Je dobře, že Česká národní banka (ČNB) zdražila minulý týden české peníze?
Tento krok povede ke zdražování hypoték, ale i různých dalších úvěrů. Firmám se prodraží i dluhopisy. Vzhledem k tomu, že si firmy nebudou moci dovolit tolik půjčovat, začnou rovněž pozvolna snižovat mzdy a propouštět, nebo alespoň snižovat dosavadní tempo svého rozvoje. Živnostníkům už nebudou tak růst zisky, protože jejich zákazníkům a klientům nebudou tak růst mzdy. Nebudou‑li chtít o zákazníky přijít, musejí zlevňovat. Snižování reálných mezd a zisků rovněž povede k tlaku na pokles (či méně prudký růst) nájemného. Zřejmě se budou dlouhodobě zlevňovat zahraniční dovolené i dovozové zboží. Vývoz však naopak kvůli rostoucím cenám vývozního zboží bude mít stále menší šanci se uplatnit. Zdražení českého zboží a služeb stejně tak neblaze pocítí i zahraniční cizinci pobývající v republice.
Současné zdražení peněz tedy bude, zejména v krátkodobějším horizontu, přínosem pro banky a možná i střadatele (i když, známe svoje lidi), zákazníky i nájemníky. Naproti tomu poškodí firmy, zaměstnance či pronajímatele. Každý zaměstnanec je však zároveň třeba zákazníkem, takže je výsledný efekt pro každého jednotlivého Čecha obtížné vyčíslit.
Zatímco většina médií se soustředila zejména na očekávané zdražování hypoték, navíc z pohledu klientů bank, a ta optimističtější přidala zlevňování zahraničních dovolených, poněkud zapadla skutečnost, že tento zásah ČNB byl nutný, a tedy i předvídatelný. Je proto s podivem, že koruna alespoň v prvních momentech po ohlášení vyšších úrokových sazeb začala poměrně výrazně reagovat. Pokud je totiž nějaký jev v ekonomice předvídatelný, koruna by díky spekulantům měla zareagovat už v okamžiku, kdy je budoucnost s vysokou pravděpodobností předvídatelná.
Krok ČNB byl téměř jistě správný, ale jednalo se o hašení předchozích chyb, kterých se nejrychleji dopouštěla již bankovní rada ovládaná lidmi jmenovanými Milošem Zemanem. Zdražení úvěrů bylo nutné, protože se česká ekonomika začala nezdravě rozjíždět. Rozjezd ekonomiky by někým mohl být považován za pozitivum. Ale jen do chvíle, než by se ukázalo, že si řada firem vzala úvěry jen díky tomu, že byly extrémně levné a jejich investiční projekty přitom nejsou životaschopné. Firma, která zbankrotuje, totiž logicky není schopná splatit ani úvěry s nízkými úroky.
Kdyby však ČNB neprováděla devizové intervence, nemuselo k takové situaci ještě dlouho dojít. I kdybychom s intervencemi jako takovými souhlasili, ČNB je přepískla. Nebyla už prakticky schopná udržet korunu oslabenou, mimo jiné i kvůli v principu předvídatelnému tlaku spekulantů. Deflační spirála, kvůli které byly hlášené intervence na podzim 2013 zahájeny, přitom už rozhodně nehrozila, takže jejich pokračování bylo zbytečné. Devizové intervence jako nepřirozený zásah (a v podstatě vyhlášení jakési malé války jiným centrálním bankám) by rozhodně neměly sloužit k pouhé regulaci cen úvěrů.
Zemanovými lidmi byla během intervencí centrální banka ovládána jen necelé dva měsíce, přesto se na celkovém objemu těchto zásahů podíleli z jedné čtvrtiny. Nakonec (v březnu 2017) museli „tisknout“ více peněz, než činily veškeré výdělky v naší ekonomice. Peněžní ekonomika tak přerostla ekonomiku skutečnou, asi jako když má někdo na facebooku více přátel, než potkal za svůj život lidí. Celkově intervence za tři a půl roku překročily dva biliony korun, což je zhruba polovina naší roční produkce. Neskutečné!