenosu nákazy.

Krize ale zároveň ukazuje, že liberální postup, založený na dobrovolném jednání lidí a podpořený pouze nejnutnějšími vládními opatřeními, by pravděpodobně dosáhl velmi podobného cíle. Situace ukázala schopnost naší společnosti reagovat i bez vládních nařízení. Stačí zmínit vervu, s níž lidé začali šít roušky, která hraničila až s fanatismem, zavedení home office řadou firem či opatření o odstupech v supermarketech. Tyto dobrovolné projevy dávají za pravdu základní myšlence, na které je ideologie liberalismu postavena: lidé a soukromí zaměstnavatelé jsou ve většině případů schopni rychlejší a efektivnější reakce než stát.

Zdánlivě větší problém představuje nebývalý státní zásah do ekonomiky. I ten je však s liberálním myšlením slučitelný. Přívrženci vládních zásahů do ekonomiky a stoupenci keynesiánské školy by mohli tuto příležitost využít a argumentovat, že situace poukazuje na limity tržních samoopravných mechanismů. Z podstaty věci ale nelze po trhu žádat, aby se vypořádal s krizí, kterou nezpůsobil a která nebyla způsobena jeho selháním, nýbrž vládními opatřeními.

Zabrousíme-li hlouběji do ekonomické teorie, zjišťujeme, že systém laissez-faire, zastávaný valnou většinou liberálů a libertariánů, je postaven na několika základních premisách, které v nynější situaci nejsou naplněny. Jak nabídka, tak poptávka v ekonomice jsou uměle přiškrceny. Jediným způsobem, jak je lze navrátit do původního stavu, je podobně umělé řešení v podobě keynesiánského fiskálního a monetárního stimulu. Jsou-li tedy legitimní opatření omezující svobodu podnikání, pohybu a výroby bořící premisy, na kterých je postaveno liberální ekonomické smýšlení, jsou z libertariánského pohledu správná i ekonomická opatření na ně navazující, jakkoliv se mu na první pohled příčí. Dokonce i Milton Friedman, ikona a modla mnoha proponentů volného trhu, přišel s nápadem tzv. „helicopter money“, který spočívá v uplatnění extrémně laxní monetární politiky jako odpovědi na ekonomický šok způsobený vnějšími faktory. A právě v takové situaci se nyní nacházíme.

Pro liberály tedy nepředstavuje největší hrozbu pronikavost a rozsah nynějšího státního zásahu, který je, podobně jako ve válce, z jejich pohledu opodstatněný. Strach jim ale nahání stav „poválečný“. Přestože z úst politiků slýcháme, že opatření jsou pouze dočasná, je obtížné brát jejich prohlášení bez notné dávky skepticismu. V historii nalezneme bezpočet případů, ve kterých se dočasné pravomoci staly permanentními, provizorní opatření stálými, mimořádné daně obvyklými. První varovnou vlaštovkou je v tomto ohledu nedávný návrh ministryně financí na zestátnění Českých aerolinií.

Současný „válečný stav“ je sice z pohledu liberála nezbytný, nicméně to nic nemění na tom, že jeho zachování v jakémkoliv rozsahu je dystopickým scénářem, kterého je nutno se vyvarovat.

Otakar Kořínek je analytikem Institutu ekonomického vzdělávání INEV. Navštěvuje sextu na mezinárodním gymnáziu Nový PORG v Praze.

Institut ekonomického vzdělávání (INEV) vytváří zázemí pro výuku ekonomie a financí na středních školách. Jedním z hlavních projektů INEV je Ekonomická olympiáda pro středoškoláky.