Andrej Babiš před setkáním s Donaldem Trumpem prohlásil, že jsou oba dva z jednoho těsta. Někteří horliví fandové Babišova údajného kolosálního diplomatického úspěchu to ihned považovali za průlomový pozitivní signál. Je tady ovšem jedno velké ale.

Podobné rysy mají nejen jejich osobní příběhy, ale zejména to, jak oba vnímají demokratické procesy, tedy zejména otevřenou a férovou politickou soutěž a svobodnou liberální společnost.

Plnohodnotná demokracie Babiše i Trumpa spíše zdržuje, obtěžuje a zbytečně jim oběma komplikuje život. Nejraději by stát (a svět) řídili jako firmu, tedy svou firmu, která jim patří a oni rozhodují podle svých zájmů. Takhle fungoval Babiš jako predátor při rozšiřování svého byznysového impéria a podobně i Trump, když v pozici majitele firmy od někoho kupoval či jinak získával nemovitosti, pozemky a podobně.

Donald Trump si asi opravdu myslí, že je Amerika teď jeho. Heslo „America first“ lze chápat jako „Trump first“. Přičinliví žáček Andrej Babiš si to myslí o naší zemi také. Jako ekonomický imigrant si  přivlastnil sousední zemi a říká „Česko na prvním místě“, což přeloženo do babišovštiny zní „Babiš na prvním místě“. Není divu, že během setkání s Babišem Donald Trump utrousil, že se mu lépe jedná s Čínou než s Evropskou unií. A totéž by se dalo říci o Rusku. Čínský vůdce Si Ťin-pching má dnes větší pravomoci, než je měl Mao Ce-tung. Čína je on a on je Čína (pod značkou Čínské komunistické strany – státostrany). Podobný dlouhodobý kult osobnosti, který určuje způsob vlády a řízení země má v Rusku Putin.

O vysoké míře koncentrace moci vůdců lze mluvit i u Turecka, Maďarska, donedávna u Venezuely, Kuby, Běloruska, u zakavkazských států bývalého Sovětského svazu, samozřejmě u KLDR, a u některých islámských zemí aj. Takže, když se setká vůdce s vůdcem, tak je to face to face a vše je hotovo. Žádné dlouhé kecy.

Jenže v plnohodnotné demokracii to takto nejde. V ní nastupují vně i uvnitř demokratické procedury, složité hledání konsensu mnoha zájmů, ochrana menšin, kontrolní mechanismy, nezávislá média, dělba kompetencí, definice bezpečnostních rizik a komplikovaná diskuze zúčastněných stran včetně momentální opozice. Demokracii je třeba nejen chránit, ale taky si ji odpracovat. Pokud je stát spojován jen a jen s jedním vůdcem a jeho státostranou, tak tyto procesy postupně mizí, až zmizí zcela. To je rozdíl mezi demokracii a totalitou v různých tvrdších, měkčích i zdánlivě jen latentních formách, byť umně maskovaných manipulativním marketingem, byznysovými a národními zájmy.

Donald Trump si možná myslí, že i Česko je už Babišovo. Ostatně i ten Babišův mocenský kumpán, tedy český prezident, je Trumpovým nadšeným fandou. Mohl by se někdy hodit se svými vztahy na Rusko a Čínu. Ale musí se s tím opatrně, v době, kdy stále probíhá vyšetřování toho, že si Trumpa do Bílého domu dosadili Rusové. Trump je čistokrevný populista, čirý antipolitik, který vsadil na vypjatý nacionalismus, antiimigrantskou strunu a byznysový pohled na svět. Službu vlasti chápe tak, že vlast slouží jemu osobně. A někde se to možná protne. Věří své síle alfa samce, své dokonalosti a nemá žádné zábrany. Nesnáší kecy o lidských právech, etice, studu, pokoře a nějakých hodnotách. To vše brzdí byznys. Je třeba všem obrazně řečeno pořádně stisknout ruku, aby bylo každému jasné, kdo je tady šéf. Tento Trumpův životní postoj zní Babišovi jako velká inspirace a rajská hudba zároveň. A k tomu mu ještě Trump na jednání pochválil boty. Tak snad ho příště pozve i na společný oběd anebo třeba rovnou do prezidentské rezidence v Camp Davidu a poté příjme pozvání na Čapák. Velký boss Trump potřebuje malé oddané epigony. Dělá to dobře jeho zbytnělému egu.

Čína, zejména pak Rusko, a pro někoho možná překvapivě i USA nepotřebují čtvrtého hráče ke stolu, kterým by byla jednotná a silná Evropská unie. Rusové v tomto smyslu (rozkladu EU) konají již delší dobu své operace hybridní války, a to nejen v zemích, které před třiceti lety patřily do sféry jejich vlivu. Stopy tohoto rafinovaného ataku na Evropu lze spatřit při britském brexitu, což je tlak na nejtradičnější evropskou demokracii a bohužel pro nás tlak úspěšný. Ruský vliv lze nalézt v dnešní Itálii, což je zejména vazba na Mattea Salviniho. Rusko operuje i ve Francii (žluté vesty), a všude tam, kde se o slovo hlásí tzv. pragmatičtí byznysoví lídři, kteří se opírají o nacionalismus a odpor vůči evropské integraci. Seznam zemí a jednotlivých jmen se jeví jako velmi důkladný a komplexní. Někde se již nyní protínají zájmy Trumpa a Putina, například v osobě Steve Bennona, který je dnes volebním poradcem Viktora Orbána v blížících se evropských volbách.

Trump je přesvědčen o tom, že země střední Evropy tvoří v posledních letech soubor kverulantů, kteří cíleně oslabují Evropskou unii. Proč asi? Načasování spektakulární návštěvy manželů Babišových může mít i toto zdůvodnění. A kdo ví, možná dva egocentrici, jeden velký (Trump) a jeden středně malý (Babiš) hrají nevědouce či vědouce kremelské užitečné idioty. Znovu opakuji větu Trumpa, že se mu s Čínou jedná lépe než se EU. A říká to asi nejen proto, že Čína je držitelem největšího balíku amerických státních dluhopisů, a tedy největším věřitelem USA. Trump je nervózní z těch Macronů a Merklových, z těch mnoha vlád, z mnoha parlamentů, různých drzých opozičníků a nevděčníků. Kdo se v tom má vyznat? Jemu lépe vyhovují jednodušší a přímočaré modely, které předvádí třeba Orbán s Babišem. Náš Zeman ten jde ještě dál, ten se jezdí do Číny učit stabilizovat společnost a otevřeně lobbuje za čínské a ruské státem řízené či státem motivované firmy.

Dnešní Trumpovy protiruské a protičínské postoje vypadají někdy jako součást jeho taktiky a strategie. Jsou však zjevně vynucenými kroky pod sílícím tlakem bránící se americké demokracie vůči jeho diktátu, jeho osobním zájmům a vazbám.

Členství v Evropské unii je pro nás životně důležité. Budeme tak silní, jak silná bude společná Evropa. U obchodních vztahů to platí bezvýhradně. Více než čtyři pětiny našeho vývozu směřují do zemí EU, z toho více než polovina do Německa. Útoky na EU jsou i útoky na nás a na naši perspektivu. Separátní chytristika s ostatními světovými velmocemi nám příliš neprospěje, vždy to bude pozice Davida vůči Goliášovi. A v této hře David na rozdíl od biblického příběhu nemá šanci zvítězit. Goliáš určuje agendu, své priority a své zájmy. Svět už není bipolárně rozdělen, není černobíle snadno uchopitelný. Pokud někdo tvrdí něco jiného, tak zřejmě účelově blufuje, nebo je nerozumný anebo hraje několik her najednou. A to nepopírám zřetelný řez mezi civilizací a barbarstvím despocií. Jenže ty barbarské despocie mají nejen zbraně, ale mají mimo jiné i moderní komunikační technologie, s nimiž operují v otevřeném kybernetickém prostoru a ovlivňují dění ve světě. A mají všude své lidi, včetně místních tzv. spících agentů. Je to volný ring 21. století, s využitím složek z konce století dvacátého.

I naše nevelká země je mocensky rozdělena. Není to ani tak o vládě a opozici, o levici či pravici, o starém či novém, a není to jen o prozápadním či provýchodním směřování. Oni si nás rozdělili podle komodit nejsilnější domácí slovenskočeští posttotalitní oligarchové. V každé zemi je zásadní to, kdo a jak ovládá energetiku, komunikační systémy (IT) a bankovnictví. Je zřejmé, že dominantní slovo v těchto oblastech má nejbohatší Čech, a to se svými partnery i stvořiteli, nejen domácími, ale zejména zahraničními. On je silnější než Babiš, který se sice chová jako by už mu patřilo úplně vše, ale není tomu tak. Zdá se, že jejich křehká dohoda občas zaskřípala a dnes začíná další kolo přetahované. Z tohoto úhlu pohledu se může jevit současná kauza Kapsch, Rafaj (šéf ÚHOS) a Faltýnek jako součást nové dohody mezi Kellnerem a Babišem. Babiš si vyčistí svůj aňácký dvorek a Kellner, jako vítěz tendru na nové mýto, ukončí další zbytečné debaty k tématu, a nakonec oba pošlou od válu nepřijatelného Rafaje. Babiš ukáže svou protikorupční sílu (jakoby padni komu padni), a ještě bude za hrdinu, díky další skvělé akci Ištvána a spol. Prchal už chystá novou kampaň a píše noty pro Plesla a Léka. Zdá se vám to jako sci-fi? Ale kdepak.

Babiš je tak silný, jak silná je jeho dohoda s Kellnerem, pokud ji začne jednostranně porušovat, tak tvrdě narazí. Faltýnek je jen varováním. A zákulisní hráč Jarda bude Babišovi hodně chybět. To on dojednával hlasování s komunisty, socany i okamurovci. To on hlídal evropské dotace pro velké zemědělské korporace a byl u mnoha konkrétních operací Agrofertu. Co bude dál? Kellner si musí střežit své domácí vlajkové lodi, zejména O2 a aktiva v energetice. I proto lze předpokládat, že například kauza Huawei ještě neskončila. A neměli bychom podceňovat ani velezkušeného pardála na pražském hradě. On má i ve své vratké kondici stále ještě dost energie, a hlavně velmi dobrou paměť. Kdysi si Babiše zavázal, a teď neopustí hřiště bez boje. Na jeho vůli stojí a padá dnešní vláda. Zeman je tím skutečným spoluhráčem Kellnera, a ne účelový a dočasný kumpán Babiš, který obtížně drží dohody, a to nejen s Kellnerem, ale i s dalšími oligarchy. To se mu může jednou vymstít. Stejně jako jeho submisivní až devótní veletoče z Washingtonu, kdy občas rychleji mluvil, než myslel. Úspěch? Jak pro koho.

Kde jsou v těchto hrách domácí nezávislá média? Zatím to vypadá, že mezi sebou hrají soutěž o nejlepšího skokana na špek. Jako by nejdůležitějším tématem těchto dnů byly modely paní Moniky a prý skvělé počiny světového státníka Babiše, který dokáže za 20 minut probrat s americkým prezidentem deset klíčových témat, na nichž prý visí další osud Česka. A ještě zbývá se zeptat, kde je naše domácí politická opozice? Zdá se, že po zimním spánku na ni již nyní přichází jarní únava. Nevím, ale i ona má ve svých řadách své „oslnivé“ kádry, které se nerozpakují tetelit se blahem nad diplomatickým umem pana Bureše či pózovat na narozeninovém mejdanu u Soukupa anebo dokonce nazývat EU novodobým RVHP, či rovnou zločineckou organizací. Cui bono? To vědí asi jen oni sami.

Jak z toho všeho ven? Za prvé: projevit dostatečnou porci vůle nenechat se ohlupovat tím či oním. Za druhé: bránit naši příslušnost k zemím západní Evropy a vést s nimi aktivní přímý dialog. Za třetí: znovu a znovu definovat náš základní hodnotový fundament a vyžadovat jeho každodenní uplatňování v praxi. Za čtvrté: snažit se trvale o soulad pojmů svoboda a právo. Za páté: chránit nezávislá média a otevřenou faktickou racionální kritiku a analýzu. Za šesté: nenechat si zcizit instituce státu. A konečně za sedmé: nevzdat to!

Jeden vůdce – jeden stát. To už tady bylo, jen se říkalo jeden vůdce – jeden národ. Měli bychom se konečně poučit z nikoliv tak dávné historie. Začíná to klidem na práci, pořádkem, silným spasitelem a končí to omezováním občanských svobod a nenávistí vůči všemu odlišnému a vzdorujícímu. Z malého zla může díky obecnému nezájmu, lhostejnosti a autocenzurnímu strachu vyrůst pěkný prevít, nebo dokonce armáda prevítů sešikovaných za svým vůdcem.