S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Tentokrát odpověděla svým textem režisérka Helena Třeštíková.

Vždycky jsem se silně identifikovala s Československem. To jsem si nejsilněji uvědomila v roce 1968. Dělala jsem o prázdninách po maturitě au pair v jedné rodině v tehdejším Západním Německu. 19. srpna tam za mnou přijeli na návštěvu rodiče, kteří po mnoha letech poprvé získali výjezdní doložku. 21. srpna jsme společně sledovali v místní televizi ruské tanky v Praze. Rodiče uvažovali o emigraci. Měli své špatné zkušenosti – táta právník byl v padesátých letech poslán v rámci akce “inteligence do výroby” pracovat do továrny. Deset let dělal lakýrníka. Plánu na emigraci jsem se silně vzepřela. Nemůžu žít jinde, bylo mé svaté přesvědčení. Československo je můj osud, přijala jsem ho se vším dobrým i špatným a nechci to měnit. Rodiče se pak vrátili domů a já po ukončení své pracovní povinnosti také.

Celou tu krizovou dobu jsem si v mysli přehrávala všechny rodinné příběhy, které mi vyprávěla babička, která bylo o něco starší než Československá republika, jejíž historii velmi emocionálně prožívala. Byla tak mým živým kontaktem s naší minulostí. Ty příběhy byly většinou právě o hrdosti na Československo, o obdivu k Masarykovi. O depresi z příchodu Němců. Vyprávěla, jak za války při náletu na Prahu nedbala strachu a běžela na ulici podívat se, zda nehoří Hradčany, symbol její hrdosti. Dále pokračovala frustrace z příchodu komunistů, kteří ji, podle jejích slov, připravili o všechny těžce naspořené peníze. Ve své blízkosti měla i několik známých, kteří byli v padesátých letech zavření v komunistických kriminálech.

Moje babička prožila své stáří víceméně v bídě, ale hrdost na to, že je Češkou, ji nikdy neopouštěla. A to jsem od ní převzala i já. Ani v nejchmurnějších dobách zvaných normalizace jsem nelitovala svého rozhodnutí neemigrovat, i když po každých prázdninách jsme sčítali známé a přátele, kteří tak učinili.

Postupem času jsem se utvrzovala v přesvědčení, že pro slušný a smysluplný život je zásadní drobná každodenní práce, nezávislá na vnějších podmínkách. Udržování hodnot. Zachování kritického myšlení, které odhaluje propagandu a nepodléhá jí. Neochota dělat ústupky v zájmu kariéry. A podobný postoj jsem pozorovala i na lidech okolo sebe. Nikdo nesložil ruce do klína a nečekal trpně na příchod lepších časů. Byly zavřené hranice, naším prostorem se stal náš “malý český rybníček”.

Té době se říkalo “bezčasí”, vládnul nám “president zapomnění” a zpíval “idiot hudby”, jak to období popsal Milan Kundera.

Ale zároveň vznikala zásadní literární, výtvarná díla, která nebyla závislá na oficiálním posvěcení.

V nějakém samizdatu, který tehdy mocně koloval spřátelenými rodinami, jsem našla citát, který jsem si opsala a pověsila na nástěnku nad pracovním stolem, kde visí dodnes.

“Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne”. Autorem je Václav Havel.

A pak přišla chvíle obratu, naplnění velkých nadějí, kdy pocit hrdosti byl primo hmatatelný. Ale drobná každodenní práce pokračovala, nezávisle na dějinných přemetech. Po nějakém čase se ty velké naděje začaly lehce problematizovat. Naše republika se rozpadla na dvě nezávislé země, ale já je pořád víceméně vnímám jako jeden společný prostor.

V této chvíli by se dalo říci, že je těžké být zrovna hrdý na naši zemi.

Na zemi, kde pod vlajkou s nám všem drahým heslem “Pravda vítězí” sedí mstivý muž, který má potřebu každý den někoho urazit, zesměšnit a pošpinit. Na zemi, kde se slova “pravda a láska” staly nadávkami. Na zemi, která ohrnuje nos nad Evropskou unií, která je jí dobrá jen jako poskytovatel dotací. Na nesolidární zemi, která se pyšní tím, že odmítá jakoukoli pomoc potřebným lidem. A je to přitom země, jejíž občané takovou pomoc hojně konzumovali v dobách, kdy sami prchali před útlakem. A kde se zase stalo dobrým zvykem nadávat na poměry, byť se máme snad nejlépe, jak jsme se kdy měli.

Ale to vše si příliš nepřipouštím a vidím to jako drobnou epizodu v naší stoleté historii, která zase pomine. Protože okolo stále budou lidé, kteří budou vzdor všem nepříznivým podmínkám vykonávat drobnou každodenní smysluplnou práci a budou v tom cítit naději a smysl nezávisle na tom, jak to celé dopadne.

Tento text píši po komunálních volbách v zajetí dobrého pocitu z volebních výsledků v Praze. Hnutí Praha sobě, které skončilo na pražském magistrátě těsně třetí a její lídr získal vůbec nejvíc preferenčních hlasů, je pravým příkladem drobné práce.

Před minulými komunálními volbami v roce 2014 se skupina vesměs mladých, nespokojených občanů v Praze 7 rozhodla vytvořit sdružení nezávislých kadidátů Praha 7 sobě. Sbírali po ulicích podpisy nutné ke kandidatuře a přesvědčovali lidi o svých záměrech. Volby vyhráli se ziskem 43 %.  Za čtyři roky přeměnili celou čtvrť výrazně k lepšímu.

Asi před rokem se rozhodli zkusit to samé ve volbách na pražský magistrát. Pro to ale bylo nutné nasbírat 100.000 podpisů občanů Prahy. Zdálo se to jako nemožný úkol, ale s pomocí mnoha nadšených dobrovolníků a navzdory minimálním finančním možnostem to zvládli. Nekonečné hodiny u stánků na ulicích a hovory s občany, které nebyly vždy jen příjemné, chvíle pochybností, zda to vše má smysl, a následného přesvědčení, že má. Přesně podle mého oblíbeného citátu Václava Havla.

A ještě ke všemu na Praze 7 po čtyřech letech vládnutí zase vyhráli, tentokrát se ziskem 55 %. Téměř neuvěřitelné!

Věřím, že takoví lidé jsou solí země. Země ve středu Evropy, kde nikdy nebude úplně klidno a nikdy si nebudeme moci říci, že je vyhráno.

A jak vidím naší budoucnost?

Příliš si netroufám něco odhadovat. Ale jako rozený optimista věřím, že temná období můžou vystřídat období nadějnější. A to především díky lidem, kteří  budou aktivní bez ohledu na osobní prospěch a budou provozovat tu drobnou poctivou každodenní smysluplnou práci, můj ideál.

Revue Forum Banner
Helena Třeštíková
Další články autora