Je v Česku uniforma přednost, nebo stigma? O veřejnosti, armádě a Dni válečných veteránů

Karel Řehka (vlevo) v září 2011 v Afghánistánu (Kateřina Lang / Ministerstvo obrany České republiky / se souhlasem)

Karel Řehka (vlevo) v září 2011 v Afghánistánu | FOTO: Kateřina Lang / Ministerstvo obrany České republiky / se souhlasem

Obraz českých vojáků v očích veřejnosti se za posledních třicet let dramaticky proměnil. Svět často vysmívaných nepříliš bystrých lampasáků a vesměs znuděných záklaďáků předlistopadové éry, z nichž jen málokteří dokázali dostát nárokům nové profesionální armády a splnit kritéria kladená na vojáky členských států NATO, je dnes minulostí. Nahradilo ho společenství profesionálů, vysoce oceňované ze strany spojenců, doma však stále přijímané jak se sympatiemi a respektem, tak s rozpaky a podezíráním.

Procentuálně velmi vysoká důvěra veřejnosti v ozbrojené síly – v jednom z posledních průzkumů činila sedmdesát tři procent – by mohla naznačovat takřka neochvějnou pozici armády v rámci české společnosti. Ten průzkum lze však číst i jinak – přirozená potřeba každého člověka identifikovat se se svým státem, důvěřovat jeho institucím a vážit si jeho elit je v posledních letech systematicky torpédována zbraněmi hybridní války, jimž se daří fatálně štěpit, rozvracet a rozeštvávat veřejné mínění. Nikdy v minulosti nebyly útoky na politiky a další osobnosti veřejného života tak vulgární, manipulace s veřejným míněním tak bezostyšné a používání zkreslených či zcela vylhaných argumentů určených k dehonestaci názorových protivníků tak masivní jako dnes.

Ukrajinští civilisté se ukrývají před ruským bombardováním (AdobeStock)

Co zbývá v situaci informačního chaosu, kdy chybí přirozené autority, které by představovaly kotvu uprostřed světa, jehož nepřehlednost v posledních letech ještě znásobila migrační krize, pandemie covidu, inflace, strmý nárůst životních nákladů v důsledku růstu cen energií a v neposlední řadě válka Ruska proti Ukrajině? Armáda podá pomocnou ruku vždy, když je to potřeba a když pseudoelity ze společenských otřesů jen těží politické body. Vojáci pomáhají při povodních, nastupují na covidové jednotky, střeží společně s policisty hranice, odklízejí následky tornáda – a veřejnost, nadšená z bezprostřední a vysoce profesionální podpory a pomoci, sice k ozbrojeným silám pociťuje důvěru a sympatie, občas však zapomíná, že posláním armády je především bojovat.

Ve všech ostatních činnostech je zastupitelná, v této jediné nikoli. V uplynulých více než třiceti letech svou připravenost k boji nesčetněkrát prokázala v zahraničí – od Perského zálivu a bývalé Jugoslávie přes Afghánistán až po Mali. Fenomén zahraničních misí se stal součástí našich nejnovějších dějin. Historie Československé a posléze České republiky po roce 1989 je dnes bez něj nepředstavitelná a její stabilizovaná a respektovaná pozice mezi vyspělými demokratickými státy Evropy a celého Západu rovněž.

Od averze přes lhostejnost k obdivu

Každoročně s blížícím se 11. listopadem, kdy se ve výroční den konce první světové války slaví také Den válečných veteránů, si i česká veřejnost stále důrazněji uvědomuje roli armády v našich nejnovějších dějinách i v současnosti. Vlčí máky na hrudích politiků, vojáků, televizních redaktorů a moderátorů i řady lidí v ulicích českých, moravských a slezských měst a obcí nejsou jen univerzálním nadnárodním symbolem, ale připomínají i zcela konkrétní muže a ženy spjaté s více než stoletou érou moderní české státnosti.

Židovský lékař Siegfried Löwy, strýc Franze Kafky (Wikimedia Commons / Public Domain)

Česká společnost má ovšem s fenoménem boje a hrdinství zásadní problém. Památníky padlým z první světové války sice najdeme téměř v každém městě, městečku i vesnici, ale takřka vždy se zde hovoří o obětech, nikoli o bojovnících, snad s čestnou výjimkou příslušníků československých legií. Druhováleční veteráni jsou na tom lépe – ocenit jejich statečnost na západní či východní frontě i v řadách domácího odboje už je dnes přirozené.

K těmto pozvolna odcházejícím hrdinům je však třeba nově počítat i aktuálně nejpočetnější skupinu válečných veteránů, jimiž jsou účastníci zahraničních misí po roce 1989. Také oni se už stávají součástí naší novodobé historické paměti. Jejich počet sice není přesně znám (kdo se nepřihlásí o veteránský průkaz, není evidován), ale oficiální odhady aktuálně mluví o patnácti tisících lidech, neoficiální odhady až o osmnácti tisících. Věkově představují velmi pestré společenství – z těch nejstarších, jimž bylo v době prvních zahraničních misí kolem padesáti, jsou dnes osmdesátníci, těm nejmladším veteránům je přes dvacet.

Vztah veřejnosti k české účasti v zahraničních misích osciloval v průběhu uplynulých třiceti let od prudké averze ve stylu „jsou to žoldáci, co tam jezdí jen pro peníze“ přes rozpaky v duchu „co je nám do toho, co se děje někde v Afghánistánu“ až po schopnost se identifikovat se závazky, které nám členství v NATO přináší, a přirozenou úctu k vojákům, kteří s vysokou mírou profesionality naplňují své poslání. Poslední ze zmíněných postojů se pozvolna stává součástí mainstreamu, což lze jednoznačně přivítat, protože nás to i mentálně ukotvuje ve společenství zemí euroatlantického prostoru, kde je respekt k vojenské profesi přirozenou součástí respektu ke státu a k jeho institucím. O tomto trendu ostatně nevypovídá jen pozitivní vztah veřejnosti vůči armádě, statisticky doložitelný průzkumy veřejného mínění, ale také reakce na veřejná vystoupení nejvýraznějších osobností profesně s armádou spjatých.

Atlanti na barokním Clam-Gallasově paláci v Praze během rekonstrukce na jaře 2022 (Petr Pazdera Payne (se svolením autora))

Miláčci médií i sociálních sítí

Když se na podzim roku 2018, krátce po smrti českých vojáků v Afghánistánu v důsledku útoku sebevražedného atentátníka otřel velmi nevkusně o jejich památku dnes už bezvýznamný představitel mimoparlamentní politické strany Lubomír Zaorálek, odkázal ho tehdejší brigádní generál Karel Řehka rázně a bez servítků do příslušných mezí a dočkal se za to obrovské spontánní podpory ze strany veřejnosti. V médiích i na sociálních sítích se obšírně diskutovala nejen odvaha, s níž se Řehka zastal padlých spolubojovníků, ale také možný postih, který by na něj jakožto na vojáka kritizujícího vyjádření tehdejšího předsedy sněmovního zahraničního výboru Zaorálka mohl dopadnout.

To vše opět ožilo letos v létě, když v Karlu Řehkovi našla ministryně obrany Jana Černochová nejvhodnějšího adepta na post náčelníka Generálního štábu. Velitelské pozice se v jeho osobě ujímal nejen voják s několikanásobnou zkušeností ze zahraničních misí a respektovaný v armádních kruzích doma i v cizině, ale také slušný člověk, který nikoho nenechá kydat urážky na památku padlých kolegů. Z bezprostředních reakcí v médiích i na sociálních sítích na Řehkovo jmenování na nejvyšší velitelský post bylo zjevné, že si česká veřejnost takové chování pamatuje a dovede ho i po bezmála čtyřech letech ocenit.

Ruská agrese vůči Ukrajině vnesla do českého veřejného prostoru mnohem častější přítomnost mužů v uniformách, než bylo v minulých letech zvykem. Současní i bývalí vojáci, zpravidla se zkušeností ze zahraničních misí, komentují v médiích aktuální situaci na frontě, zamýšlejí se nad pravděpodobným budoucím vývojem války na Ukrajině a občas i nad jejími dopady na situaci na domácí politické scéně. Náčelník Vojenské policie Otakar Foltýn, veterán z Kosova a Afghánistánu, se stal pro svůj dar jednoznačných a velmi úderných formulací miláčkem médií. „Dodávky zbraní ze Západu prodlužují válku ve prospěch obránce. Když obránce nemá zbraně, prohraje. Pokud je kdokoliv s prominutím takový šmejd, že prosazuje, aby Ukrajinci nedostávali zbraně, tak jinými slovy říká: chci, aby agresor vyhrál,“ řekl Foltýn koncem srpna na ČT24 v pořadu Interview.

Pohled z úpatí Čagpori na palác Potála v tibetské Lhase (Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / Public Domain)

Foltýnův dnes už legendární příměr „Rusko je Třetí říše v barvě“ pak bez nadsázky nastavil nové paradigma pro aktuální postavení mužů v uniformách ve veřejném prostoru. Zatímco před čtyřmi lety se sympatizanti Karla Řehky na sociálních sítích strachovali, zda nebude generál potrestán za to, že důrazně okřikl bezostyšného politika, dnes stejní lidé s nadšením sdílejí na sociálních sítích Foltýnova brutálně otevřená vyjádření na adresu ruské agrese proti Ukrajině, prokremelských projevů části české opozice a nejnověji i excesů bývalého náčelníka Vojenské zpravodajské služby Andora Šándora, kterého Foltýn označil v polovině září v České televizi v pořadu 168 hodin kvůli jeho bizarním výrokům o protivzdušné obraně Ukrajiny za šaška.

Muž jménem Generál

Muži v uniformách tak zcela přirozeně vplynuli do veřejného prostoru – neboť i oni jsou především občané, kteří smějí svobodně vyjadřovat své názory. Jen okrajová média a jednotlivci dnes ještě otevírají otázku, zda by jim to nemělo být zapovězeno. Negativní konotace spojené s uniformami z předlistopadových časů nepochybně slábnou i díky kvalifikovaným vyjádřením dalších vojáků, například z řad pracovníků Univerzity obrany, stále častěji komentujících zejména v České televizi situaci na ukrajinské frontě a reprezentujících armádu jako společenství věcně uvažujících, vzdělaných a kompetentních profesionálů.

Pozitivní posun ve vztahu k ozbrojeným silám, kterým zjevně i pod vlivem války na Ukrajině očividně prochází česká společnost, však přece jen naráží na mezník, který veřejné mínění štěpí a polarizuje. Tím mezníkem je prezidentská funkce a tím štěpícím momentem možnost, že by v lednových prezidentských volbách mohl uspět Petr Pavel, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky a bývalý předseda Vojenského výboru NATO.

Aeromobilní operace českých vojáků v Afghánistánu (2009) (Fotosbírka Roman Rostás (publikováno se svolením))

Pavlova předlistopadová minulost je už po mnoho měsíců předmětem vášnivých diskusí v médiích i na sociálních sítích. Jakkoli jde o diskuse zcela legitimní, souběžně s nimi rezonuje ještě jedno téma – totiž otázka, zda by byl případný prezident s vojenskou minulostí právě s ohledem na svou někdejší profesi v dané situaci pro Českou republiku výhrou, či prohrou. Stoupenci první možnosti argumentují specifickou situací, v níž se nacházíme – mít za prezidenta bývalého vojáka s nadstandardními vztahy ke strukturám NATO v době, kdy nedaleko od našich hranic zuří válka, jakou evropský kontinent téměř osmdesát let nepoznal, přináší nesporné výhody. Stoupenci druhé možnosti oponují, že vojáci jsou zvyklí především sloužit a poslouchat a nikoli se samostatně rozhodovat.

Uniforma se v jejich očích stává přítěží, zhmotněním neschopnosti nalézat a hájit za všech okolností individuální postoje, neboť armáda už ze své podstaty – a to i armáda toho sebedemokratičtějšího státu – individualitu a schopnost vystupovat jen sám za sebe vždy do určité míry omezuje. Pavlův tým má v této věci nejspíš jasno. Označení prezidentského kandidáta jako „Generál Pavel“ vysílá jednoznačné poselství – služba v armádě má být vnímána jako pozitivní hodnota a mezi ní a službou své zemi není zásadní rozpor. Až prezidentská volba v lednu ukáže, nakolik toto poselství oslovilo i českou veřejnost.

V krizích obstát a neselhat

Den válečných veteránů se přirozeně netýká jen současných a bývalých vrcholných představitelů armády, jakkoli zvláště letošní připomínání 11. listopadu je svým rozsahem a množstvím souvisejících akcí organizovaných „shora“ mimořádné. Mělo by však být především připomínkou a uctěním těch tisíců novodobých veteránů, kteří nedostávají prostor v hlavních vysílacích časech a jejichž názory nerezonují ve veřejném prostoru, ale kteří přesto svou službou v zahraničních misích budovali novodobou českou státnost, neboť ta stojí mimo jiné i na akceschopné armádě, která řádně plní své mezinárodní závazky.

(Týdeník FORUM)

Loňské třicáté výročí operace Pouštní bouře, letošní třicáté výročí zahájení operace UNPROFOR, činnost 6. polní nemocnice vysoce respektované a oceňované zahraničními partnery – to vše jsou fenomény našich nejnovějších dějin, které si zaslouží být připomínány nejen při každoročních listopadových oslavách Dne válečných veteránů.

Nadstandardní důvěra české veřejnosti v armádu možná skutečně jen kompenzuje nepřítomnost všeobecně respektovaných civilních autorit ve veřejném prostoru. Společnost rozštěpená a polarizovaná v důsledku informační války i reálné války probíhající v blízké zemi však zákonitě hledá lídry a legitimní vzory. Novodobí váleční veteráni jimi mohou být stejně dobře jako kdokoli jiný, kdo v krizích obstál a neselhal. Zvykejme si na to.

Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D. je historička, scenáristka a moderátorka, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s Českou televizí, mimo jiné na pořadu Historie.cs. Specializuje se na politické a vojenské dějiny a problematiku historické paměti. Podle jejího scénáře byla natočena dokumentární trilogie Zahraniční mise, která měla v říjnu 2022 premiéru v České televizi.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články