Mnozí Arménci teď opouštějí své domovy a zapalují je, aby se nedostali do rukou Ázerbájdžánců. FOTO: youtube/BBC
FOTO: youtube/BBC
Skoro tři desetiletí používala Arménie historický název Arcach pro území, která dobyla na Ázerbájdžánu ve vítězné válce na úplném začátku 90. let. Ta válka tehdy předznamenala definitivní rozpad Sovětského svazu. Co předznamenává teď, kdy pro označení stejných území je radno opět používat zeměpisný název Karabach?
Porážka arménské strany a trilaterální dohoda, které v Arménii neřeknou jinak než kapitulace, je pociťována jako národní tragédie, způsobila politickou krizi a sociální výbuch v zemi, což se dalo očekávat. Protesty v Jerevanu neberou konce, předseda vlády Nikol Pašinjan se takřka neobjevuje na veřejnosti a z porážky viní všechny, jen ne sebe. Bezpečnostní složky demonstranty rozhánějí a zatýkají, ovšem spíše ze služební povinnosti než z přesvědčení. Veškeré složky arménského vedení postihla náhlá diplomatická nemoc, skoro nikdo nedělá žádná prohlášení. Země kolísá jakoby na pokraji občanské války, i když ne a ne do ní spadnout.
Nikol Pašinjan se snaží prezentovat třístrannou dohodu jako pouhé příměří, leč nepříliš přesvědčivě. Zdá se, že se spíše jedná o uznání reálné situace na bojišti, přinejmenším na nejbližší desetiletí. Na území Karabachu už jsou rozmístěni ruští „mírotvůrci“. I když to Rusko vehementně popírá, totéž se chystá udělat Turecko. Ázerbájdžán okamžitě zahájil poválečnou obnovu na dobytých územích. Někteří dokonce pojali podezření, že za zveřejněným textem dohody se skrývá jiný dokument o podmínkách ukončení války, který se zatím před veřejností tají. Arménie to vnímá jako fatální porážku a je to vcelku střízlivé hodnocení výsledku válečného konfliktu.
Ázerbájdžán dobyl nejen území přímo přiléhající k Náhornímu Karabachu, která dříve tvořila tzv. bezpečnostní pás kontrolovaný arménskou armádou, ale také vnitřní regiony bývalé enklávy. O žádné vojenské revanši mluvit více nelze, zmizela samotná možnost protiútoku, aspoň v dohledné době. Průběh vojenského konfliktu o lecčems vypověděl. Zatímco Pašinjan sliboval brzký zdrcující úder proti Ázerbájdžáncům, jeho karabašský kolega Araik Arutjunjan již žádal o pomoc Vladimíra Putina. Speciální jednotky z Arménie, které měly pomoci krajanům v tísni, jednoduše odmítly zúčastnit se bojů a vypověděly velení poslušnost.
Celková dezorganizace, vnitřní rozbroje a obecná ledabylost velitelů způsobily drtivou porážku a ztráty na lidských životech. Podle oficiálních údajů na arménské straně zahynulo až 2300 ozbrojenců, jsou i odhady dvojnásobné. Rozvrat vojenských jednotek plus obrovské ztráty vojenské techniky činí arménskou armádu boje neschopnou. Každou myšlenku na možný protiúder nyní podvazuje také přítomnost ruských, případně tureckých mírových sil.
Stojí za připomenutí, že Nikol Pašinjan přišel k moci před nějakými dvěma roky na vlně nespokojenosti s postkomunistickým vedením země a s absencí jakýchkoli sociálních reforem. Dostal se k moci na slibech prozápadního směřování a sbližování s EU a NATO. To všechno, pokud není zcela znemožněno, se stává hudbou hodně vzdálené budoucnosti. Pouliční protesty zatím neuměly vygenerovat žádné heslo kromě „Pryč s Pašinjanem!“ V zemi není ani srozumitelná alternativa, ani protestní vůdce, který by uměl nabídnout Arménům nějaký všelék na dnešní neduhy. Příliš velký je šok z nečekané porážky, který zastihl arménské obyvatelstvo zcela nepřipravené. Mnozí mladí lidé odešli do války coby dobrovolníci a domobranci a bezpečnostní složky nyní dělají všechno možné pro to, aby je na cestě domů odzbrojily. Pokud se to nepodaří, v Jerevanu se objeví dobře vyzbrojení a značně frustrovaní bojovníci, kteří nemají co ztratit. Pak se situace stane těžce kontrolovatelnou.
Ruská armáda vždy měla v Arménii vojenské základny, ale konflikt z ní udělal osudovou a rozhodující sílu v této republice. Ázerbájdžán naopak definitivně vyklouzává ze stínové zóny Kremlu a stává se v regionu prodlouženou rukou Turecka. Hraje se o osud Gruzie, jejíž území protínají zásobovací trasy ruské armády. Kreml si dávno brousil zuby na území Gruzie, která zatím za všech okolností držela jednoznačnou prozápadní orientaci. Není náhodou, že na tyto dny připadla nečekaná návštěva amerického ministra zahraničí Mikea Pompea. Mnozí ho dokonce podezřívají z toho, že hodlá nabídnout gruzínskému vedení zřízení nějaké americké základny či jiný druh vojenské přítomnosti. To je rozhodně nový prvek v mocenské konstelaci. Turecko a zejména Spojené státy jako silný hráč v regionu naprosto boří mnohokrát proklamovaný kremelský nárok na jižní Kavkaz jakožto na „zónu výlučného ruského vlivu“.
Pohled na zastaralý konflikt quasi historickým prizmatem nás ani o píď nepřibližuje k jeho pochopení a nenabízí uskutečnitelná východiska. V dějinách tento kus hornaté a neúrodné krajiny nesčetněkrát přecházel z rukou do rukou. Složení obyvatelstva bylo odnepaměti pestré a těsné sousedství Arménů a Ázerbájdžánců zůstávalo povýtce neklidné. Historická Arménie skutečně zahrnovala také značnou část severního Turecka, ale dějiny vůbec nezakládají nárok na vlastnictví toho kterého území. Relativně pozdní rozhodnutí sovětské moci začlenit Karabach do Ázerbájdžánu coby autonomii nadlouho zpečetilo osud regionu.
Stejně tak je nesmyslné mluvit o konfliktu v náboženských kategoriích, jako o válce mezi křesťanstvím a islámem. Arménie je skutečně nejstarším křesťanským státem na světě, jenže co v dnešní době taková konstatace znamená z hlediska státoprávního uspořádání? Žijeme ve světě, kde vytlačování křesťanů z míst, která byla kdysi pravou kolébkou této náboženské obce, je jevem zcela běžným. Na dramatické splasknutí křesťanské oikumeny si všichni zvykli a bídný osud další stovky tisíců křesťanů nikoho nepohne k žádným činům. Nedá se čekat nic víc než zoufalství Arménů a jejich diaspory ve světě, kde i proměna největší křesťanské svatyně, chrámu Hagia Sofia v mešitu, nevyvolává ve Vatikánu silnější emoci než tichý zármutek.
Karabašskou tragédii je třeba spíše vidět jako důsledek obrovské nedokonalosti dnešního pojetí mezinárodního práva. Existence a současná platnost dvou nesmiřitelných principů zakotvených ve všech dokumentech, na nichž spočívá mezinárodní řád, již vedla v minulosti k nejedné obdobné tragédii. Právo národů na sebeurčení až k odtržení a právo států na nedotknutelnost hranic jsou zdrojem mnohačetných krvavých střetů. Někteří tvrdí, že kvůli žádným jiným uznaným zásadám mezinárodního práva netekly takové řeky krve jako kvůli těmto dvěma.
Dlouhá řada lokálních válek byla odložena k ledu a nikdy nedoznala racionálního řešení právě proto, že se lidstvo nemůže rozhodnout ve prospěch jen jednoho principu. I karabašský konflikt byl nakonec, zdá se, vyřešen hrubou silou, ale i zde se projevila neobyčejná protichůdnost jeho mezinárodního vnímání. Arménská enkláva Náhorní Karabach nikdy nedostala mezinárodně uznaný status. Jeho nezávislost nebyla uznána žádným státem světa včetně samotné Arménie.
Hrubé přivtělení části ázerbájdžánského území by bylo vnímáno jako nepřípustná změna hranic bez souhlasu dotčeného souseda. Rusko se tentokrát zjevně přiklonilo k principu územní nedotknutelnosti, zatímco v mnoha dalších nachlup stejných případech preferovalo princip práva národů na sebeurčení. S tímto odůvodněním přece obsadilo Krym i Donbas, Abcházii a Jižní Osetii. Z toho je vidno, že každý používá této nevyjasněnosti, jak se mu zlíbí, s čistě pragmatickými ohledy. Dnes na tento nedostatek mezinárodního práva doplácejí Arméni, tak jako před třiceti lety na něj dopláceli Ázerbájdžánci nucení po statisících opouštět svou ztracenou domovinu.
