Ruský admirál Nikolaj Jevmenov, diktátor Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ESEJ / Před sto lety, na konci srpna 1925, se narodil ruský spisovatel Arkadij Strugackij. Spolu s bratrem Borisem napsali v 60. až 80. letech minulého století několik desítek románů a povídek, které je proslavily po celém světě a udělaly z bratří Strugackých pravděpodobně nejvýznamnější ruské spisovatele, kteří se kdy věnovali žánru sci-fi. Arkadij zemřel v roce 1991, dva měsíce po pádu komunistického režimu v Rusku, o osm let mladší Boris odešel v roce 2012.
Jeden z nejznámějších románů bratří Strugackých se jmenuje „Je těžké být bohem“. Byl napsán v roce 1964, české vydání vyšlo o devět let později. Jeho děj se odehrává v budoucnosti na planetě Arkanar, kde existuje civilizace hodně připomínající evropský středověk. Mezi místními působí progresoři, agenti Země, kde v té době již zvítězil komunismus, který Strugačtí zamlada, stejně jako mnoho lidí jejich generace, interpretovali jako společnost založenou na svobodné práci, spravedlnosti a solidaritě. Progresoři, kteří se vydávají za arkanarské šlechtice, vědce, obchodníky a jiné vlivné osobnosti, se snaží postupně posouvat tuto civilizaci směrem k lepšímu a důstojnějšímu životu.
Moc se jim to však nedaří. K moci se dostává diktátor don Reba a jemu oddané „šedé šiky“ skládající se z bezskrupulózních kariéristů a propagandou zblblé lůzy. Tím ale problémy nekončí: „šedí“ jsou brzy vystřídáni „černými“, náboženskými fanatiky prosazujícími naprosté tmářství. Hlavní hrdina, progresor působící pod jménem don Rumata z Estoru, proti nim statečně bojuje, ale je poražen a musí být z Arkanaru evakuován na Zemi. Pozvolna změnit život cizí společnosti, která odmítá pokrokářské snažení, se ukazuje jako nemožné. „Bohové“, kterými se moudří progresoři občas cítili být, zůstávají bezmocní.
Po šedých vždy přicházejí černí
„Je těžké být bohem“ bylo odvážným dílem již v době svého vzniku. Zpochybňovalo totiž oficiální sovětské představy o nevyhnutelnosti pokroku a možnosti uskutečnění komunistického experimentu v jakémkoli prostředí. Ale to není vše. Tento román, jak se v podobných případech říká, dobře zestárl. Během času nabyl mnoha dodatečných smyslů a asociací, o nichž autoři nemohli ani uvažovat.
Například don Reba je v „Je těžké být bohem“ popsán jako nevzhledný člověk malého vzrůstu, který se nějakým záhadným způsobem objevil v okolí slabého a hloupého arkanarského krále a postupně přebral veškerou moc. Je až zarážející, nakolik ten popis připomíná jak zevnějšek Vladimira Putina, tak jeho vzestup na vrchol moci v Rusku na konci 90. let. (V době, kdy Strugačtí svůj román psali, bylo leningradskému klukovi Voloďovi Putinovi pouhých 12 let.)
Transformace diktatury je v díle Strugackých rovněž popsána mistrovsky. „Po šedých vždy přicházejí černí,“ říká jedna z postav románu a tento výrok naprosto přesně popisuje evoluci Putinova režimu. V prvních letech své vlády se Putin tvářil jako energický reformátor podporující modernizaci ruské společnosti pod heslem „diktatury zákona“. Postupně se však stal konzervativnějším a zároveň radikálnějším, začal potlačovat opozici, prosazovat expanzi Ruska na úkor sousedních států. Západní demokracie vnímal jako „dědičné nepřátele“ ruského státu. Teď máme v čele největší země světa diktátora, který jí vládne víc než čtvrt století, zahájil nejkrvavější válku v evropských dějinách od roku 1945 a je Západem obviňován z nejrůznějších válečných zločinů a rozsáhlé korupce.
Je Rusko obdobou nenapravitelného Arkanaru? Většina Rusů včetně rozhodných Putinových odpůrců by s tím určitě nesouhlasila. Alexej Navalnyj, nejznámější ruský opoziční politik (zemřel v únoru 2024 ve vězení za nevyjasněných okolností, podle svých stoupenců byl zavražděn), razil heslo „překrásného Ruska budoucnosti“. Tvrdil, že jeho země je po pádu Putinova režimu schopná stát se funkční a mírumilovnou demokracií. Ani Navalnyj nebyl bez poskvrny: na Ukrajině vyvolal pobouření poté, co po ruské anexi Krymu v roce 2014 prohlásil, že „Krym není chlebíček, nemůžeme ho vzít a pak odložit a vrátit zpátky“. Ruský vpád na Ukrajinu v roce 2022 však rozhodně odsoudil a Ukrajinu v jejím boji proti ruské agresi podporoval.
Každý pokus o osvobození ztroskotal
Stejně jako bratři Strugačtí, kteří se po idealistických komunistických začátcích stali ve svých pozdějších dílech mnohem pesimističtějšími, také čím dál více Rusů, především těch, kteří museli Rusko opustit, pochybuje o možnosti skutečné transformace své vlasti. Za prvé, dějiny jim nedávají moc velkou naději. Rusko zažilo v minulém století několik pokusů o proměnu ve svobodnější společnost. V roce 1905 donutily masové nepokoje ruského imperátora Mikuláše II. poskytnout poddaným poněkud omezené občanské svobody. Únorová revoluce z roku 1917 skoncovala s monarchií, ale demokratická vláda byla brzy vystřídána bolševickou diktaturou. V 80. letech přišla Gorbačovova perestrojka a pak nepříliš povedené liberální reformy za Borise Jelcina, jisté obdoby arkanarského krále. Ale pokus o osvobození pokaždé ztroskotal a byl vystřídán dlouhým obdobím tyranie.
Za druhé, ruská společnost nejeví momentálně žádné známky zájmu o radikální změny. Podle nedávného průzkumu uskutečněného Levada-Centrem, jedním z posledních nezávislých sociologických středisek působících v Rusku, 57 procent dotázaných řeklo, že je se svým životem spokojeno. Opačný názor vyjádřilo pouhých 11 procent. Podpora Putina je stále na více než 80 procentech, i když z opozičních kruhů jsou slyšet námitky, že v tomto případě lidé ze strachu říkají to, co od nich vláda chce slyšet. Rusové, především obyvatelé Moskvy a dalších velkých měst, se naučili „nevšímat si“ války proti Ukrajině, kterou vede jejich země, pokud se bezprostředně nedotýká jejich rodiny, a soustředili se na soukromý život. Ekonomické problémy vyvolané západními sankcemi jsou cítit čím dál víc, ale nejsou zatím natolik akutní, aby vyvolaly nějakou ostrou reakci společnosti.
Jsou tu i další okolnosti. V posledních letech, především po vpádu na Ukrajinu v roce 2022, opustily Rusko stovky tisíc, podle některých odhadů dokonce dva miliony občanů. Většinou jsou to vzdělaní lidé, kteří buď nesouhlasí s politikou Kremlu, anebo se obávají, že budou mobilizováni a skončí na ukrajinské frontě. Pro režim je to paradoxně vítaná změna: doma zůstávají ti loajálnější a konformnější. Proto Putin zatím neuzavírá hranice Ruska a nezakazuje jeho obyvatelům, aby vlast opustili.
Kolik těch, co odjeli, se do Ruska v případě změny politických poměrů vrátí? Někdo určitě ano, ale neodvážil bych se tvrdit, že to bude většina. Velké množství novodobých ruských emigrantů se zabydluje v zemích svého pobytu, jejich děti chodí do místních škol, stávají se občany jiných států a vztahy zahraničních Rusů s Ruskem každým rokem ochabují. Uprchlíci z Ruska se začínají podobat někdejší bělogvardějské emigraci, která si sice každý rok o pravoslavných Vánocích připíjela na to, aby se příští rok sešla doma, ale věděla, že se to nejspíše nikdy nestane.
Ani být Evropanem není žádná legrace
Stěží lze předpokládat, že Rusko bude v ukrajinské válce poraženo stejným způsobem jako Německo nebo Japonsko ve druhé světové válce. Nebude okupováno cizími vojsky a donuceno ke změně režimu a odmítnutí svého dědictví. To znamená, že budeme mít co do činění se společností třeba podrážděnou, ale nezlomenou, která se bude stále nacházet pod vlivem „vlastenecké“ propagandy. (V případě, že válka skončí výsledkem, který se Kremlu podaří prezentovat jako vítězství, bude to samozřejmě ještě horší.)
Nezapomeňme rovněž na to, že dnešní ruský režim je vládou kágébáckých oligarchů, kteří se rozhodně nehodlají vzdát svých obrovských peněz a majetku. Proto v případě Putinova odchodu, ať už fyzického, nebo politického, je nejpravděpodobnějším scénářem uchopení moci nástupcem ze stejného prostředí, i když možná o generaci mladším. Další variantou je nastolení „kolektivního vedení“ podobného tomu, které vládlo v SSSR po Stalinově smrti, dokud Nikita Chruščov nedokázal zvítězit nad svými soupeři a prosadit se jako nový vůdce.
V každém případě bude „překrásné Rusko budoucnosti“ mít nejspíše jen mizivou šanci. Mírumilovná demokracie se z Ruska po Putinovi mávnutím kouzelného proutku nestane. Pro Evropu to znamená jediné: i kdyby válka Ruska proti Ukrajině skončila relativně přijatelným mírem, musíme se připravit na dost dlouhé období nové studené války s Ruskem. Na ni by měla být Evropa co nejdříve připravena po vojenské, politické a psychologické stránce. Je možná těžké být Rusem, ale být Evropanem v dnešní době není rovněž žádná legrace.
Jaroslav Šimov je novinář a historik, působí v redakci RFE/RL, dlouhodobě se věnuje problematice Ruska a východní Evropy.
