Je třeba u uren říci NE tomu jejich ANO a nepodlehnout nostalgii po normalizaci

Platí to u jednotlivců i pro celou společnost. Nehezké vzpomínky vytěsňujeme a v retrospektivě zůstávají jen události našeho života s příjemnými pocity. Prý nás to nabíjí pozitivní energií a zbavuje nás to zbytečných výčitek, bolesti, traumat a zármutku. Jenže k životu patří obojí, tak jako se střídá déšť se sluncem, tak se střídají prohry a zklamání s úspěchy a pocity radosti. Odcházet od svých proher a omylů nepoučen je ošidné. Nezhodnocená, a dokonce nepoznaná minulost se pak může rafinovaně vrátit v ještě horší podobě a my na ni opět nebudeme schopni reagovat a můžeme se stát znovu její obětí, aniž bychom to na první pohled vůbec poznali.

Jak jinak si vysvětlit nepřehlédnutelný restart normalizačních časů. Napadlo by někoho z nás v roce 1990, že ještě v roce 2021 budou v parlamentu sedět zástupci stalinistických komunistů a budou spolurozhodovat o vládě? Napadlo by někoho z nás, že klíčové ústavní funkce obsadí bývalí komunisté, že jeden z nich bude posttotalitním trestně stíhaným oligarchou a puncovaným spolupracovníkem StB? Napadlo by někoho z nás, že vlivnou partou ve sněmovně budou i nahnědlí obdivovatelé Putina? Napadlo by tehdy někoho z nás, že se podobně budou chovat a jednat i poslední dva prezidenti republiky? Napadlo by někoho z nás, že naše republika bude oblíbenou destinací Číny s přímou podporou naší hlavy státu? Napadlo by někoho z nás, že předseda vlády bude vlastnit nevlivnější média a bude největším příjemcem dotací? Napadlo by tehdy někoho z nás, že více než polovina občanů našeho státu bude s nostalgií vzpomínat na „klidné a spokojené časy“ před listopadem 89?

Rudolf Hrušínský hrál ve filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti postavu soudruha, majícího na starosti dohled nad lidmi, kteří se po únoru 1948 dostali do situací, jež si před tím nedokázali představit ani v nejčernějších snech. Vinou svého třídního původu se dostali na černou listinu nového režimu, a ten jim to dal pocítit. Rudolf Hrušínský jako bodrý politruk říká zvědavému novináři, že tyto buržoazní živly přetavíme na nového člověka. Ve filmu zazní i věta jako vystřižená z dnešní doby – „V naší zemi je i nemožné možné, a strana a vláda to hned zařídí“.

Jako bych to už několikrát slyšel v Čau lidi.

Relativizování či dokonce idealizování minulého režimu se nám nyní vrací jako bumerang. Ta doba přinesla morální pokřivení národa, byla plná žvástů, strachu, závisti a udávání. A ani krátké nadechnutí v polovině šedesátých let na tom nic nemění, neboť pak přišla husákovská normalizace s masivním lámáním charakterů. Většina si zvykla na to držet ústa a krok, a nějak fungovat ve vítězném tričku, nebo v lepším případě ve vnitřní emigraci.

Současný premiér prý netušil, že se nemohlo svobodně cestovat atd. Absurdní doba plodí absurdní situace. To vše je přirozeným důsledkem nepojmenované minulosti, s níž jsme se nevyrovnali a nechali jsme otevřený prostor uchvatitelům moci, kteří navazují na nejhorší tradice naší nedávné historie. Oni vědí, že se značná část naší společnosti za kus žvance přizpůsobí novým pořádkům. Nebylo by to u nás poprvé. Vzorce jednání a rozhodování přecházejí plynule i na další generace.

Mnozí mají až dojemnou péči o to, jak to dnes chodí v Maďarsku a Polsku. To je typický český alibismus. Já si myslím, že u nás je to ještě horší, neboť útoky na svobodu a otevřenou soutěž jsou zde podlejší a skrytější. Ani v Maďarsku a Polsku přímo nevládnou bývalí komunisté a nejsou přímými vlastníky státu, včetně klíčových médií.

Mnozí k tomuto stavu u nás přispívají vědomě a profitují z toho, tak jako to dělali i v minulých dobách, ale jsou i tací, a není jich málo, kteří podporují naše nové pořádky asi i nevědomě z pohodlnosti, lhostejnosti či čiré naivity. A to tandemu „Tze-man a Andrej Bureš“ stačí. Hlavně díky tomu se může stát, že po podzimních volbách (se svými kumpány) ještě posílí. Váhavým opozičníkům i váhavým voličům by bylo dobré vzkázat, že v těchto volbách nejde o to volit svůj vysněný ideál, ale změnu. To je podstatné. Je třeba u uren říci NE tomu jejich ANO.

Normalizační kariérista svůj grunt nikdy nezmění, jen hraje na mnohem větším hřišti, a hraje hru bez pravidel, za aktivního hopsání nadšených budovatelů nových časů. Starší ročníky mohou mít pocit, že to už někdy zažily. Nemýlí se.