Není nic nevděčnějšího a trapnějšího než z pozice cizince poučovat nespokojené domorodce, že se v podstatě mají jako prasata v žitě. Ale profesor Václav Klaus není z těch slabochů, kteří počítají s vděčností a vyhýbají se trapnostem. Na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru to postavil politicky. Ruským ekonomům zvučných jmen vysvětlil, že nikoli jejich země, jejíž podíl na světovém hospodářském, vědeckém a kulturním výkonu se rok od roku povážlivě krátí, nýbrž Západ prožívá osudovou krizi. Lidem, kteří na vlastní kůži pociťují programovou reanimaci stalinismu, otevřel oči: To západní demokracie, nikoli Putinův režim, sklouzává k socialismu. Zradou parlamentarismu je prý fungování evropských parlamentních orgánů, nikoli Státní duma, která, jak to trefně vyjádřil její předseda, „není místem pro diskuze“. Rusko sice stagnuje, ale správným směrem. V Klausově zrcadle petřínského labyrintu všechny svízele současného Ruska jsou vyvolány úklady Západu, který mu upírá právo jít vlastní cestou. Jelikož je Klaus pověstný svým celoživotním odporem k různým „třetím cestám“ a ta první cesta – cesta demokratického kapitalismu – je právě to, k čemu se Západ snaží přimět Moskvu, nezbývá než domnívat se, že ta jediná zbylá „vlastní cesta Ruska“ je návrat k totalitě.
Není překvapením, že Klausovu poučení z krizového vývoje nevěnovala ruská média, až na ta nejpokleslejší, žádnou pozornost: Proč poslouchat, jak dobře to Putin myslí, když to mohou mít z první ruky? Účastníci fóra žádali po Putinovi, aby přestal usilovně řešit osudy světa a věnoval se skutečným, nikoli obrazným cestám, školám, nemocnicím. Kruciální témata současného Ruska – toť reforma státní správy a strukturální změny v ekonomice a ty jsou zcela závislé na politické volbě, která neodbytně stojí před Ruskem. Účastníci fóra po Klausově přeludu formulovali osudovou volbu takto: Buďto další militarizace a totální postátnění ekonomiky, anebo rozvoj soukromé iniciativy, stimulování vnitřních a vnějších investicí a ukončení konfrontace se Západem.
Na expertním panelu, který moderoval German Gref, současný prezident Sberbanky a jeden z nejuznávanějších ruských ekonomických odborníků, přítomní měli odpovědět na otázku, zda věří v úspěch reformy státní správy v Rusku. Takřka polovina zaškrtla odpověď „v Rusku není politická vůle k zahájení reforem“ a jen 17 % vyjádřilo víru v proveditelnost takových reforem. Reformy jsou vždy otázkou politické vůle a nynější ekonomická krize v Rusku, kterou Václav Klaus pro samé oči nevidí, už nyní je důsledkem určité poltické volby. Je jasné, že bez alternativní politické volby vybřednout z krize není možné. Válka, byť jenom studená, není slučitelná s plnohodnotným fungováním hospodářství.
Jednou z hlavních senzací Fóra se stal návrh bývalého ministra financí Alexeje Kudrina na předčasné prezidentské volby, aby nový vůdce mohl odvážněji zahájit reformy v zemi. Všichni účastníci, i ti, kteří se stavěli k takové možnosti skepticky, uznali, že bez změny politického kurzu je Rusko odsouzeno k prohloubení krize, neboť ta má politický, nikoli ekonomický původ. Kdyby nebylo vyvlastnění JUKOSu, nebylo by ani rozhodnutí Haagského soudu. Nebýt záboru Krymu a Donbasu, nebyly by žádné sankce a protisanskce. Pak by nebylo ani propadu investic a útěku kapitálu, které pozorujeme posledního půldruhého roku.
Politická slepá ulička, do níž Rusko vehnalo sebe samo, spočívá v tom, že i přes rekordní konsolidaci moci současný kurz není s to zajistit plnohodnotný hospodářský rozvoj země. Nikdo v Rusku již nemůže počítat ani s přílivem kapitálu, ani s technologickými průniky. V režimu sankcí může Rusko v lepším případě vegetovat, nikoli se rozvíjet. Je to smutná volba mezi válkou, ať již studenou, nebo dokonce horkou, a novou perestrojkou, byť to uším ruského establishmentu zní děsivě. Současná sázka na válečnou psychózu umožní Putinově elitě maximálně vyhrát další volby. Nedokáže však zamezit ekonomické degradaci země a poklesu životní úrovně obyvatelstva.
Putin může mobilizovat obyvatelstvo k poslední bitvě, zřídit v regionech „investiční štáby“, jak slíbil v Petrohradě, leč Rusko nikam nepokročí, dokud se z hlav jeho mocipánů nevykouří fobie z majdanů a barevných revolucí a dokud bude pokračovat hon na domnělé zahraniční agenty. Jinými slovy – dokud Rusko nepochopí, že když válčí se světem, válčí především proti sobě. Proti vlastní budoucnosti.
Jefim Fištejn