Jefim Fištejn FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
ROZHOVOR / Alexej Navalnyj prodělal ve svém vývoji různé obraty, hodnotí osobnost ruského opozičního vůdce známý publicista a komentátor Jefim Fištejn. V rozhovoru pro deník FORUM 24 zároveň rozebírá možnost rozpadu Ruska a co by to mohlo světu přinést pozitivního. Fištejn zároveň upozorňuje, že sám Západ si má promyslet, co jsou jeho vlastní ideje, na kterých stojí.
Po smrti opozičního politika Alexeje Navalného v lágru za polárním kruhem se objevují různá hodnocení jeho osobnosti, a to od názoru, že byl představitelem krajního nacionalismu, až k jeho heroizaci. Mohl byste ho nějak charakterizovat třeba z hlediska jeho osobního vývoje?
Osobnost Navalného pro mě a myslím si, že ani pro mnoho ruských občanů, nespočívá v nějakých přesných politických projektech budoucích reforem Ruska. Není to chyba Navalného. Když mi někdo dokáže uvést jako protiklad nějaký velký silný politický názor spojený s předpovědí budoucího vývoje vlastní země, včetně České republiky, pak jsem ochoten to uznat. Dokud takový návrh pro vlastní budoucnost nemáme, tak podobné výčitky Navalnému beru s jistou rezervou.
Pro mě není důležitý jeho konkrétní politický názor. Ten samozřejmě prodělal velkou evoluci, ale pro mě je významný faktor svobody a svobodné vůle člověka, jeho konfrontace s naprosto anonymním a drtícím mechanismem státní moci. To byl smysl konfliktu mezi Navalným a Ruskem, nikoli to, že upadal do různých drobných odchylek od toho, co se nám jeví jako demokratický ideál. Tím přece není pouze mechanismus voleb, musí tu být i jiné ideje, které dávají smysl. Navalnyj prodělal ve svém vývoji různé obraty. Nějakou dobu ho očividně vábil nacionalistický ideál velkého demokratického Ruska. On nikdy nebyl pro totalitu nebo nějakou formu diktatury. Nacionalismus chápal asi trochu anachronicky, jak ho chápali čeští buditelé nebo kdokoliv v devatenáctém století na Západě.
Je to nějak charakteristické pro to, jak se Rusové na sebe dívají?
Navalnyj byl bytostně Rusem a šlo mu samozřejmě především o blaho Rusů. To, že postupem času začal ten názor měnit směrem k obecně lidským představám o demokracii, která už není opřena pouze o národní zájmy, to je věc taky očividná. Hlavní ale je, že zůstal do poslední chvíle bezezbytku člověkem, trval na lidské cti a právu na lidskou důstojnost v tom nejtěžším boji jednotlivce, nezřídka osamělého, proti mašinérii anonymního, vše požírajícího státu. Navalnyj položil život právě v takovém boji. On neměl nějakou jasnou představu, jediné, co měl, byla chuť bojovat za svou lidskou čest a důstojnost.
Právě proto systém musel Navalného setřít na prášek a zničit a proto mnohá léta nesměl být ani pojmenován vlastním jménem. Navalnyj se oficiálně uváděl v ruském tisku jako „ten člověk“, i Putin tak důsledně mluvil. On ovšem nechtěl být jen šroubek v gigantickém mechanismu, velestroji ruského státu. Mnozí se i v Česku ptají, proč si nemohl užívat výhod pobytu na Západě. Vždyť by mohl žít, jak se říká, „jako Pánbůh ve Francii“, to je takové úsloví. Mohl dostávat granty a peníze z univerzit, někde vyučovat a komentovat dění v Rusku. On zvolil návrat, a přitom jasně věděl, že bude podroben veškerému nátlaku, což se taky stalo.
V ruské opozici zjevně panují různé názory na to, co by se stalo, kdyby se Rusko rozdělilo, a hodně lidí by chtělo udržet jeho jednotu. Myslíte si, že by Rusku prospělo, kdyby bylo menší a lépe reformovatelné? Nebo by došlo k nějaké pohromě jako před sto lety za občanské války?
Na to se můžeme podívat z různých pohledů, z hlediska řiditelnosti jednotlivých celků, z pohledu efektivity a z perspektivy možného krveprolití v počátečních fázích. Kdo si myslí, že jsou cesty, kterými se dá projít zadarmo, tak se mýlí. V dějinách se stačí ohlédnout a vidíme, že žádná důležitá modernizace společnosti se neobešla bez krvavých excesů. Co jiného byla francouzská revoluce, kterou oslavujeme jako příchod demokratických poměrů, když ne řekami krve? A ty postupně postihovaly další a další vrstvy obyvatelstva, nejen šlechtu, ale nakonec i samotné revolucionáře, jednoho po druhém. Tehdy se zrodilo rčení, že revoluce požírá vlastní děti. Chceme-li důslednou modernizaci ruské společnosti, tak se to nemůže obejít bez nějakého vyrovnání účtů mezi jednotlivými vrstvami, zájmy a tak dále. Už teď jsou v Rusku ty tenze patrné. Takže ano. Rozpad nemůže být jiný než s použitím síly, než s přinášením obětí z různých stran.
Co je alternativou k rozpadu Ruska? Přece zachování jeho dnešní imperiální podoby, která světu vůbec nic nenabízí.
Co by nakonec bylo výsledkem rozpadu tak velkého a dost různorodého útvaru?
Známe výrok, že co je malé, to je hezké. Malé je skutečně lépe říditelné a navozuje situaci vnitřní konkurence. Rusko se rozpadne na několik celků, které už teď nejsou spojeny žádnou ideou. Rusko je impérium bez ideje a impérium bez ideje nemůže existovat. Jeho formou existence je pak jen válka. Britské impérium mělo ideu vyjádřenou slovy „břímě bílého člověka“, pak taková říše může existovat. Proto existovala i komunistická říše, ale když tak ohromný útvar ideu nemá, jako ji nemá dnes ruský stát, tak se drží jen na bodácích. „Ruský svět“ není žádná idea pro severní Kavkaz, pro Střední Asii nebo pro Tatarstán. Takový stát dříve nebo později praskne vnitřním pnutím a zaostáváním. Pro potřeby modernizace je třeba takový útvar samozřejmě změnit a to lze jen cestou dělení a rozpadu na menší celky. Ty by na začátku představovaly pro Západ samozřejmě hlavobol, protože by s nimi musel navazovat styky. V dlouhodobé perspektivě by ale vznikla situace vnitřní konkurence mezi jednotlivými celky. Čečna, Tatarstán, republiky autonomní Sibiře (a je jich mnoho) by si musely nějakým způsobem konkurovat s jinými celky na západě Ruska. To by znamenalo vytvoření nových společenských idejí, nových společenských projektů a pak důsledně i modernizaci pracovních vztahů, průmyslu, národních vztahů a podobně.
Mohly by tam vzniknout vzory chování a společenských řešení i pro Západ, který, když se chceme podívat pravdě do očí, nové nápady potřebuje. Nemůžeme žít pouze z těch starých, které navíc sami už nejsme schopni držet. Rozpad Ruska by byl blahodárný pro něj i pro svět. V té první fázi dělení by se samozřejmě uvolnilo množství energie, jako se uvolňuje energie při štěpení hmoty. Tak by to bylo i v Rusku, projevila by se velká a často i násilnická energie jednotlivých celků, národů nebo území. Ve výsledku by to bylo ale mimořádně plodné. Ostatně co je alternativou k rozpadu Ruska? Přece zachování jeho dnešní imperiální podoby, která světu vůbec nic nenabízí. Žije jen z výbojů, expanze a války, a stmelující ideu prostě nemá. Takže ptáte-li se, jestli se bojím rozpadu Ruska, tak ne. Nebojím.
Když se hovoří o budoucnosti Ruska, tak je to taky otázka týkající se mentality obyvatel. Třeba sociolog Lev Gudkov z Levada Centra říká, že podle jejich průzkumů v Rusku v populaci velké naladění pro hodnoty liberální demokracie není. A že je nevidí ani u mladší generace. To by asi přechod k lepší budoucnosti komplikovalo, ne?
V dnešním světě vidíme cokoliv, jen ne přítomnost nějakých nosných společenských idejí. Pokud ruská mládež nevidí půvab liberálnědemokratických idejí, tak je to přece otázka spíše na Západ. Jestliže Západ bude schopen ukázat silný vzor fungujícího liberálnědemokratického modelu schopného sebemodernizace, reforem a posílení, nikoliv rozbourání stávajících vazeb, ale jejich posílení, tak i ruská omladina bude vidět v takovém Západu svůj vzor a ideál, kterého je třeba dosáhnout.
Každá ruská revoluce, která směřovala k určité modernizaci, přinejmenším v hospodářství, měla tento náboj. Společenské vztahy pak bohužel vždycky upadaly do starých vžitých mustrů chování. Přitom i ruští filozofové říkali, že Bůh není v síle, Bůh je v pravdě. Všichni Rusové nejsou stejní, ale můžeme generalizovat a mluvit o nějaké společné mentalitě a pak musíme uznat, že ruská mentalita se často neorientuje na pravdu, a tudíž ani na Boha, ale orientuje se na sílu, a to je velký rozdíl. Rusům dost často imponuje hrubá brutální síla.
V tom je kardinální rozdíl mezi mentalitou Rusů a Ukrajinců. Ukrajinec je vždy sám za sebe a pak za svoji obec a pak za svoje soustátí, protože Ukrajina neznala imperiální podobu jednoho silného celku. Ukrajina byla vždycky svým způsobem anarchistická, orientovala se na síťovou organizaci společnosti. Ukrajinec neměl nad sebou vrchnost a neodvozoval svůj lidský význam od síly celku, od státu, od panovníka.
Ruského človíčka zajímá, jestli se jeho státu okolí bojí, to je ideál. Rus se cítí být šroubkem právě v tomto anonymním leviatánovi, monstru svého státu, a svůj význam od státu odvozuje. Je to civilizace, která nyní prožívá svůj úpadek, jehož známkou je pokus vrátit se k tomu, co kdysi bylo. Válčit, porobovat, vítězit a dobývat území. Rusko dnes nenabízí vlastním občanům nic jiného než tento pocit. Můžete být pyšní, protože jsme dobyli Avdijivku, a to je všechno. Kdysi stavěli rakety, ale ani to už neplatí, kromě těch vojenských. I civilizace v úpadku je ale stále nebezpečná pro svět. Právě proto, že válka je její způsob existence.
