Je škoda, že nemáme krále. Každý ze tří možných panovníků by byl skvělý

Nejste sami, komu je smutno, či dokonce trapně z návštěvy českého prezidenta Miloše Zemana u královny Alžběty II. Za nepříliš důstojnou hlavu státu si můžeme sami tím, že jsme nedokázali zvolit hlavu důstojnější.

Okouzlující vznešenost britské královny nás však může vést aspoň na chvilku k zamyšlení, zda není něco chybného v samotném našem ústavním systému.

Vždyť z jedenácti prezidentů našeho státu, tedy Československa či České republiky, skutečně na jedničku uspěli jen dva: Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. Další dva – Edvarda Beneše a Václava Klause – lze ještě pokládat za prezidenty formálně demokratické, ale oba se více či méně přičinili o zřetelný úpadek a obrat naší zahraniční politiky směrem k východní despocii.

Zbylých sedm prezidentů můžeme směle přiřadit minimálně do jedné z těchto kategorií: opilci, zločinci, zrádci, pitomci a trosky. Jistou shovívavost či lítost si zaslouží Hácha, který se stal troskou kvůli zoufalství a tvrdému zacházení od nacistických okupantů. Ostatní si žádnou lítost nezaslouží.

Kdybychom nezrušili v roce 1918 české království, asi by nás posvátnost monarchie neuchránila od hrozného řádění dvou totalitních režimů. Ale je zřejmé, že obě okupační mocnosti by to měly s námi o něco těžší a také návrat k legitimnímu a přirozenému uspořádání našich veřejných věcí by byl snazší a měli bychom lépe na co navazovat. Likvidace právního státu by byla o hodně transparentnější, a proto bychom také neměli takovou práci s jeho obnovou.

Kdybychom nezrušili království a zachovali bychom kontinuitu vládnoucí dynastie, tak by dnes naším králem byl Karel Habsbursko-Lotrinský.

Karel je vnukem posledního císaře a nekorunovaného českého krále Karla, je vystudovaný agronom a také politik. Byl europoslancem za rakouské konzervativce. Je zajímavé, že u nás by dnes vládl pod jménem Karel IV. Náš právem uctívaný císař ze 14. století byl totiž českým králem pod jménem Karel I. a pořadové číslo čtyři za jeho jménem se vázalo ke Svaté říši římské.

Je ovšem zřejmé, že habsburskou dynastii bychom po prohrané první světové válce my, Češi, těžko akceptovali, třebaže Karlův dědeček byl velmi slušným člověkem a katolická církev jej považuje za světce. Ale vídeňský monarchistický režim zcela zkrachoval kvůli svým vážným chybám a česká politická reprezentace mu právem vyčítala jeho slabý respekt ke státoprávním nárokům českého království.

Celkové hodnocení českého krále Karla IV. z rodu habsbursko-lotrinského by však bylo téměř jistě dobré. Jedná se o velice vzdělaného člověka a respektovanou osobnost s velkým mezinárodním rozhledem a s vazbami na elity nejméně v polovině staré dobré Evropy. Nehovoří sice česky, ale je příbuzensky spřízněný s celou linií českých králů z přemyslovské, lucemburské, jagelonské i habsburské dynastie.

Zde je video, na němž Karel Habsbursko-Lotrinský vysvětluje své názory na historickou a kulturní kontinuitu:

Kdybychom tedy odmítli potomky Habsburků, pak bychom měli podle monarchistických pravidel na výběr ze dvou rodů, jež v českém království v posledních třech staletích dosáhly nejvyššího stupně šlechtické hierarchie, tedy pozice vévodů, neboli knížat. Jedná se o Schwarzenbergy a nebo Lobkowicze.

Že by byl Karel Schwarzenberg (opět pod jménem Karel IV.) dobrým českým králem, o tom nelze mít pochybnosti. Jestliže bychom se ale rozhodovali pro přechod ke království právě nyní, pak by ale mohl po jeho neúspěšné prezidentské volbě přicházet spíše v úvahu jeho syn: Jan Nepomuk Schwarzenberg, který by vládl pod jménem Jan I.

Johaness Schwarzenberg je obchodník a správce rodového majetku v Rakousku i v České republice. Mluví docela dobře česky a k českým kořenům se rád hlásí. Jde o skromného, velmi přátelského a vzdělaného člověka, který má rovněž široké společenské mezinárodní vazby. Jeho ženou je italská šlechtična a výtvarnice s německo-maďarským jménem: Diana Orgovanyi-Hanstein. Nelze mít ani trochu pochybnosti, že i Johaness by byl výborným českým králem.

Kdyby se nám při hledání českého krále Schwarzenbergové zdáli pořád ještě málo Češi, ačkoli je takové nacionalistické hledisko samo o sobě u vysoké šlechty absurdní, tak by přicházel nyní ještě na řadu Jaroslav Lobkowitz. Ten by vládl pod ryze slovanským jménem Jaroslav I.

Jaroslav se narodil v roce 1942 v Plzni a pochází z konopišťsko-křimické linie šlechtického rodu Lobkoviců. Je 14. knížetem z Lobkowicz a vladařem lobkowitzkého domu. Dále je 8. vévodou z Roudnice a okněžněným hrabětem ze Sternsteinu. Jeho dědeček, také Jaroslav, byl komořím císaře Františka Josefa. Je poslancem českého parlamentu za TOP 09 a podniká v zemědělství a potravinářství. Majetek již ale spravuje jeho nejstarší syn.

Jaroslav Lobkowitz žil v socialistickém Československu a byl za svůj původ tvrdě postižen. Nesměl studovat, vyučil se a pracoval jako opravář televizí. Opravoval i televizi kastelánovi zámku, který byl rodině zabaven. Až posléze vystudoval techniku v Mnichově a hovoří plynně německy, anglicky a francouzsky. Jeho rodnou řečí je ale čeština. Jednalo by se zcela jistě o zcela kultivovaného, zodpovědného krále, na něhož by byli Češi pyšní.

Toto jsou tři možní čeští panovníci, kteří přicházejí v úvahu podle pravidel monarchie.

Je přirozené, že by se jednalo o konstituční monarchii, v níž je výkonné rozhodování zcela v rukou zvoleného parlamentu a jemu zodpovědných vlád. Každá z těchto tří osob by ale skvěle zosobňovala český stát, českou historii a velikost národní kultury.

Na každou z těchto tří osobností bychom mohli být hrdí a je zcela pravděpodobné, že by ani jejich děti naše očekávání nezklamaly. Protože v těchto rodinách se zodpovědnost a kultivovanost přenáší z generace na generaci.

Je jasné, že toto je jen zajímavá úvaha k zamyšlení, protože republikánský charakter naší společnosti je nyní těžko zpochybnitelný. Taková malá zábrana vpádu barbarství do sídla českých králů by ale mohla spočívat už v tom, že by se nám podařilo zrušit tu hanebnou přímou volbu prezidenta, která způsobila a může v budoucnu opět způsobit, že máme zcela nehoráznou hlavu státu, za níž se musíme stydět. Všelidová přímá volba vede v zemi, která prošla barbarským režimem a která má zpřetrhané kulturní i demokratické kořeny, zákonitě k cyklicky se opakující katastrofě. I kdyby se nám teď podařilo třeba zvolit pana Drahoše, což by bylo z dosavadního výběru to nejlepší.