Jefim Fištejn: Obnova samoděržaví, není to pro Rusko úžasná idea?

koláž F24

Ruská Státní duma umí překvapit. Zvlášť, když se na Slunci objeví skvrny, poslanci propadají sezonnímu běsnění a neznají bratra: buďto se poperou, anebo šmahem schválí balíčky nejroztodivnějších zákonů. Svět je na leccos zvyklý a už si toho většinou ani nevšímá. Vášnivé skřeky takového Vladimíra Žirinovského, vůdce ruských liberálů, už nikomu ze zpravodajců nestojí za zaznamenání, i když neznějí marně. Nedávno v ráži svým kolegům v Dumě slíbil: „V březnu příštího roku vtáhnu do Kremlu a pak vás budu popravovat a věšet!“ A že to nikdo nebral vážně, opustil v čele své početné frakce jednací místnost. Je to šašek, jen co je pravda, ale mimochodem, je to už čtvrt století místopředseda nejvyššího zákonodárného sboru Ruska.

Státní duma se ani náhodou necítí být tělesem, které jmenuje a kontroluje moc výkonnou. To z ní spíše vypadává na způsob nechtěných „freudistických přebreptů“. Když nedávno Duma „grilovala“ ministra zemědělství Alexandra Tkačeva, prohlásil, že „o chování poslanců bude informovat orgány státní moci“. Když mu předseda Dumy Vjačeslav Volodin připomněl, že sbor poslanců je také „orgánem státní mocí“, navíc zákonodárné, ministr vůbec nepochopil, jak je to míněno a odešel rozdurděn s pocitem, že byl svědkem drobné vzpoury proti vrchnosti.

Že věcně měl pravdu člen vlády, nikoli šéf poslanců, takřka vzápětí dokázal další lidový zastupitel, takto hlava obsazeného Krymu, Sergej Aksjonov. Zcela správně tuší, že za svůj životní úspěch – povýšení z prostého kriminálníka-recidivisty na náčelníka poloostrova Krym – vděčí přímo Putinovi a neví, jak by to náležitě dal najevo. Nyní přišel s originálním nápadem obnovit v Rusku monarchii. Ti na Západě, kteří občas používají pro zpestření slovní spojení jako „ruský car“, nebo si pohrávají s obrazem Putina coby samovládce s pravomocemi většími než za carů, by měli vědět, že už to dávno není pouhá metafora. Letos, kdy Rusko slaví sté výročí revoluce a sesazení posledního Romanovce z trůnu, množí se hlasy přičinlivých dvořanů o nutnosti obnovení samoděržavného zřízení, které jim vůbec nepřipadá přežité. Nikdo nevidí paradox v tom, že začínají uvažovat o znovuzřízení carské moci přesně sto let poté, co se z nějakých konkrétních příčin zhroutila. Nechtějí pochopit, že neexistuje řád, který by zaručil jedné osobě moc na věčné časy.

Není od věci pokusit se pochopit, co schází ruské „věrchušce“, že začíná přemýšlet o dědičné moci? V éteru televizního kanálu První Krymský již zmíněný Sergej Aksjonov svůj způsob uvažování přiblížil takto: „Tam, kde moc nepatří jednomu vůdci, začíná kolektivní nezodpovědnost a rozvrat. Dnes Rusko jako sůl potřebuje panovníka. Ruský prezident by měl mít ničím neomezené pravomoci včetně práva na zavedení diktatury. Vladimír Putin by měl v takovém systému zastávat prezidentskou funkci doživotně – žádného jiného, upřímně řečeno, kolem sebe nevidím.“

Nejde jen o snahu polichotit dobrodinci, i když tato tradice má v Rusku hluboké kořeny. Svého času zněly hlasy žádající doživotní prezidentování jak pro Gorbačova, tak i pro Jelcina, přitom nezřídka hlasy patřily úplně stejným lidem, jako jsou ti dnešní zastánci monarchie. V Rusku to chodí tak, že nikdy nebývá veřejně ventilován nápad, který by mohl vyvolat pobouření nebo hlubokou nevoli u vůdce. I tentokrát ústy svého mluvčího Dmitrije Peskova dal Putin najevo, že „zatím o správnosti těchto myšlenek není přesvědčen. Vnímá je bez nadšení.“

Co není dnes, může být zítra: bude-li hlas lidu sílit, bude prezident muset vyslyšet vůli pracujících. A myšlenka, že k definitivní obrodě Rusko nutně potřebuje samoděržavné zřízení, nabírá na popularitě. Vyslovují ji zdaleka nejen „noví Rusové“ z Krymu nebo mistři kultury typu Nikity Michalkova, ale také jiné autority, kupříkladu hierarchové Ruské pravoslavné církve. V čem je pokušitelská síla této ideje?

Ti nejjednodušší a nejcyničtější z úředníků vidí v carském zřízení záruku doživotního ukotvení svého vlastního postavení. Zvlášť pokud funkce bude nejen permanentní, ale také dědičná, přecházející z otce na syna. Už nebude třeba odpovídat na záludné otázky novinářů, proč ratolesti významných úředníků bez jakéhokoli vzdělání a životních zkušeností zastávají vysoké státní funkce. Žádný zvědavec si netroufne zeptat se, jak je možné, že státní úředník dokázal ze své skromné mzdy ušetřit na přepychová rodinná sídla, drahá auta a honosné jachty celoročně kotvící v cizích marinách. Přestane je trápit perspektiva dalších voleb, kdy přece jen nelze stoprocentně vyloučit nepříjemné překvapení, domluva-nedomluva. Prostě říše dokonalé stability a věčného klidu.

Dnes ruské úřednictvo trápí svérázná sociální neuróza, která v podvědomí způsobuje kognitivní disonanci. Na straně jedné jakoby slouží lidu, a tudíž se před ním musí jakoby zpovídat. Na straně druhé přece dostává rozkazy seshora a jen odtud hrozí možná ztráta postavení. Mnozí dvořané vnímají tuto situaci jako rozpolcující a stresující. Bylo by jednodušší a morálnější přiznaně sloužit jen jednomu pánu. Při dynastickém panování je zřejmé, koho poslouchat, před kým se zodpovídat, komu poslušně hlásit a podávat ponížené supliky. Ruská pravoslavná církev, z níž se dnes stal předvoj veškerého zpátečnictví v zemi, ústy svých hierarchů tvrdí, že monarchistické uspořádání by nejen hmotně obohatilo lid, ale také mu vrátilo morální jistoty. V dnešní době za činy vlády je teoreticky zodpovědný právě on, neboť „všechna moc pochází z lidu“. Skutečnost však je taková, že na názoru občanů nezáleží zbla nic. Přiznaná a ústavně zakotvená poslušnost poddaných by zrušila společenskou schizofrenii. Církev se přitom odvolává na známý výrok z listu apoštola Pavla „každá moc je od Boha“, což údajně nahrazuje pravoslavným muka volby bez možnosti reálně volit.

Ve vývoji ruské společnosti je to jen další článek logického řetězce: po nenaplněném obdivu k sovětské minulosti přichází nostalgický stesk po ztracené dynastické říši. Nadcházející oslavy stého výročí bolševické revoluce budí v duších občanů pocity, že právě „za cara“ bylo hej, ježto Rusko bylo největší a nejobávanější zemí světa. Ne a ne pochopit, že velikost země neurčuje forma státního zřízení, ani konkrétní vůdcové, nýbrž převratné ideje posouvající život dopředu a schopnost společnosti je uskutečnit. Myšlenka znovunastolení carismu, po němž v Rusku opět zavládne pořádek a blahobyt, nezdá se být příliš převratná. Vypadá spíše jako nelichotivá lékařská diagnóza společnosti, která si v přítomnosti neumí najít místo. Proto s důvěrou vzhlíží k dávné minulosti a sní o návratu k poměrům prohnilým a zavrženým již před sto lety.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner