Tuším, že ve světě nebylo sdělovacího prostředku, který by nepřevzal z americké televize NBC senzační zprávu: Vladimír Putin si prý objednal u nejlepších ruských znalců psychologický portrét Donalda Trumpa. Povahová expertiza amerického prezidenta dopadla údajně podle očekávání bídně: je výbušný, nevyzpytatelný, zdaleka nedosahuje nordických kvalit.

A má to černé na bílém! Po tomto sdělení vévodícím veškerému dennímu zpravodajství nezbývá Trumpovi než si hodit mašli a ušetřit si zbytečné trápení. Proti znaleckému posudku přece žádné býlí nenarostlo. „Momentíček!“ – jak v takových případech zvolával jeden můj starý přítel. Momentíček! Copak nás neučili už v první járu žurnalistiky, že zpráva založená na slůvkách jako prý, údajně či proslýchá se není vůbec žádnou zprávou? Je to v lepším případě komentář, v horším bulvár. Jak říkával Gustáv Husák: „Chodia také chýry.“ Navíc etika psychiatrie přísně zakazuje stanovit diagnózu bez osobního vyšetření pacienta, na základě pouhých televizních záběrů. A vůbec: kde a jak přišli investigativci kanálu NBC k senzační zprávě?

Že by se někdo ze zúčastněných expertů v těžké opilosti prokecl nedbaje varování, že nepřítel naslouchá?

A odkdy přísně tajné novinky z nejbližšího okolí Vladimíra Putina se tak snadno stávají kořistí pokrokové americké veřejnosti? Ostatně proč v poslední době právě „kremelská tajemství“ tak pohotově unikají do světového tisku? Ještě jsem nestrávil beze zbytku podrobné popisy Trumpových dobrodružství s moskevskými prostopášnicemi hanebně pomočujícími hotelovou postel, na níž Barack Obama odpočíval se zákonitou chotí po vyčerpávající mírotvorné práci a hle – tatáž zpravodajská záchodová mísa se opět protrhla odhaleními jako hráz při jarním tání.

Ještě jsem si nestačil odvyknout představě, že to byl právě Putin, kdo dosadil Trumpa do Bílého domu, že kremelská falza připravila Hillary Clintonovou o zasloužené vítězství. Ještě ze setrvačnosti se stavím k ruským zdrojům se zdrženlivou nedůvěrou, a už mi vnucují opačný pohled: prý z Kremlu přichází mrazivá pravda.

Ještě mám před očima články z amerického tisku se žádostí o soudní postih ředitele FBI kvůli jeho udáním ve věci nedbalostních přestupků Hillary Clintonové a jejího volebního štábu, a vida – dnes titíž autoři nemluví o rezignaci, nýbrž o státním vyznamenání pro šéfa FBI za jeho záslužnou činnost při odhalování skutečných a smyšlených nepravostí spáchaných ministry Trumpovy vlády. Ne nadarmo se říká, že není nic zastaralejšího než včerejší noviny. Stojí za povšimnutí, že tisk zásadně změnil názor, ačkoli se jedná o stejného člověka – o Jamese Comeyho, kterého Trump, navzdory své chorobné mstivosti, nevykopl na chodník bez náležitého odstupného, nýbrž naopak potvrdil v jeho řídicí funkci.

Již samotné nadšení celého amerického pokrokového tisku z vnitropolitické angažovanosti bezpečnostních složek vypadá v demokracii jaksi podezřele. Jenže kdo jiný než fízlové mohou dodat veřejnosti konkrétní důvody pro impeachment? Je zřejmé, že faktické přečiny a zločinné úmysly Trumpa se teprve tříbí, ale je to otázka čistě technická – každý chápe, že vše neodvratně spěje k impeachmentu. A nacházet správná témata pro věrohodný impeachment opět pomáhají tytéž staré dobré kremelské zpravodajské úniky a vhozy. Poněvadž když Trump nechce být Putinovým přítelem, neznamená to, že se nenajde jiný objednavatel a spotřebitel kremelského tovaru. To je neúprosný tržní zákon: kde je poptávka, tam vznikne také nabídka. Poptávka na kompromitující materiály je akutní a bude jen růst. Jak říkají zkušení karbaníci, když si sedáte ke stolku na partičku s karetním podvodníkem, dávejte pozor na jeho ruce.

Pravidla bontonu nám zastarávají před očima. Kdysi bylo dobrým zvykem vynášet soudy o výkonu nového prezidenta až po stu dnech jeho vládnutí. Takové rytířské šanování dnes vypadá jako typický buržoazní předsudek. Na 20. dubna, kdy uplyne prvních sto dnů Trumpova prezidentování, je již naplánován velkolepý generální protest proti jeho politice. A že rozhodnutí o konání celosvětových protestních shromáždění padlo již v den jeho inaugurace a celá akce spočívá na pevných organizačních a finančních základech, nezbývá než obdivovat jasnozřivost pořadatelů.

Jak mohli v takovém předstihu a s takovou přesností předvídat bídné výsledky vlády po stu dnech? Co když za tu dobu vykoná tento prezident nějaký kladný či přímo hrdinský čin? Co když třeba vynese ohrožené dítě z hořícího domu? Kdepak, to by teprve dostal co proto: vynesl z ohně to správné dítě? A kolik dětí uvnitř odsoudil k smrti, zatímco vynášel jedno? Každá informace o Trumpovi je stavěna podle tohoto schématu. Jestliže přepis telefonátu mezi americkým prezidentem a jeho mexickým kolegou ukazuje, že první nabízel druhému policejní posily pro boj s nezvladatelnou zločinností, můžete si být jisti, že tři dny na kanále CNN (ale také v České televizi) běžící řádek na liště bude vsugerovávat divákovi, že „Trump pohrozil Mexiku vojenským vpádem“. Cítíte ten rozdíl? Jestliže na dotaz Bílého domu, co se skrývá za informací o stycích volebního štábu republikánského kandidáta s Kremlem, „inteligentní servis“ odpoví, že se jedná o nepodloženou informaci, pak se z titulní stránky ranních deníků dozvíte, že CIA „odmítla vyvrátit zprávy o nezákonných kontaktech“… Ten, komu otevřeli lebku a promíchávají mozek velkou vařečkou, se už nikdy nezmůže na otázku, jak vůbec lze dementovat nepodložené zprávy jinak, než že je označíme za nepodložené.

Neexistují a nemohou existovat události, úvahy a okamžiky zlomu, které by oslabily odhodlání demokratické veřejnosti zůstat vysoce nespokojenou s politikou Trumpa. Vždyť stejný celoplanetární protest proti němu je už naplánován k prvnímu výročí jeho vlády – a dá-li Bůh, další protesty už nebudou zapotřebí. Příliš seriózní, vlivní a movití lidé mnoho naivestovali do potlačení Trumpovy konzervativní revoluce. Nejde jim věru o podružnosti typu jeho údajné misogynie, která se nějakým zázračným způsobem snoubí s jeho příslovečnou priapickou apetencí, ani o jeho útoky na vzorně svobodná média. Ve hře musejí být mnohem fundamentálnější hodnoty než takové pitominky jako zrušení zákona o spojení pánských a dámských veřejných záchodků nebo boj s globálním oteplováním, který údajně nová vláda odmítá stupňovat. A krk za to dám, že takové hodnoty ve hře skutečně jsou.

Žitá dialektika se nezřídka zpěčuje všední logice. Zápas o právo na svobodu slova a ničím neomezené vyjadřování nás často nutí zacpávat ústa nepohodlnému oponentovi. Hollywoodský krasoň George Clooney na udílení francouzských filmových cen Caesar prohlásil k velkému zadostiučinění všech přítomných, že „odvaha dříve nebo později zvítězí nad strachem“. Měl pocit, že tato slova jsou dostatečně průhledným políčkem pro Trumpa.

Někdo by se hádal, ale já nebudu: odvahy není nikdy dost. Paradox naší doby spočívá v tom, že dnes zahlaholit jakoukoli zhůvěřilost proti Trumpovi je mnohem bezpečnější pro zdraví a profesionální kariéru, než vyjádřit nesouhlas s názorem takřka povinným mezi proletáři zábavního průmyslu. Nikoli to první, nýbrž to druhé si dnes vyžaduje skutečnou odvahu. Není na světě konformnějšího prostředí než Hollywood.

Nátlak společenské skupiny, v níž žijete a vyděláváte si na chléb vezdejší, umí být stejně nemilosrdný a zdrcující jako teror a obezlička totalitního státu. Ani jeden vlásek zatím nebyl zkřiven na hlavě žádné starletky šoubyznysu. Žádný sdělovací prostředek se zatím nestal obětí daňové inspekce či útoků pogromistických bojůvek, ale Donald Trump již má vypálen do čela cejch s rysy Stalina, Hitlera a císaře Bokassy v jednom balení. Tento postup není přepych, ale nutný prostředek přeformátování konfrontace tak, aby byla vnímána v termínech protifašistického odboje. Právě pod heslem „Smrt fašistům!“ (Kill the Fascists) se konají pouliční nepokoje na amerických univerzitních kampusech doprovázené žhářstvím a rabováním v rámci legitimní politické diskuse.

Churchillovi je přisuzován výrok, že opětovný příchod fašismu je možný jen pod zástěrkou protifašistického boje. Je to spíše mýtus než pravda: je známa celá řada dřívějších obdobných vyjádření. Demokratický senátor Huey Long údajně tuto myšlenku vyslovil již v roce 1935. Myšlenka je to sice zajímavá, ale v daném kontextu je ještě zajímavější jiný aspekt: jak se mohlo přihodit, že kremelskou protizápadní propagandu a demokratický odpor proti Trumpovi spojuje nachlup stejný, rádoby protifašistický patos? Je opravdu náhoda, že na pozadí moskevských televizních studií, na transparentech proruských „lidových republik“ na východě Ukrajiny, na srazech prokremelských motorkářských gangů lze vidět stejný slogan, který na zdech univerzitních kolejí malují černou barvou bouřliváci věštící lepší zítřky Ameriky?

Dovolím si jednu pohoršlivou úvahu. Když si odmyslíme krasomluvnou zdobnost a soustředíme se na kořen věci, zjistíme, že svět Baracka Obamy byl mnohem blíže společenským představám Putina než svět Donalda Trumpa. Obama zevrubně prezentoval svou vizi kýženého světového úradku v projevu na loňském Valném shromáždění OSN. Jeho ideálem je svět řízený z jednoho centra. Můžete tomu říkat světovláda nebo zachovat současný název OSN, přijde to nastejno: jen maximálně centralizovaná správa je schopna, podle něj, řešit přetěžké problémy globalizace. Oborové mezinárodní instituce je třeba vybavit absolutními pravomocemi. Ve vnitřní politice Obamova vize znamenala přebujelý sociální stát se zbytnělým aparátem přerozdělování příjmů, s armádou úředníků množících se dělením, s rostoucím podílem odběratelů dávek. Venkoncem právě tak vypadá svět budovatele superstátu.

Trumpovu vizi nejlapidárněji popsal jeho strategický poradce Steven Bannon jako „dekonstrukci byrokratického státu“. Rozuměj odbourání pečovatelského, všemocného a všezahrnujícího státního aparátu, který z principu má co říct do každého životního projevu. Citově, nezřídka podvědomě, voliči tohoto tábora jednali z pocitu všeprostupující frustrace, s vědomím, že centra, kde se rozhoduje o jejich životě, se odsunula někam daleko za obzor a tam se zapouzdřila, stala se anonymními, nedosažitelnými a soběstačnými – něco ve smyslu rčení „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“

Můžeme nazývat lidi z této stratosféry zasvěcenými, elitami, establishmentem, podstata jevu se nemění. Smyslem Trumpova nadlidského úkolu bylo vrátit rozhodovací proces na úroveň, na kterou si normální člověk může sáhnout – na lokální úroveň obce, města, státu. Mocenský proces by měl směřovat zezdola nahoru, nikoli obráceně. V této koncepci značně autonomní jedinec přebírá odpovědnost za vlastní osud. Svalnatý, leč silně zeštíhlený stát je chápán jako obsluhující aparát zajišťující bezpečnost a celkový rámec pro seberealizaci svobodného jedince. Všechna konkrétní opatření a úmysly nové administrativy jsou odvozeny od této fundamentální koncepce, počínaje snižováním daní a položek státních výdajů, imigrační a zdravotnickou reformou a konče právem na držení zbraní.

Nemusím snad vykládat, jak diametrálně se tento přístup liší od společenského ideálu Vladimíra Putina. V Rusku právě velikost státu vždy byla jedinou zárukou odvozeného významu – přesněji bezvýznamnosti – lidského jedince. „Otrok státu“ si nechávali vytetovat na čelo věční muklové. Dodnes tam moc sklouzává po vertikále seshora dolů v podobě vrchnostenských nařízení. Takový řád pokládají mnozí ruští poddaní za jediný správný, přirozený a prospěšný. Je třeba dlouze dokazovat, že tyto dva světy jsou trvale neslučitelné a že světonázor brání Trumpovu sbližování s Putinem mnohem jistěji než jakýkoli omezující nátlak politických struktur?

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora