Před třiceti lety se komunistický režim v Evropě zhroutil. Víte, v jaké evropské zemi padl jako první? Jen čtvrtina dotázaných si tipla správně: v Polsku. Sice tři čtvrtiny Čechů ví, že sametová revoluce proběhla v roce 1989, ale v hlubších znalostech většina tápe, ukázal nejnovější průzkum agentury NMS pro Paměť národa k roku 1989, podrobné výsledky zveřejníme v říjnu. Příběhy 20. století vysílá Český rozhlas Plus.
O událostech roku 1989 v dalších evropských zemích se v médiích takřka nemluví. Pád komunismu nahlížíme obvykle pouze v českém kontextu. Přitom v Polsku, Maďarsku a východním Německu se komunistickému režimu stavěly na odpor tisíce lidí, nasazovaly životy, trpěly ve vězeních. V rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století představujeme polského disidenta Władysława Frasyniuka, maďarského důstojníka Lászla Regéczy-Nagye a německého fyzika Dietricha Kocha.
V Gdaňských loděnicích povstali v srpnu 1980 dělníci. Proti komunistické vládě se vzbouřili ti, kterým měl socialismus zaručit blaho. Realita však byla opačná, dělníci nemohli uživit své rodiny a pracovní podmínky neodpovídaly slibům komunistů. Povzbuzeni papežem Janem Pavlem II. se začali dovolávat nejen lepších životních podmínek, ale i občanských práv, mezi nimi i práva na nezávislé odbory. 31. srpna 1980 polští komunisté pod náporem veřejnosti ustoupili a zrodila se Solidarita, nezávislé odborové hnutí. Za prvních šestnáct měsíců se polským disidentům podařilo vybudovat fungující organizaci, která sdružovala 10 milionů Poláků, oproti třem milionům členů polské komunistické strany. Z odborářské organizace se stalo občanské hnutí.
Pětadvacetiletý Wladyslaw Frasyniuk pracoval jako řidič autobusu ve wroclawském dopravním podniku. Gdaňsk, Štětín, Wroclaw byla místa, kde se v srpnu 1980 stávkovalo. Když komunisté konečně přistoupili na požadavky stávkujících, chtěl se vrátit za volant. Těšil se, že se mu splní dětský sen a stane se řidičem kamionu. Plán změnil po tom, co mu do autobusu naskočil jeho známý Aleksandr Labuda, disident, spisovatel a básník: „Naskočil a povídá: ´Kurva, lidi, Solidarita, odbory, tohle v Polsku nikdy nebylo, neposerte to!´ To mě vyburcovalo a stal jsem se aktivistou,“ vypráví Frasyniuk.
Popularita Solidarity nezůstala bez odezvy. Policejní zásah proti ní přišel 13. prosince 1981. Generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav. Tajná policie začala zatýkat. Vůdci Solidarity se ale na fungování v ilegalitě připravovali: vybrali peníze z účtů, zapečetili v obálkách jména náhradních vůdců, schovali tiskárny.
Vytvořil si šuplíčky v hlavě
Wladyslaw Frasyniuk se skrýval deset měsíců. Do svého zatčení vystřídal přesně 38 bytů. Jakmile o jeho úkrytu věděly více než tři osoby, stěhoval se dál. Konspirace vydržela do 5. října 1982, kdy ho policisté zatkli na chodbě domu, ze kterého právě utíkal: „Hodili mě na zem, nasadili pouta a hned začali se zastrašováním: zabijeme tě, řekni, kde jsi byl,“ vypráví Frasyniuk, kterého ve vyšetřovně tloukli ho přes genitálie, šest měsíců strávil v izolaci, vyhrožovali, že znásilní jeho ženu a dvě malé dcery. „Ta agrese a brutalita donutí člověka k tomu, že se zbaví emocí. Musíš si vymyslet, že máš v hlavě šuplíčky. A šuplíček s názvem rodina–děti je zamčený, na něj prostě vůbec nereaguješ. Musíš se zbavit představy, že nemáš na něco vliv. Jediné, co můžeš, je zachovat se slušně,“ vypráví pro Paměť národa disident Frasyniuk, kterého propustili na amnestii v roce 1984. Za mříže za Solidaritu putoval už v červnu následujícího roku. U soudu dostal 3,5 roku. Osvobodila ho opět až amnestie. Když po roce vyšel na svobodu, cítil, že se něco ve společnosti změnilo. Že nastal čas obnovit Solidaritu, vyjít z podzemí a formálně zahájit dialog s komunistickou vládou o svobodných volbách. Poprvé se disidenti s komunisty sešli na jednání 6. února 1989.
Za svobodu demonstruje dodnes
Ve svobodném Polsku založil bývalý autobusák, disident a politický vězeň Wladyslaw Frasyniuk přepravní firmu. Angažoval se v komunální politice ve Wroclawi, deset let do roku 2001 působil jako poslanec. Po roce 2005 se z politiky stáhl. V posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista: „Přišel čas zatnout zuby a překonat toto nelehké období. Svoboda je hodnota, kterou nedáme,“ říká Wladyslaw Frasyniuk.
Zachránil spisy, za to ho odsoudili na patnáct let
V roce 1925 se v Maďarsku v Budapešti narodil chlapec jménem László Regéczy-Nagy. Jeho pradávný předek byl králem jmenovaným správcem na hradě Regéc. Rodina už takové sídlo dávno nevlastní. Žijí ve skromném bytu v domku na jednom budapešťském kopci, s úctou ale šlechtický přídomek Regeczy užívají dodnes. Druhé jméno Nagy, je snad nejčastějším příjmením v Maďarsku, v překladu znamená „veliký“.
László Regéczy-Nagy se v roce 1944 stal profesionálním vojákem. Za 2. světové války ho zajaly na německém území britské jednotky: „Můj útvar byl v blízkosti holandských hranic v jednom německém táboře. Blížili se Angličané, už jsme slyšeli výbuchy děl. S několika dalšími důstojníky jsem se snažil dostat do Dánska. A skoro jsme se tam dostali,“ vypráví Nagy. Britové se prý k maďarským důstojníkům chovali nanejvýš zdvořile. V táboře panovaly zcela rozdílné podmínky, než jaké zažil později v lágru v Rakousku v sovětské zóně, kde vězni trpěli hladem, nemocemi a především strachem, jestli je nepopraví nebo neodvlečou do gulagu na Sibiř.
Maďaři za 2. světové války pod regentem Hortym bojovali na straně Hitlera. Od března 1944 nacistické Německo Maďarsko okupovalo. Moci se chopil vůdce tzv. Šípových křížů nacista Ferenc Szálasi. V zemi zavládl teror. Židé byli vězněni v ghettech a sběrných táborech, odkud odjížděly transporty do Osvětimi. Konce války se nedožilo 320 tisíc maďarských židů. A právě v této době devatenáctiletý László Regéczy-Nagy dokončil vojenský výcvik a skládal přísahu. Maďarsko od nacistů osvobodil Sovětský svaz, který si nárokoval správu nad územím jako v ostatních zemích střední Evropy. Po válce ve volbách sice drtivě zvítězila Strana nezávislých malorolníků, maďarští komunisté měli jen 17 procent, o složení vlády rozhodl sovětský maršál Vorošilov, odmítl vládu samotných malorolníků a sám ustanovil koaliční vládu s komunisty, kteří obsadili klíčové pozice. V průběhu dvou let komunisté vyházeli přes 60 tisíc neloajálních státních úředníků, sovětské složky zatýkali a odvlekli řadu politických oponentů do sovětských gulagů. Komunisté v koalici vyhráli volby v roce 1947, poté se sloučili se socialistickými stranami do Maďarské strany pracujících. Znárodňovali, kolektivizovali, změnili ústavu podle vzoru SSSR. V roce 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika.
Po válce maďarského důstojníka Regéczy-Nagye, protože ho zajali Britové, považovali za „zápaďáka“, a podle toho s ním zacházeli, zbavili ho hodnosti i práce: „Musel jsem do civilu. To byl pro mě cizí svět. Všechno fungovalo jinak než u vojáků. Pak jsem přišel na to, že ve všem hořkém musíme najít i humornou stránku. Představte si, vrátil jsem se jako důstojník z povolání a druhý den jsem pásl kozy tady na kopci Šváb.“ László se živil jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když britské velvyslanectví vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal: „Pracovní dobu jsem trávil v demokracii západního ražení a pak jsem šel domů do diktatury proletariátu podle Rákošiho. Každý den tohle pendlování.“
Dne 23. října 1956 propuklo v Maďarsku povstání. Lidé protestovali proti režimu a požadovali nezávislost na Sovětském svazu. V noci vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Zemi zachvátilo násilí. V čele povstalecké vlády stanul Imre Nagy, který vyhlásil nezávislost. Tisíce lidí umíraly přímo v ulicích, včetně západních novinářů. László po městě jezdil jako sanitář: „Tenkrát u nás už byla spousta západních novinářů. Jeden Rusák do nich vystřílel celý zásobník. Byla temná noc. A mě poslali pro lékaře. Kličkoval jsem temnými ulicemi, kde se tenkrát vůbec nesmělo jezdit. Na každé větší křižovatce hlídkoval sovětský tank, který mě sledoval namířenou hlavní. Ale neměl jsem čas se bát,“ vypráví László Nagy.
Sovětský svaz touhu Maďarů po svobodě krvavě potlačil. Vůdce Imreho Nagye popravili. Tisíce lidí tajná police uvěznila. Mezi takové patřili i Lászlóvi přátelé disident, tehdejší ministr povstalecké vlády István Bibó a opoziční politik, lidovec Árpád Göncz, po pádu komunistického režimu prezident Maďarska. Právě tito lidé – Bibó a Göncz se postarali o to, aby spisy „Na obranu národa“, které sepsal Imre Nagy, dostal do ruky řidič britského velvyslanectví László a ten je diplomatickou cestou vyvezl na Západ, kde vyšly knižně. Bibóa a Göncze poslali soudruzi do vězení na doživotí, László Regéczy-Nagy dostal v uvozovkách jen 15 let. A býval by do vězení vůbec nemusel. Když Bibóa a Göncze odvlekla tajná police, Lázslo krátce předtím odcestoval do Vídně. Tady se o zatýkání dozvěděl. László říká, že se vrátil, protože mu čest nedovolovala, aby v tom nechal své přátele. „Víte, co řekl Luther před soudem? Stojím tady, nic jiného dělat nemohu, suďte mě. Moji protestanští předci se ve mně rozhýbali. Už na hranicích se mi estébáci řehtali. Bylo by hrozné ve Vídni číst, co se stalo s mými přáteli. Jak jsem se vrátil, okamžitě mě zatkli. Chudák manželka, byla v osmém měsíci. Ale my jsme to spolu probrali a ona do toho šla,“ popisuje těžké chvíle László Nagy, který svoji dceru neviděl vyrůstat. Svůj vztah budovali přes mříže a jen na občasných návštěvách. László prožil ve vězení skoro šest let.
Založil organizaci pro bývalé politické vězně
Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobnou organizaci, jako je u nás Konfederace politických vězňů.
Čtyřiadevadesátiletý László Regéczy-Nagy žije v Budapešti v domku s krásným výhledem. Je nemohoucí, ven už takřka nechodí, stará se o něj jeho dcera a manželka, které na něj za komunismu šest let čekaly.
Požadoval, aby komunisté obnovili kostel
V centru východoněmeckého Lipska stál gotický chrám svatého Pavla. Komunisté z Jednotné socialistické strany Německa chtěli město proměnit, zbourat a přestavět. Udělat z něj výspu německého socialismu. Kostel sv. Pavla postaveny roku 1240 přežil bombardování za 2. sv. války, osudným se mu stal komunismus. Němečtí soudruzi v květnu 1968 rozhodli, že ho vyhodí do povětří. Na místě plánovali postavit politicko-kulturní centrum nebo novou univerzitu Karla Marxe. Kostel prostě socialismu překážel.
Německo se rozdělilo po 2. světové válce. Území, které se ocitlo pod sovětskou správou, zažívalo tragédii. V červenci 1945 na základě rozkazu Sovětů byly vytvořeny německé ústřední správy, které ovládli komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala konfiskaci 2,5 milionu hektarů půdy asi sedmi tisícům sedláků a půda byla převedena do půdního fondu. Z něho potom komunisté přidělovali rolníkům a družstvům. V dubnu 1946 se sloučily Sociálně demokratické strany s Komunistickou stranou Německa a vznikla Sjednocená socialistická strana Německa. Komunistická totalita ve východním Německu pod sovětským dozorem byla na světě. Padla po třiačtyřiceti letech.
Protestoval každý den, dokud ho nevyhodili z akademie
Kostel soudruzi uzavřeli a zapečetili týden před demolicí. Lidé se podivovali. Když se dozvěděli o socialistických plánech, začali se každý den před chrámem srocovat. Policie jejich demonstrace rozháněla. Mezi protestujícími byl i jednatřicetiletý pracovník akademie, vědec, fyzik Dietrich Koch, vědecký pracovník Akademie věd v Lipsku. „Bylo to nejdůležitější místo kulturního a duchovního života v Lipsku a toto nejdůležitější duchovní a kulturní místo zmizelo. V tom kostele působil Johan Sebastian Bach a Felix Mendelssohn-Bartholdy. Měl jsem k němu opravdu osobní vztah. Moje první žena Eva Maria sem chodila na hodiny k varhaníkovi.“ Ditrich Koch protestoval každý den během onoho posledního týdne před demolicí. Na jedné z těchto demonstrací si poranil koleno a policistům neutekl. Zatkli ho, sepsali protokol a pustili domů. Východoněmecká tajná policie Stasi, obdoba StB, zařídila jeho okamžitý vyhazov z akademie. „Když se kostel zhroutil, tak se komunisté a Stasi cítili být o něco blíže socialismu. V den výbuchu jsem jim napsal dopis, že tohle neututlají,“ vypráví pro Paměť národa Dietrich Koch, který se nevzdal. Se svým bratrem Eckhardem a několika přáteli zorganizoval občanský protest, na který komunisté ze socialistických zemí zvyklí nebyli.
Udal ho mladý socialista ze západního Německa
Během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní Bachovy soutěže v Lipsku, který přenášela televize a kde v sále seděla tisícovka lidí a mnoho novinářů z celého světa, se najednou rozvinul mohutný plakát s nápisem „Požadujeme výstavbu kostela“. Fyzik Koch vymyslel důmyslné zařízení. Použil budík, do kterého namontoval hřebík. Budík posloužil jako časový spínač. Jak nadešla chvíle, kdy měly nastavené hodiny zvonit, hřebík vypadl, uvolnil lanko a nainstalovaný plakát se rozvinul. Policie dva roky marně pátrala, kdo to provedl. Dietricha Kocha udal v roce 1970 nějaký mladý socialista ze západního Německa, který se o protestu během onoho Bachfestu dozvěděl přes známého. Stasi třicetiletého fyzika zatkla a nutila, aby se přiznal, udal spolupracovníky a stal se agentem tajné policie. Koch odmítl: „Strčili mě do cely se zastavěnými okny, byla tam tma i přes den. Dostával jsem ke snídani a večeři dva krajíce chleba a půl šálku bílého cukru. Nebylo nic, čím bych se mohl zaujmout, nic tam nebylo. Neměl jsem dovolené návštěvy, nic jsem si nemohl koupit, nechodila mi pošta, nedostával jsem ani noviny, stejně bych je ve tmě nemohl číst. Po šesti týdnech jsem byl znovu vyslýchán a opět jsem odmítl všechna obvinění a znovu jsem musel čekat. Nejhorší byla nejistota,“ popisuje Koch, který během třiadvacetiměsíční vazby uvržený do malé betonové cely zažíval samotu, hlad, smyslovou deprivaci, kromě výslechů neviděl živého člověka, v přítmí jen holé zdi. Přesto se odmítl přiznat či obvinit ostatní. Po dvou letech ho tajná policie umístila na psychiatrii, kde ho donutili užívat psychofarmaka. Ve spisu Stasi uvedla, že se jedná „o patologicky nerozumného disidenta“.
V roce 1972 se o jeho případu dozvěděl filozof ze západního Německa Carl Friedrich von Weizsäcker. Požádal o pomoc spolkového prezidenta Gustava Heinemanna, který se za Kocha přimluvil. A tak se vězeň Dietrich Koch dostal na svobodu. Tajná policie ho naložila do mercedesu a vyvezla na Západ. Dietrich Koch tu vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu, kde žije se svojí ženou dodnes.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře členů Klubu přátel Paměti národa. Podpořit ji můžete i vy na www.postbellum.cz/klub.
