Je těžké jít spát, když nevíte, jestli se ráno probudíte, říká Ukrajinka, která uprchla před válkou do Česka

Následky ruské agrese na Ukrajině. Ilustrační foto. (AdobeStock)

Následky ruské agrese na Ukrajině. Ilustrační foto. | FOTO: AdobeStock

První chvíle, kdy jsem pocítila, že je něco opravdu špatně, bylo, když nám začaly docházet základní potraviny. V obchodech toho moc nebylo, a to málo rozhodně nestačilo na uživení větší rodiny, popisuje Marie Nimchuk, která před ruskou invazí na Ukrajinu uprchla do České republiky. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví také o tom, jak vysvětlovala dění na Ukrajině svým dětem, i o tom, jak vychází s Rusy, které potkává v univerzitním kampusu, kde dočasně žije.

(Na přání paní Marie nezveřejňujeme její fotografii)

Marie Nimchuk není v České republice poprvé, před smrtí manžela zde v jeho společnosti ještě se dvěma dcerami žila celých dvacet let. Za svůj pobyt si prošla nejedním povoláním a vybudovala si obdivuhodný přehled o české kultuře. Po manželově smrti se rozhodla vydat se zpět na rodnou Ukrajinu, kde prožila poslední tři roky. Tam ji také zastihla ruská invaze.

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) (Roman Černý / FORUM 24)

Co jste cítila, když jste se dozvěděla, že začala válka?

V prvních momentech jsem tomu nemohla uvěřit. O tom, že je tu ta možnost, se mluvilo mezi lidmi dlouho, ale že by se to opravdu stalo, si připouštěl jen málokdo.

Jaký vliv měla samotná invaze na vás a vaši rodinu?

První chvíle, kdy jsem pocítila, že je něco opravdu špatně, bylo, když nám začaly docházet základní potraviny. V obchodech toho moc nebylo, a to málo rozhodně nestačilo na uživení větší rodiny. Byly dny, kdy jsme neměli co k snědku. Když už jsme něco měli, většinou jsme to dávali dětem. Ovšem to bylo ještě nic oproti tomu, když začaly dopadat bomby.

Byla jste v zasažené oblasti?

Jsem ze západní Ukrajiny, přesněji jsem bydlela v městě Kolomyja, takže se nám boje také nevyhnuly. Nás přímo válka zasáhla ve chvíli, kdy nám ruské ostřelování našeho letiště poškodilo dům. V místě, kde se dějí podobné věci, člověk moc nechce zůstávat s rodinou. Hlavně, když situaci musí vysvětlovat dítěti.

Jak je možné podobnou situaci vysvětlit dítěti?

To, že se děje něco špatného, dětem dojde velmi rychle. Samozřejmě hned nepochopí všechny zákonitosti, ale to, že je v ohrožení, mu nemusíte říkat. Hlavně jsme se tedy snažili připravit je na to, co se může stát. Jak se chovat, když uvidí vojáky, nebo při výbuchu.

Jak snáší dítě podobné podmínky?

Moc dobře ne, ale to asi nikdo. Každý u nás doma se neustále bál, aby někde v blízkosti nezačaly padat bomby. Je těžké jít spát, když nevíte, jestli se ráno probudíte.

Kdy jste zjistila, že je situace neúnosná?

Nebylo to jen mé rozhodnutí. Mám dvě dospělé dcery a vnoučata, bez kterých bych sem nejela. Nejde za sebou jen tak nechat rodinu. Ale to, že budu muset z domova utéct, jsem si aspoň první měsíc války moc nepřipouštěla. Když jsem si však uvědomila svou situaci v celém rozsahu, bylo vesměs rozhodnuto. V Čechách jsem dlouhou dobu žila s manželem, takže jsem věděla, i kam se vydám. Ovšem pokud se ptáte, co přesně mě k útěku sem vedlo, tak to byla vnoučata. Nechcete, aby dítě vyrůstalo ve válečném prostředí.

()

Jak jste se dostala pryč ze země, která je ve válce?

Máte tu spousty dobrovolníků, jak místních, tak ze zahraničí. Takže jsme si cestu k polským hranicím domluvili přes jednu podobnou organizaci. Jen to vždy chvíli trvá. Není lehké vměstnat hromadu lidí do jednoho vozidla. My jsme jeli autobusem. Ten byl naplněný převážně ženami a dětmi.

Jak probíhala cesta? Jak na vás atmosféra působila?

Asi tak, jak může na člověka působit autobus plný vystrašených žen a ještě vystrašenějších dětí. Každou chvíli se nějakému z nich chtělo na záchod, zvracet, nebo se rozbrečelo. I když my jsme na tom nebyli o moc lépe. Neustále se někde z rozličných důvodů stavělo, především kvůli nebezpečí ze strany ruské armády. Byly to těžké hodiny.

Cesta přes Polsko byla pak lehčí?

Po psychické stránce určitě ne, ovšem člověk se aspoň neustále necítil v nebezpečí. Hlavně jsem to chtěla mít za sebou.

 Co vše jste si pak musela zařídit v Česku?

Když sem dorazíte jako uprchlík, musíte se samozřejmě u místních orgánů zaregistrovat, což chápu. Nikdo asi nechce, aby se mu po zemi pohybovalo velké množství lidí, o kterých neví. Poté jsem přes známosti zjistila, že jedna pražská univerzita poskytuje dočasné ubytování, takže jsem si zde s rodinou požádala. Pak už šlo vše v podstatě samo. Personál kolejí pro nás dokonce na prvních pár dní zařídil teplé jídlo, což bylo po všem, co jsem prožila, nedocenitelné.

Jak jste se pak cítila?

Upřímně to byla silná úleva, člověk chvíli nemusel nic řešit. Ovšem rychle se mi do hlavy dostalo, kolik příbuzných jsem nechala za sebou. Ne každý dokáže opustit rodnou zemi. Ale Česko samo o sobě pro mne nebylo žádnou novinkou. Můj manžel byl z Česka, takže jsem tu s ním dlouhou dobu žila. Navíc ruch Prahy není ničím, oproti tomu, co se děje u nás. 

A jak Česká republika působila na vaši rodinu?

Dcery tu s námi žily, takže školy mají místní. Tudíž pro ně přizpůsobování těžké rozhodně nebylo. Možná to byl zprvu velký šok ze změny podmínek. Přeci jen přesun z domu do malého bytečku není jednoduchý. Ovšem na to si člověk zvykne rychle. U dětí je to horší. Ještě měsíc po příjezdu se bály každého hlasitějšího zvuku. Ze začátku si lehaly na zem pokaždé, když zaslechly houkačku. To je ale časem přešlo. Těžší to bylo se vzděláním, jelikož neumějí dobře místní jazyk.

Tomáš Glanc (Profimedia)

Jak hodnotíte přístup Čechů ke konfliktu, který se odehrává ve vaší zemi?

Myslím si, že špatní lidé jsou v každé zemi, stejně jako ti dobří. Takže jsem nebyla překvapená, když nás někdo okřikl, že tu nemáme co dělat. Ovšem krom několika případů si myslím, že dobře chápou, čím si procházíme, nebo se to aspoň pochopit snaží. Především chci opravdu poděkovat za střechu nad hlavou. To pro mne a mou rodinu znamenalo opravdu hodně.

Jak se stavíte k častému nařčení z toho, že sem jede spousta Ukrajinců jen čerpat dávky?

Upřímně, vinou chování některých svých spoluobčanů podobné osočení zčásti chápu. Ovšem nelze brát národ jako celek. Vždy mezi vámi budou špatní lidé, sice jich není tolik, ale lze je líp vidět. Jinak já osobně v Česku žila dvacet let, takže jsem logicky i platila daně a vše ostatní. Tudíž si myslím, že z něčeho podobného nemohou ženu v mém věku oprávněně nařknout.

Jelikož žijete v univerzitním kampusu, tak zde narazíte i na spoustu mladých Rusů. Jak s nimi vycházíte?

Většinou se jedná o mladé lidi, kteří podobně jako my utekli před zvěrstvy jejich vlády. Uprchlíci jsme tu v podstatě úplně všichni. Samozřejmě, že to občas vře. Ovšem spousta z nich se nám naopak snaží pomáhat, což je opravdu hezké. Je vidět, že člověka nedělá jen jeho národnost.

Hodláte se po válce vrátit domů?

Samozřejmě bych ráda. Ovšem to hodně záleží na tom, jak válka dopadne. Také bych chtěla začít co nejdříve hledat příbuzné. Spousta nejen mladších členů rodiny na Ukrajině zůstala, ať se zbraní v ruce, či nikoliv. Chtěla bych vědět, jak na tom jsou.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články