Je to sice dál, ale o to horší cesta. Směrem od západu Ukrajiny ke Kyjevu přibývají bunkry i hroby vojáků

REPORTÁŽ / Několikrát jsem slyšel, že cesta vlakem do Kyjeva je skvělý zážitek. Když jsem začal plánovat reportážní cestu do země, kde už od loňského února zuří válka, byl vlak právě proto první volbou. Dopravce byl ovšem jiného názoru a den před odjezdem zrušil spojení, kterým jsme se já a fotograf Pavel Hofman měli do ukrajinské metropole dostat. Člověk míní, pánbůh mění, jedeme tedy autobusem. Je to sice dál, ale o to horší cesta, řekl by klasik.

Cesta ubíhala hladce, v Polsku jsme byli v podstatě hned a na ukrajinsko-polských hranicích také. Jedeme skoro po prázdné silnici a z ničeho nic narazíme na kolonu. Na hraničním přechodu se srazil autobus s osobním autem. Na Ukrajinu se dalších pět hodin nikdo, včetně nás a dalších zhruba 90 spolucestujících z našeho autobusu, nedostane.

Postupem času začínáme být lehce nervózní. V noci se dá očekávat další ruské ostřelování Kyjeva. Čím později přijedeme, tím pravděpodobnější je, že nás zastihne po cestě na hotel. Nakonec jsme přijeli včas a ani ostřelování v noci z neděle na pondělí neproběhlo.

Čekání na hranicích je dlouhé a nikdo neví, kdy nás závory pustí a budeme moct projít pasovou kontrolou. Osobní auta a kamiony ale hranice projíždějí, dále nemůžou jen autobusy. To nám na dobré náladě také zrovna nepřidává. Po zhruba pěti hodinách čekání ale přijde záchrana. Řidič zařídil náhradní dopravu a přes hranice přecházíme pěšky. Na druhé straně na nás čeká druhý spoj, který nás odveze do Lvova.

Ten je od hranic vzdálený asi 100 kilometrů. Přesedáme do maršrutky, která nás veze dále do asi 600 kilometrů vzdáleného Kyjeva. Ještě před nástupem sledujeme loučení mužů v maskáčích se svými rodinami. Jedou na výcvik, nebo přímo do válečné zóny.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Cesta autobusem má ale také své kouzlo. Maršrutka je vyzdobená v typicky ukrajinském stylu, ale i tak si občas připadáme spíše jako v rikši než ve starém mikrobusu značky Mercedes. Navíc nás v ní jede dvacet, včetně dalších mužů v maskáčích. 

Krajina s malými vesničkami a pravoslavnými kostelíky se mění v město. Lvov má přes 700 tisíc obyvatel a před hlavním nádražím, kde nasedáme do vozidla, jsou tři velké vojenské stany. Lidé si ale jinak užívají teplý den.

Projíždíme kolem vysokých panelových domů po širokých prospektech typických pro města, která zažila éru Sovětského svazu. Krajina se opět mění, je lehce kopcovitá a její reliéf čím dál častěji narušují provizorní vojenské bunkry. Na západě Ukrajiny jinak skoro nic nepřipomíná to, že na druhé straně země zuří válka.

Něco je ale i tak ve vzduchu. Na skoro každém hřbitově i v té nejmenší vesnici je navíc minimálně jeden hrob, nad kterým se tyčí žluto-modrá vlajka. Tak se pohřbívají muži a ženy, kteří padli během obrany proti ruské agresivní válce. Těch směrem na západ přibývá také.

Přibližujeme se ke Kyjevu a i provizorních bunkrů je po cestě pořád víc a víc. Všechny míří stejným směrem – na východ, k Rusku. Tam míříme také my. Na některých z nich vlají ukrajinské vlajky a taktické maskovací sítě. Přibývají také checkpointy, ve kterých sedí vojáci a namátkově kontrolují auta, která míří po hlavní cestě do ukrajinské metropole.

Cesta je sice hezká, ale asi 30 hodin v autobuse člověka, který navíc měří skoro dva metry, na sedačku je pro něj těžké se vůbec vejít a v batohu veze neprůstřelnou vestu s helmou, unaví. Obzvlášť když ví, že v následujících dnech ho čeká několik rozhovorů a reportáží, které najdete na webu deníku FORUM 24. Autobus milerádi vyměníme na cestě zpět za vlak, pokud se ale dopravce nerozhodne jinak. Snad ne.