Notre Dame stojí, škoda je obrovská. Zkáza symbolu křesťanství i Francie a Francouzů je šokující. Těžko se vyhnout tomu, že se objeví řada symbolických srovnání. Ta mají výhodu/nevýhodu, že se dají rychle vymyslet jakákoli, zvlášť když tomu nahrává okamžik. Stalo se to o velikonočním týdnu, v době před eurovolbami, v sekulární zemi s velkou muslimskou komunitou.

Že je katedrála jedním ze symbolů Evropy a křesťanstva od středověku je ale nezpochybnitelné. Za viditelným symbolem má být ale nějaká neviditelná realita. Jak na tom dnes duchovně Francie, které se říkalo první dcera církve, vlastně je?

Formálně se ke křesťanství hlásí polovina obyvatel a k žádnému náboženství asi 40 procent. K islámu (v roce 2016) 5,6 procenta, což jsou samozřejmě většinou věřící, kteří mají kořeny v zemích, odkud tito lidé, nebo jejich rodiče a prarodiče, do Francie přišli. Často jsou to státy vzniklé po konci koloniálních impérií. V případě Francie ta vazba bývala těsná, zvláště to bylo patrné v případě Alžírska. Tyto kolonie také umožnily pokračovat v boji generálu de Gaullovi, když byla jedna část Francie okupována Německem a v té druhé existoval kolaborantský režim.

K judaismu se hlásí necelé procento obyvatel (0,8 procenta) a k jiným náboženstvím 2,5 procenta.

To jsou všechno suchá čísla, která o tak složitém jevu, který má mnoho podob, mnoho nevypovídají. Snad jen o tom, že křesťanství rozhodně není v současné Francii samozřejmost. Na druhou stranu je ale zřejmé, že z povědomí lidí nevymizelo.

Přes všechnu formálnost údaje něco vypovídají. Zajímavé je, ač bychom čekali opak, že mezi mladými lidmi není počet těch, co se hlásí ke křesťanství, nižší než u těch starších.

Podle průzkumu European Value Survey, který se dělal mezi lety 2010 a 2012, se za křesťany pokládá 47 procent francouzské mládeže, zatímco průzkum Pew Research Center z roku 2010 zjistil, se za křesťany prohlásilo 60 procent Francouzů (7 milionů) ve věku 15 až 29 let.

Údaje se ale podle průzkumů dost liší. Centre for Religion and Society a Institut Catholique de Paris dělaly průzkum v letech 2014 až 2016 a podle něj mladí lidé ve věku mezi 16 až 29 lety byli podle svého sdělení z 25 procent křesťané (23 procent katolíků a dvě procenta protestantů), 10 procent muslimové, jedno procento jiného náboženství a 64 procent bez vyznání.

O skutečné atmosféře v zemi by asi kvalifikovaně měl promluvit někdo, kdo tam žije a je místní a stejně tak někdo, kdo tam žije a je příchozí z venku. Z hlediska vnějšího pozorovatele je zajímavé sledovat ten vývoj od země, kde při korunovaci krále odnepaměti používali při pomazání olej uchovávaný v Remeši, země svaté Jany z Arku a svatého faráře arského až po francouzskou revoluci s popravou krále a masovými vraždami duchovních, se státními kostely a kdysi silnou komunistickou stranou.

Že je minulost pryč, si všímali mnozí už po druhé světové válce. Ze země misionářů se stávala misijní země a mnoho lidí z nových generací nevědělo často o křesťanství vůbec nic, krom toho, že bylo. Francie byla jednou ze sociálních laboratoří, kde si církve mohly vyzkoušet, co s tím dělat. Mohli jsme tu vidět všechno, od radikálních konzervativců až po hnutí dělnických kněží a ekumenické hnutí v Taizé a mezi tím mnoho lidí, kteří na svém místě prostě jen dělají, co se dá. V tom je Francie zajímavá, protože už vyzkoušela všechno, co se vyzkoušet dá. Francouzi vyšlapali mnoho nových cest i slepých uliček a v obojím případě by ušetřili těm ostatním dost práce, kdyby se z toho druzí poučili

Zkáza jednoho z předních chrámů země je symbol. Symboly jsou ovšem ze své podstaty ambivalentní a dá se s nimi zacházet libovolně. Mohou spojovat i rozdělovat, mohou inspirovat, nechat se použít i zneužít. Ostatně my také máme svou katedrálů a s ní různé zkušenosti.