Komentátor a spolupracovník deníku FORUM 24 v rozhovoru popisuje, jak to vlastně funguje v Ruské federaci. Věnuje se majetkovým poměrům, možnostem vývoje a hlavně tomu, co bude s prezidentem Vladimirem Putinem. Vývoj je totiž evidentní – celý svět mohl sledovat brutální potlačování demonstrací.

Vladimir Putin se jeví jako jeden z nejmocnějších lidí na světě.  Jaký je ale skutečný rozsah jeho moci? Má skutečně pod kontrolou armádu a tajné služby a oligarchy, nebo se jedná o vzájemnou souhru různých mocenských činitelů?

Jedná se o mimořádně netransparentní režim, proto veškeré úvahy o rozsahu prezidentských prvomocí mohou být založeny jen na spekulacích expertů na základě znalostí poměrů v Kremlu. Kdysi se takovému přístupu říkalo kremlinologie. Posléze se ukázalo, že se jedná spíše o pavědu než o vědní obor. Putin je samovládce, což je politická pozice mimořádně typická pro ruské pojetí státnosti. Samotní ruští experti se dělí na dva nerovné tábory. Jedni si myslí, že Putinovo vládnutí probíhá v tzv. “režimu ručního řízení”, což by znamenalo, že samovládce je nucen řešit veškeré mocenské problem sám a nemůže svěřit řešení nikomu ze svého okolí. Druhá skupina odborníků se domnívá, že dávno dochází k emancipaci tzv. “siloviků” neboli řídících kádrů silových rezortů. Osobně nevidím známky podstatné emancipace armádních kádrů. Případů, kdy armáda jedná na vlastní pěst a v rozporu s vysloveným přáním prezidenta je poskrovnu. Zato se množí rozpory mezi počínáním FSB a tajných služeb obecně, orgány ministerstva spravedlnosti včetně soudů a administrativně-správních orgánů. Běžné jsou situace, kdy policie jedná jinak než následně jednají soudy a státní správa. Zcela nevyjasněným zatím zůstává status Národní gardy Ruska (Rosgvardija). Někteří obzvlášť odvážní politologové pokládají nepřiměřeně brutální zákroky policie vůči neozbrojeným demonstrantům za počátek spiknutí proti Vladimíru Putinovi. Smysl spiknutí by spočíval v tom, že příklady zneužívání moci by přitížily Putinově pověsti a oslabený Putin by byl snadnou kořistí pro tajné služby. Tento expertní tábor dokonce vytipovává možné Putinovy nástupce, kteří za probíhajícím spiknutím stojí. Jsou mezi nimi ministr obrany a ministr pro mimořádné situace, šéfové bezpečnostních a policejních složek, členové prezidentské kanceláře. 

Co se týče vztahů mezi Putinem a oligarchy, dá se říct, že je to vztah velice nerovný. Režim je spíše kleptokratický než oligarchický. Samovládce je de facto chlebodárcem oligarchů, jejich blahobyt a dokonce jejich existence je naprosto odvislá od Putinovy libovůle. 

Patří skutečně Putin k nejbohatším lidem na světě, nebo má jeho majetek nějaký zvláštní charakter?

Tak jako za carů, celá říše byla de facto majetkem panovníka, bohatství státu je tak trochu mírou bohatství samovládce. Nikdo nikdy neměl možnost nahlédnout do účetních knih prezidentského úřadu, nikdy do tisku neunikly údaje o výši platu prezidenta, natož o stavu jeho účtů doma a v zahraničí. Kleptokratická hierarchie má čistě mafiánskou strukturu. Tak jako u mafie existuje někde společná finanční skrýš (v kriminální žargonu – obščak), kam odchází určitá část lupu: v ruských podmínkách výnosů ze státních zakázek. Ruští experti jako Felštinskij, Pribilovskij, aj. mají za to, že podobná skrýš, nebo dejme tomu fond, se nachází ve Švýcarsku a přístup ke kontům má velmi vybraný okruh lidí z Putinových nejbližších spolupracovníků. O podobném krizovém úkrytu se mluvilo v souvislosti s tzv. Panamskými papíry, které spravoval Putinův důvěrník Sergej Roldugin, jinak slušný čelista, přezdívaný “peněženka Kremlu”. 

Existují nějaké pravděpodobné scénáře, co se bude dít, až Putinovi skončí prezidentské období?

Povaha specifického zločineckého režimu, který se navenek tváří jako standardní mocenská struktura, je taková, že nepřipouští odchod “capo di tutti” od kormidla moci. Nejen mafiánská, ale i ruská traduce spočívá v tom, že nový samovládce musí ze všeho nejdříve odříznout starého (pokud vůbec přežil) od moci a vlivu a zničit pokud možno jeho pověst. Putin v podstatě nemá kam odejít. Odchod do kláštera je možností čistě teoretickou, navíc Putinovo křesťanství je stejně pochybné, jako bylo jeho komunistické přesvědčení. Jediný panovník, který volil odchod do anonymity, byl Alexandr III., čímž zavdal důvod pro mnohé ahistorické legendy. Zbývá možnost přechodu na jinou pozici za podmínky změny ústavy – vytvoření speciálně pro něho nějaké zvláštní pozice typu mentora, otce nebo vůdce národa. 

Zdá se, že by ruské tajné služby mohly mít nějaký kompromitující materiál na prince Andrewa. O co v celé záležitosti jde a nakolik by to mohlo být pro Británii nebezpečné, pokud by to byla pravda?

Máme-li věřit zprávám britského tisku, uvedu třeba deník The Sunday Times, britská rozvědka je znepokojena tím, že  Rusko má jistý kompromitující materiál na prince Andrewa v souvislosti se skandálem kolem miliardáře Jeffreyho Epsteina. Bývalý policejní důstojník z Floridy jménem John Mark Dougan, který se začátkem století účastnil vyšetřování Epsteinovy činností, později za nejasných okolností utekl do Ruska a britské tajné služby mají strach, že by mohl prozradit Rusům nějaké okolnosti zapojení britského prince do sexuálních hrátek pořádaných pedofilním miliardářem. Co ví a co neví bývalý zástupce šerifa z Palm Beach, zůstává ovšem záhadou. A je to právě případ, který přilévá oleje do ohně spikleneckých teorií o dlouhých prstech všemocného Vladimíra Putina. Západ chlácholí své sebevědomí tím, že vidí původce všech svých svízelí v uskocích Putina, čímž ztrácí schopnost sebereflexe. Značně to připomíná středověk s jeho vírou ve zlé síly. 

Potlačování demonstrací za svobodné volby bylo nápadně tvrdé a zdá se, že Rusko nebralo vůbec ohled na světové mínění. Je to tak, že Kreml už odhodil veškeré předstírání? Je v tom znát strach z toho, že by se situace mohla vymknout z rukou? Podráždil je Navalnyj svou výzvou, ať lidé volí kohokoli, kromě Jednotného Ruska? 

Putinův režim skutečně bere stále menší ohledy na veřejné mínění Západu, o tom svědčí nekonečné zákonodárné iniciativy Státní dumy omezující veškeré zbylé svobody ruských občanů, vytvoření alternativních, čistě ruských sociálních sítí a zákaz působení mezinárodních internetových platforem v zemi. Policejní složky si dovolují výjimečnou brutalitu v zacházení s opozičníky, kteří ještě nebyli vytlačeni do ciziny. Hodí se vše, co slouží k zastrašování obyvatelstva jako celku. Lidé, kteří prokazatelně byli svědky policejních zásahů proti protestujícím demonstrantům, jsou sami obviňováni z napadení policistů a dostávají tříleté tresty podle zákona o potírání extremismu. Policii dokonce nevadí, když na základě průkazných materiálů jsou rozsudky později zrušeny. Svůj zastrašovací úkol policejní provokace již splnily. Stále účinnější izolace ruské společnosti umožňuje skrývat před Západem případy policejní brutality: mrzačení a znásilňování zatčených, postih příbuzných, odebírání dětí funkčním rodinám, atd. Mezi poloviční demokracií a zfašizovanou totalitní společností existuje mnoho mezičlánků a současný Putinův režim ve svém poklesu stále více jimi prochází jako nůž máslem.