V pokračování rozhovoru koreanista Jaromír Chlada pro deník FORUM 24 popisuje vyjednávací taktiku Severokorejců a na jednoduchém příkladu nastiňuje dramatický sled událostí, jaký může rozpoutat jediný nevinně působící, ale nepromyšlený krok.
První část rozhovoru najdete zde.

Donald Trump, který do Hanoje přijel snižovat stavy severokorejského jaderného arzenálu, dobře ví, že tento úkol bude možné naplňovat jen postupně. Jednou z významných garancí v tomto snažení je přístup mezinárodních inspektorů do jaderného komplexu v Jongbjonu. Vpustí je tam Kim Čong-un, respektive nebude to podmiňovat nerealistickými požadavky?
To bude ještě složité. Na prvním summitu loni v Singapuru si obě strany jen vzájemně ukázaly své pozice. A v té fázi se přidává na požadavcích, aby později bylo z čeho ubírat. Ve Spojených státech v Trumpově administrativě zavládla obava, aby Spojené státy neupustily od sankcí příliš levně, aby kroky obou stran byly stejně hodnotné.
Američané mohou předložit seznam a trvat na vpuštění inspektorů, což by pro Severokorejce byl obrovský krok. Je tedy možné, že by v takovém případě ještě navršili nové požadavky. Severokorejci jsou velmi dobří vyjednavači, žádní amatéři – jejich metoda vyjednávání je po desetiletích praxe vybroušená. Může se stát, že se nepohodnou a začnou opět testovat. Já ale mám spíš sklon Kim Čong-unovi tentokrát věřit v tom, že o ekonomický rozvoj ve své zemi skutečně stojí.

Ani ne před dvěma lety byl dost nevyzpytatelný…
Tady se vracíme k první otázce (v první části rozhovoru, pozn. red.) a loňskému summitu v Singapuru. To, že už více než rok Severní Korea neprovedla žádné testy a Korejský poloostrov je momentálně klidný, je jeho velkým přínosem.

Kim Čong-un před významnými jednáními jezdí do Číny. Letos byl v Pekingu v lednu, o jeho tamní návštěvě jsme se ale dozvěděli jen fráze. Nabízejí se nějaká témata, která mohli s ohledem na Kimův dnešní program probírat?
Jakékoli rozhodnutí či posun v korejsko-amerických věcech, se bude vždy zásadně dotýkat čínských strategických zájmů, takže vzájemné konzultace jsou nutné. Zájmy zainteresovaných států, ať už je to Čína, Japonsko, Severní Korea, Jižní Korea, Spojené státy nebo Rusko, jsou natolik odlišné, že jakýkoli krok kohokoli z nich rozehrává jinou partii.

Jak vypadá taková partie?
Dám příklad: kdyby se dojednalo uzavření mírové smlouvy a nahrazení smlouvy o příměří – což na první pohled může působit pouhým formálním dojmem –, mohla by se Severní Korea začít ptát, proč tedy musí být na jihu 28.000 amerických vojáků. Na jednání by pak nejspíše vznesli požadavek na jejich stažení. Jenže, jakmile by na něco takového přišla řeč, už by se rozehrávala obrovská silová rošáda na Dálném východě.

Co by se tedy dělo dál?
Jižní Korea by byla znepokojená, protože bez amerických vojáků není schopná se Severní Koreji ubránit. Ta by ke všemu pořád ještě měla jaderné zbraně, takže by i Jižní Korea cítila nutnost se takto vyzbrojit – z čehož by zas sotva byla šťastná Čína. Pak je v regionu již zmíněné Japonsko, které je natolik vyspělé, že rozhodne-li se mít jaderný program, během několika málo let by jej naplnilo a v regionu by byly dvě nové jaderné mocnosti. Jak je vidět, i od zdánlivě nevinných kroků se mohou odvíjet scénáře spějící do míst, kde ani jeden z aktérů nechce být.

Revue Forum Banner