Ilustrační foto FOTO: pixabay
FOTO: pixabay
Je toho stále mnoho, co o důsledcích koronaviru pro svět nedokážeme říci. Nelze ani s určitostí poznat, kdo v současné chvíli zápas s virem vyhrává – zda ti, kdo mezi sebe nákazu skoro vůbec nepustili, a o to víc se musejí obávat očekávaných dalších vln, anebo ti, jejichž populace se za cenu obětí na životech promořily a možná se tak lépe připravily na budoucnost.
Něco však lze velmi zřetelně sledovat už nyní, a to právě i bez ohledu na z kontextu často vytržené údaje o nakažených a zemřelých. Totiž míru, v jaké koronavirová panika zatočila s demokratickými hodnotami v postižených společnostech. Nejde přitom jenom o různou drakoničnost opatření v jednotlivých zemích, ale také o způsob, jakým vlády tato opatření na své občany uvalily, a o to, jak občané na radikální omezení svobod reagovali a reagují.
V dlouhodobějším součtu nebude zase tak důležité, za jak dlouho si občané té které země mohli koupit boty nebo nechat ostříhat psa. Spíše zůstane v kolektivním povědomí otisk toho, jakým způsobem vlády se svými občany jednaly a jak si to občané nechali líbit. Dokonce lze předpokládat, že společnost s velmi drastickou karanténou, která byla zavedena s racionálním odůvodněním, ve zřetelných krocích a s respektem k svéprávnosti občanů, má větší šanci na rychlou rekonvalscenci demokratických svobod než společnost s relativně snesitelnějšími restrikcemi, které se uplatňují čistě autoritativně a zároveň chaoticky a iracionálně. Což je z velké části případ České republiky.
Na čínský virus jedině čínská medicína?
Ať už virus záhadně unikl z čínské laboratoře, nebo se neméně záhadně zjevil na čínském tržišti, zdá se, že své rodiště ovládané komunistickou stranou ctí a hodlá mu účinně sloužit: zcela evidentně a v přímém přenosu kosí demokratické systémy po celém světě, zpochybňuje, ba někdy až zesměšňuje jejich proklamované principy a podkopává důvěru občanů v jejich funkčnost.
Ve světě s koronavirem (a zatím bez účinného léku nebo vakcíny proti němu) pro mnoho lidí rychle ztratily lesk západní hodnoty jako individuální svoboda, ochrana soukromí nebo třeba evropská sounáležitost. Naopak velkou přitažlivost (díky propagované a zčásti reálné účinnosti) získaly principy, které jsou kulturně vlastní právě Číně a obecněji asijskému přístupu k fungování společnosti (včetně tamního pojetí demokracie). Virus efektně „odměňuje“ ty, kdo přijímají čínskou či alespoň asijskou cestu, a exemplárně „trestá“ ty, kdo se pokoušejí trvat na západních hodnotách. Přinejmenším to tak může vypadat.
Ovšem například vývoj druhé světové války také dlouho „trestal“ ty, kdo sázeli na demokracii místo totality. Nakonec však demokratické principy v západním světě vyšly z agonie posílené. Bohužel pro Čechy zrovna z tohoto příkladu neplyne žádné radostné poučení: vzhledem ke své poloze na mapě spadli do neblahé sféry vlivu a národní charakter podlomený kapitulací a poslušností drtivé většiny lidí za protektorátu byl ideálně připraven podlehnout komunistické totalitě. Mohli jsme se utěšovat relativně malými ztrátami na životech, ale jiné škody byly enormní.
I v současné situaci se nepochybně vyplatí zvažovat, s jakou ochotou se zbavovat základních demokratických svobod. Některé vlády a jejich občané si to uvědomují s velkou citlivostí, jiné možná vůbec. Samozřejmé je, že kdo se obrátí pro radu k Číně, dostane jasný návod: Čína v Evropě od počátku aktivně propagovala diktátorský model, jaký použila ve Wu-chanu. Viceprezident čínského Červeného kříže se 19. března na tiskové konferenci Miláně zaštiťoval v té době ještě obecně nezpochybňovanými výsledky ze své domoviny a peskoval Itálii za příliš velkou míru svobody, kterou svým občanům zachovala. Vyčetl jí mimo jiné, že stále ještě funguje veřejná doprava a lidé nenosí roušky. Doporučil Italům zastavit veškerou ekonomickou aktivitu a maximálně eliminovat pohyb lidí: „Potřebujeme, aby se každý občan zapojil do boje proti nemoci COVID-19 a následoval tato opatření.“
Pod tlakem strmého nárůstu nákazy a úmrtí Itálie skutečně přerušila téměř veškerou ekonomickou aktivitu kromě klíčových odvětví a vyvolala tím vlnu situací, kdy se lidé ocitli zcela bez prostředků, na což mimo jiné bryskně zareagovaly vždy připravené mafiánské struktury a bližním v nouzi poskytly „pomoc“. Nelze s jistotou říci, že to byl lék ničivější než nemoc, kterou měl léčit, ale jeho vedlejší účinky byly děsivé.
Zřetelně lze v každém případě vidět rozdíl mezi tím, když čínské noty přijme zoufalá Itálie devastovaná zprávami o tisícovkách mrtvých, a když „krátký proces jako v Číně“ naivně navrhne slovenský premiér Matovič ve chvíli, kdy jsou v jeho zemi počátkem dubna celkem čtyři stovky potvrzených případů nákazy.
Je na výběr jen válka, nebo maškarní průvod v maskách?
Míra omezení svobod západního světa je v poválečné historii bezprecedentní. Různé formy omezení pohybu a kontaktu mezi lidmi nabyly leckde podob, které lze označit opravdu za drastické. Ve Francii, kde prezident Macron ohlásil „válku“ ve jménu veřejného zdraví, bylo nutné prokazovat se početným policejním hlídkám písemným prohlášením o účelu opuštění domova. Ve Španělsku byl zaveden absolutní zákaz vycházení pro děti, který padl až po šesti týdnech, a i potom směl s dětmi na vycházku vyjít jen jeden z rodičů. V Belgii se dodržování zákazu shromažďování v parcích kontrolovalo pomocí dronů. Podobných vypjatých forem kontroly zůstala Česká republika chválabohu ušetřena (vyjma oblastí uvržených do přísné karantény, kde občané nesměli vyjít ani sami do lesa). Relativní snesitelnost českého omezení pohybu jsme ovšem zaplatili jinými ústupky z občanských svobod a obecné důstojnosti. Otázka zní, zda jsme přitom nepřistoupili na falešný předpoklad, že jinak to prostě nejde.
Koronavirové rozparcelování Evropské unie na jednotlivé státy umožnilo vytvořit si poměrně přehledný obrázek o úrovni politické kultury a žebříčcích hodnot v jednotlivých zemích. Lze je podle toho rozdělit zhruba do tří skupin. V nepočetné, ale důležité první skupině jsou země, které se rozhodly uchovat svým občanům maximum možných demokratických svobod a zatím z této cesty nemusely ustoupit. Ve druhé skupině jsou státy, které k omezení svobod přistoupily pod tlakem konkrétního vývoje, se zjevným a deklarovaným sebezapřením. Do třetí skupiny pak spadají země, které šly riskantní kombinaci asijského know-how a nacionální izolace s bezvýhradnou ochotou naproti.
Chovat se k občanům jako k dospělým
Notorickým případem z první skupinky je Švédsko, které přijalo mnohem měkčí opatření než jiné evropské státy. Neuzavřelo například základní školy ani bary a restaurace a ponechalo běžnému životu co nejnormálnější ráz, i když samozřejmě některá omezení zavedlo, například zákaz shromažďování více než padesáti osob. Jeho strategie nicméně vedla daleko spíše cestou doporučení než zákazů a vysoký důraz spočíval na přesvědčení, že se občané dokážou sami řídit zdravým rozumem a chovat se zodpovědně.
„Příliš benevolentní“ přístup švédské vlády a hlavního epidemiologa Anderse Tegnella vyvolal samozřejmě také kritiku, a to nejen od uražených přísnějších států, ale například od významné skupiny švédských vědců, kteří zdůrazňovali zřetelně vyšší počet úmrtí pacientů s koronavirem ve Švédsku než v okolních severských zemích (počet mrtvých s koronavirem v desetimilionové zemi je nyní přibližně 2700). I švédskou veřejnost pobouřilo (tak jako v mnoha jiných zemích) zanedbání ochrany lidí v pečovatelských domech. Přesto domácí podpora švédské cesty zůstala vysoká.
Jinou zemí, která odmítla své občany připravit o větší než nezbytnou míru svobody, je Nizozemsko. Tam však kromě důvěry v zodpovědnost lidí vsadili také na inteligentní karanténu. A i když se jedná z hlediska ochrany soukromí o riskantní nástroj, umožnilo její nasazení udržet v chodu značnou část ekonomiky a protivirová opatření ponechat v rovině doporučení. Premiér Mark Rutte v té souvislosti označil Nizozemsko za dospělou zemi. „Lidé jsou raději, když se s nimi zachází jako s dospělými, nikoli jako s dětmi,“ shrnul národní strategii. Virus samozřejmě nizozemskou svobodomyslnost „potrestal“ relativně vysokým počtem úmrtí. Na druhé straně vysoké procento mrtvých má i sousední Belgie, kde byly naopak zavedeny přísné restrikce.
Do skupiny států, které dávají přednost individuální zodpovědnosti občanů před autoritativními restrikcemi, zpočátku jak známo patřila také Velká Británie, jež ovšem této cestě neudělala v očích většiny lidí příliš dobrou reklamu. Po počátečních sebevědomých prohlášeních a zjevně nekritické důvěře v Národní zdravotnický systém ji vývoj reálné situace a pesimistické výhledy do budoucna přiměly otočit kurz. Británie zavedla velmi přísné restrikce, i tak skončila s velmi vysokým počtem nakažených a zemřelých, navíc její premiér takřka symbolicky sám chytil virus a málem na něj umřel. Velká Británie se tak po období hrdého hledání vlastní cesty připojila k zemím, které musely slevit ze své svobodomyslnosti a zavést výrazná omezení.
Tak jako Německo, jehož kancléřka Angela Merkelová pojmenovala tíhu takového rozhodnutí ve svém proslulém projevu, který (na rozdíl od trapného recitování modlitbiček Andreje Babiše) vyzněl naprosto upřímně: „Pro někoho jako já, pro koho byly svoboda cestování a pohybu těžce vydobytými právy, mohou být takové restrikce ospravedlněny jedině, pokud jsou absolutně nutné.“
Podobně když začátkem dubna zavedlo Rakousko povinné nošení roušek v obchodech (rozhodně však ne na liduprázdných ulicích), obtěžoval se kancléř Sebastian Kurz alespoň s důrazným přiznáním, že zakrývání obličeje představuje nevítaný kulturní odklon od místních tradic: „Jsem si plně vědom, že roušky jsou něco, co je naší kultuře cizí,“ prohlásil. „Bude to velká změna, ale je nutné tento krok učinit, abychom omezili další šíření viru.“
Právě takovéto alespoň částečné vymezení se vůči „čínským“ metodám má velký symbolický význam. „Bránili jsme se, ale nebylo zbytí a museli jsme slevit“ je jiné poselství než „ochotně jsme se vzdali“. O tom by Češi i historicky mohli něco vědět.
Proč? Protože to říkáme!
Tím se dostáváme ke třetí skupině zemí, jako je Česká republika nebo Slovensko. Státy bývalého Československa jako jediné země v EU od počátku zavedly právě Asií inspirovanou bezvýhradnou povinnost nošení roušek coby ultimátní nástroj v národním boji s koronavirem: navzdory doporučení WHO (které se dosud nezměnilo) byla stanovena povinnost nosit roušku všude mimo domov, zpočátku dokonce i ve vlastním autě.
Nějakou obdobu slov Sebastiana Kurze o nepřirozenosti roušek v naší kultuře bychom hledali marně, tím méně snahu omezit tuto nepříjemnost na situace, kdy má alespoň nějaké logické ospravedlnění, tedy v případě hromadné dopravy nebo obchodů. Bezvýhradné nošení roušek vždy a všude naopak posloužilo jako viditelný a všudypřítomný důkaz občanské poslušnosti a vědomí ohrožení. Místo odborných argumentů, proč nosit roušku v parku (také by se těžko získávaly), zněla stejně jako v případě mnoha dalších vládních rozhodnutí odpověď ve stylu: Protože to říkáme. Jinými slovy pravý opak toho, pro co se rozhodla švédská nebo nizozemská vláda, totiž brát své občany jako dospělé. Skandování „nejsme děti“, které kdysi svrhlo Miroslava Štěpána a celou komunistickou garnituru, k dnešní vládě nedoléhá. Co však je varovnější, jeho ozvěnu už zřejmě neslyší ani velká část českých občanů.
Je protestovat nemorální?
Vláda, která se v dané zemi ocitla u kormidla právě v době, kdy z Číny dorazil antidemokratický virus, ještě nemusí reprezentovat skutečnou povahu společnosti. Není tak rozhodující jen to, jaká opatření která země zavedla, ale také to, do jaké nálady to její obyvatele dostalo a jak na restrikce reagovali.
Přestože se zdá, že pod vlivem společného ohrožení ve všech státech vesměs převládá solidarita s vládními kroky (paradoxně ať jde o restrikce, nebo naopak o benevolenci), není taková tolerance zdaleka vždy bezvýhradná. V tomto případě se vyplatí překročit evropský horizont a pro příklad se obrátit do Spojených států amerických. V zemi, kde je zásadním pilířem politické kultury respekt ke svobodě jednotlivce, se restrikce v jednotlivých státech setkaly s řadou vášnivých protestů – zpravidla šlo o protesty vůči opatřením, která zavedli demokratičtí guvernéři, a mezi protestujícími pravděpodobně převládali voliči Donalda Trumpa. Ten se také protestujících zastal a státy, kde k demonstracím docházelo, označil za svobodomyslné.
Nejde o to, že by Trump byl ideálním garantem svobody, že by protestující byli nutně vzorem ctností či moudrosti, ani že by bylo chytré je ve všech ohledech poslechnout. V americké společnosti nicméně takto zřetelně a instinktivně zafungoval imunitní systém citlivý na omezení garantovaných práv (byť třeba necitlivý k jiným aspektům koronavirové krize). Buňky zajišťující imunitu nemusejí být ty nejsympatičtější a přemíra jejich aktivity může vést ke smrti organismu. Jejich absence je však také velmi varující.
V evropských státech takto zjevná reakce nenastala, přesto některé imunitní mechanismy tohoto druhu taktéž zafungovaly. Asi největší publicitu si získaly nepokoje na pařížském předměstí Villeneuve-la-Garenne z poloviny dubna, které spustila srážka motocyklisty s policejním autem. Zde šlo ovšem z velké části o pokračování dlouhodobě napjaté situace, kde karanténa jen přilila olej do ohně. Další demonstrace se odehrály v Toulouse či Lyonu.
V Německu protestovala proti omezení pohybu 26. dubna tisícovka lidí v Berlíně; došlo přitom i k zatýkání kvůli porušení pravidla o zákazu shromažďování více než dvaceti lidí. Další stovky lidí protestovaly ve Stuttgartu. Podle médií, která o berlínské demonstraci informovala (například britský Telegraph), byli mezi protestujícími Němci příznivci krajní levice, ale i pravicoví aktivisté. Opět nejde o to, že by jedni či druzí byli nutně ideálem demokratického občana. Jde o výraz toho, že společnost je nastavená tak, aby lidé jakéhokoli názoru cítili i v krizi potřebu hlásit se o svá práva. Pokud bychom chtěli uvést příklad uměřenějšího boje za občanské svobody, můžeme stále zůstat v Německu. V Meklenbursku-Předním Pomořansku si občané soudně vymohli přístup na mořské pobřeží, protože (jako dospělí lidé) usoudili, že zakazovat to je byrokratický nesmysl.
Také polští občané protestovali proti příliš tvrdým restrikcím – konkrétně ti, kteří uvěřili proklamacím o trvalé prostupnosti schengenského prostoru a zařídili si podle toho svůj pracovní a rodinný život. Protestovali u hranic s Německem i s Českem.
Nebezpečné mše
Velmi důrazné protesty v řadě evropských zemí vzešly z řad církve. Tu antiklerikální společnosti, jako je ta česká, rády vidí jako představitelku zpátečnických tendencí. Nicméně autentická svobodomyslnost katolíků i dalších věřících pomohla právě Čechům k přerodu ke svobodě v roce 1989.
Za současné situace se proti příliš dlouho trvajícímu zákazu navštěvovat mše ozval například italský biskup Giovanni D’Ercole a vládní přístup označil za diktátorský. Připojila se k němu řada dalších duchovních v Itálii i dalších zemích, a to zejména kvůli kontrastu mezi postupným otevíráním obchodů a stále striktním postojem ke kostelům. Italská biskupská konference vydala prohlášení, podle nějž nemůže akceptovat ohrožení náboženské svobody. Podobná debata se vedla ve Francii a také v Řecku poslal aténský pravoslavný arcibiskup Ieronymos II dopis premiérovi a důrazně jej žádal o otevření kostelů.
Zároveň je třeba říci, že ve Francii, Itálii či Německu také došlo k medializovaným policejním zákrokům proti farnostem, kde se i přes zákaz pořádaly mše. V Česku je v tomto směru po všech stránkách ticho po pěšině. Pobožnosti se možná tu a tam pořádají, ale k žádnému veřejně propíranému zákroku proti nim nedošlo. A zároveň tu rozhodně nezazněl silný hlas vysokých církevních představitelů, který by požadoval rychlé obnovení mší.
Český občanský aktivismus naproti tomu přinesl například petici osmdesáti tisíc ustrašených rodičů, kteří nechtěli, aby jejich děti ještě v tomto školním roce pokračovaly v povinné prezenční školní docházce. Kontrovalo jim dvacet tisíc podpisů pod peticí požadující opak. Naštěstí odolnost české společnosti vůči pokornému přijetí jakéhokoli vrchnostenského nařízení posílil ojedinělý, ovšem zásadní výrok pražského městského soudu, který jak známo zneplatnil vládní opatření, účelově svěřená do gesce pouhého ministerstva zdravotnictví.
Po odeznění pandemie budou jistě zásadní položkou při účtování jednotlivých společností počty obětí, přímých i nepřímých. Kdo si co a jak ochotně nechal líbit, však bude možná pro budoucí vývoj ještě důležitější.
