Miloš Zeman je člověk, který je v zajetí svých životních zklamání. Nic by nám po tom nebylo, kdyby nebyl prezident.
Nevyšlo mu členství v KSČ v reformních 60. letech, nepovedlo se první manželství. Syn páchal demonstrativní sebevraždu, v první vlně politických kariér po listopadu se neuchytil, takže jako jiní začal předstírat, že je sociální demokrat, a dal se k ČSSD. Když jako premiér zjistil, že další volby už nejspíš nevyhraje, rozehrál politickou hru s kandidaturou na prezidenta, při které ho jeho vlastní strana podrazila. Její představitelé se celkem právem báli, že Zeman na Hradě by představoval příliš velkou komplikaci. Vyšlo by jim to, kdyby nebyla schválena přímá volba prezidenta. Pak se zatrpklý a mstivý Zeman vrátil. Vzhledem k jeho spanilým jízdám po krajích, které nejsou nic jiného než permanentní volební kampaň, můžeme očekávat jeho druhou kandidaturu.
Nejsme terapeuti Miloše Zemana, ostatně už je pozdě. On si myslí, že nenormální jsou ostatní, takže cestu ke zlepšení nemůže ani nastoupit.
Volila ho třetina voličů, svého úřadu se domohl pomocí lží, investoval do kampaně nejasné peníze, je obklopen podivnými lidmi s komunistickou normalizační minulostí. Přátelí se s Putinem a Čínou, uráží na potkání každého, kdo u něj upadne v nemilost. Celkem je zřejmé, že není schopen vykonávat svou funkci. Zbavit se ho, což by bylo k prospěchu země, ale nemůžeme, protože na to nemáme příslušné demokratické mechanismy.
Je ale Zeman fašista? Dnes se toto označení nadužívá pro každého, kdo jeví nějaké nedemokratické sklony a apeluje na nacionalismus. Měli bychom s tím ale šetřit, aby nám to označení zbylo pro skutečné fašisty, kdyby se náhodou objevili. Fašismus podle svých tradičně mu připisovaných známek znamená radikální autoritářství, vystupňovaný nacionalismus, vzývání národní jednoty, vládu jedné strany a jednoho vůdce, často také rasismus a mytologii dekadence.
Na zemanismus se dá něco z toho aplikovat. V případě Zemana jsme viděli, že si s demokratickými mechanismy příliš hlavu neláme. Jeho pokus o vládnutí pomocí „obrozené“ ČSSD kolaborantů a také pomocí vlastních Zemanovců mu ale nevyšel. Nemá se teď o koho politicky opřít. Možná právě proto se přiklonil k silám, které už se fašismu skutečně podobají. Kult vůdce už si také buduje, což mu ale komplikuje fakt, že značná část národa ho považuje za směšnou zchátralou figurku, což mu charismatu dost ubírá. Protože je sám dosti dekadentní, obrací pozornost k druhým a za dekadentní označuje mytickou pražskou kavárnu a akademické kruhy. Míra jeho nevkusu a sprostoty překračuje hranice už skoro každý den. Osobně je to troska ve významné funkci. To je špatná kombinace.
Abychom mohli říci, že Zeman je fašista, nebo že u nás fašismus buduje, k tomu nám některé známky chybí. K pohromě ale bohatě stačí i to, co dělá v rámci zákona, to znamená jeho příklon k východním autoritářským režimům, pohrdání politickou kulturou, podivné okolí jeho spolupracovníků a jeho charakterové vlastnosti, především lhavost a mstivost. Na sesazení kvůli velezradě to není. Na nezvolení by to v normální zemi mělo stačit. V normální, samozřejmě.
