Otázkou, kterou bude muset Donald Trump zodpovědět, je jeho vztah k východní Evropě a Rusku, říká komentátor Jefim Fištejn. Rusko celou dobu nepokrytě Trumpa různými prostředky podporovalo. Říkalo se, že s jeho příchodem do Bílého domu začne doba těsných a přátelských vztahů. Jenže to může být úplně jinak.
Bude to skutečně po příchodu nového prezidenta jiné a můžeme čekat zase nějaký „restart“?
Myslím si, že takto to ve světě nechodí. Státy mají především zájmy, nikoli přátele. V minulosti to bylo tak, že každý nový americký prezident se pokoušel nějakým způsobem urovnat vztahy s Ruskem. Nepředpokládalo se, že Rusko může mít expanzivní plány, že může zvažovat zábor cizího území. Poznání, že tomu tak skutečně je, znamená, že začaly rozpory. V tomto případě přichází Donald Trump do Bílého domu s představou, že hlavním protivníkem Spojených států je Islámský stát a že právě v této oblasti je schopen s Ruskem spolupracovat spíše než provádět nějaké nepřátelské zadržování.
V tom se nakonec podle vás zmýlí?
Myslím si, že to je velké nepochopení, ale Trump je zahraniční politice málo zběhlý a ani politický zeměpis – geopolitiku – moc neovládá. To vše se musí projevit. Newt Gingrich, který je potenciální ministr zahraničí, to před nějakou dobou formuloval tak, že pobaltstké státy jsou vlastě předměstím Petrohradu. To je prakticky opakováním Stalinovy teze, že Finsko svou zeměpisnou polohou ohrožuje Leningrad. Představa zahraniční politiky jako jakési výměny území je vadná. Ale hlavně nerealizovatelná. Trump je tvrdý obchodník a vnímá zahraniční politiku z hlediska „kravskéh handlu“ – co můžeme dostat výměnou za to, co dáme? V této situaci je naprosto nesrozumitelné, co by asi tak jako protiváhu mohl poskytnout Kreml Spojeným státům výměnou za uznání anexe Krymu nebo záboru části pobaltských států. Ty jsou členy NATO, takže by to vyžadovalo změnu Charty NATO a způsobu fungování aliance. USA není co nabídnout ohledně území, protože ty nemají územní spory s žádnou zemí na světě.
Američané se ale přece jen nějak angažují třeba v rozdělené Sýrii.
Pokud jde o Sýrii, to je momentálně území, které nepatří nikomu. Jako územně celistvý stát je neobnovitelná. Trump je dobrý obchodník a pokud mu není co nabídnout, proč by něco nabízel ze své strany.
Málo se u nás ví, jakou roli v tom vytříbení politiky má problém vztahu s Izraelem. Nejen proto, že Trump navrhl uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele, třeba tento slib nesplní, nicméně je jasné, že se pokusí o sblížení s Izraelem a překonání zimy ve vztazích mezi oběma státy. Ta nastala s nástupem Obamy, který dlouhodobě podkopával izraelské pozice. V současné době rozhodnout se pro Izrael znamená rozhodnout se proti Rusku, protože jak píší izraelská média, mezi Ruskem a Izraelem probíhá – zatím nepříliš viditelně – ostrý konflikt. Zrovna v těchto dnech na Blízkém východě pobývá ruský předseda vlády Medveděv. Pobýval na izraelském území, pak na území Palestinské samosprávy. Přivezl údajně Netanjahuovi nějaký Putinův dopis, což je neobvyklé. Podstata sporu je v tom, že Izrael je velice znepokojen posílením takzvaného šíitského bloku, ke kterému se Rusko přidalo tím, že spolu s Obamou podpořilo postavení Iránu. Rusko ho podpořilo zbraněmi a Obama penězi.
Z toho zřejmě nemá Izrael radost a nelibě se dívá na obě mocnosti…
Z Iránu se stala regionální mocnost, která podporuje své vlastní zájmy a vazaly. Jeho vazaly jsou syrská vláda a Hizballáh (libanonská šiítská politická a vojenská organizace bojující proti Izraeli, pozn. JJ). Izrael nemá sebemenší zájem na posílení těchto složek a nejednou diplomatickou cestou řekl Rusku, aby ho přestalo podporovat. Také několikrát vojenskými akcemi proti Hizballáhu zasáhl. Kdo chce podpořit Izrael, nemůže podpořit Rusko.
Rusové ale vypadají, že jsou ze zvolení Trumpa přímo nadšeni. Proč to tak je?
Sleduji ruský tisk a vím, že nadšení ze zvolení Trumpa bylo první den obrovské. Je to jediná země světa, kde parlament aplaudoval ve stoje. Je to paradox. Putin nepochybně očekával a očekává značné dividendy. Ale moje analýza, a nejsem jediný, ukazuje, že to je chválení dne před večerem a účet bez hostinského. Trump bude mít dost času na to, aby se seznámil se situací. Celou dobu kritizoval Obamovu zahraniční politiku, která právě směřovala k cílenému ústupu ze všech konfrontačních zón. Pokusy přibrzdit ukrajinskou stranu ve sporu s Ruskem nikdy nevedly k nějakým velkým závěrům I když Kongres schválil dokonce pomoc Ukrajině letálními zbraněmi, nikdy takové dodávky nezačaly, protože Obamova administrativa si nepřála jakékoli zostření vztahů s Ruskem a to ve všech sporných oblastech světa a Trump tuto politiku kritizoval. Teď přichází k moci a nemůže odcházet z těch oblastí, kde Amerika ještě vliv má.
Obama to ale dělal…
Nemůže z prostého důvodu, za prvé mezinárodní vliv podpořený vojenskou silou je základem velmocenského postavení. Každý stát poměřuje své velmocenské postavení právě tím, jaký má vliv na regionální s větové záležitosti a jak to podpoří vojenskou silou.
Z výroků, které slyšíme, vidíme, že i USA se budou muset touto cestou, protože jiná míra poměřování velmocenského postavení států neexistuje. Státy jako Nikaragua nebo Lichtejštensko mohou tvrdit, že jsou velmocemi, ale čím to dokázat? Trump přichází k moci s předsevzetím udělat Ameriku znovu velikou. Nevím, zda se mu povede ekonomicky. To je otázka, kterou dnes zodpovědět nemůžeme. Ale aby zem jako Amerika byla velikou, to záleží na tom, aby měla schopnost svou vojenskou přítomností zasáhnout a provozovat svůj vliv všude. Tato složka musí být posílena. Pokud nebude, nemůže Trump tvrdit, že udělal Ameriku větší, než byla za Obamy. To ho objektivně nutí, aby se vydal na cestu, kterou šli všichni prezidenti velmocí.
Hodně se ale mluvilo o vazbách Trumpových lidí na Moskvu. Ti lidé nebudou uplatňovat svůj vliv?
Co bude dělat Trumpova administrativa, je vidět ze složení lidí, o kterých se zatím mluví jako o možných spolupracovnících. Mezi nimi až na jednu osoby nejsou přátelé Putina nebo lidí, kteří by měli iluze ohledně ruského režimu. Zato je tam mnoho těch, kteří mají zkušenosti z minula a zkušenosti tvrdé konzervativní politiky vůči Rusku. Koho mám na myslí? Třeba Johna Boltona, který může zaujmout místo jako ministr zahraničí, ale i když se tak nestane, nepochybuji, že bude hrát významnou pozici v nové americké vládě. Bolton, bývalý zástupce USA v OSN, je konzervativec velmi tvrdého ražení. Je to muž, který jako jeden z mála vystupuje proti myšlence dvou států, tedy Izraele a Palestiny a přišel s myšlenkou tří států, to znamená Izrael, Jordánsko a Egypt. Nejradši by předal kontrolu nad pásmem Gazy Egyptu a zvýšil úlohu Jordánska na obsazených územích dnešní Palestinské samosprávy. Je to svérázné, ale každopádně to není politik, který by vycházel z přání Putina.
Druhým takovým politikem, o kterém se uvažuje jako o ministru spravedlnosti, je Rudy Giuliani, bývalý starosta New yorku, který se rovněž vyznačuje tvrdými konzervativními myšlenkami, rozhodně ne v duchu Moskvy. To je člověk, který na myšlenku oslabení NATO řekl, že naopak posílení NATO bude náš cíl. Navýšíme armádu o 350 tisíc mužů a přisuneme ji na východní hranice NATO. Chce tedy nejen pokračovat, ale i posílit a uspíšit proces opevňování na hranicích s Ruskem. Řekl i to, že předpokládá, že nová americká administrativa se vrátí k myšlence rozmístěný prvků protiraketové obrny v Polsku a České republice. Takže znovu se mluví o instalaci radaru na území ČR.
To asi vyvolá dost velký rozruch. Nikoho to zatím moc nenapadlo. Nezmate to všechny ty „přátele Ruska“, co teď jásají na Trumpovým zvolením?
Ano, to nás vrací k zajímavé a málo zatím diskutované okolnosti, že pokud se USA za nové vlády vydají touto cestou a myslím si, že Giuliani to neřekl jako improvizaci, musel to předtím probírat když ne s Trumpem, tak s jeho okolím. Pokud se tak stane a otázka rozmístění radaru s obsluhou bude aktuální, nastane neuvěřitelné dilema pro jeho podporovatele v ČR. Je to studená sprcha a moment pravdy. Budou se muset rozhodnout, pokud ta sebejistá Amerika bude žádat od České republiky známky solidarity v rámci NATO. Ti, kteří dnes ukvapeně vítají Trumpa a myslí si, že to bude znamenat oslabení Ameriky a příchod ruského vlivu na naše území, spláčou nad výdělkem. Budou se k tomu muset postavit čelem, protože jsou v politice. Politická scéna se rozpadne na strany a politiky, kteří opět podpoří toto posílení NATO na našem území a na ty, kteří vítají Trumpa jen proto, že doufají, že k tomu nedojde. Jejich nadšení asi rychle vyprchá, protože se budou muset rozhodovat mezi americkým a ruským vlivem. Nakonec budou tito lidé volit Putina a budou muset změnit svou rétoriku a přiznat, že se hanebně mýlili.
Líbánky mezi Trumpem a Putinou budou velmi krátkého trvání, protože objektivní tlaky a motivy současného světa nehleděly na osobní vztahy a většinou byly velmi napjaté. Rusko bylo oficiálně označeno za protivníka NATO a Rusko zase považují Spojené státy za civilizačního protivníka. Toto změnit pouze na základě nějakých sympatií není možné. Spíše se dá čekat, že osobní líbánky skončí osobními antipatiemi.
