Jefim Fištejn: Vlasovci nezradili svou vlast, to ona zradila vlastní lidi

repro: Bundesarchiv.

Generál Vlasov se svými vojáky | FOTO: repro: Bundesarchiv.

Jefim Fištejn hovoří o tom, v čem se vlasovci lišili od jiných jednotek zřizovaných Němci z příslušníků dalších národů. Šlo o lidi, kteří nebyli dezertéry, ale upadli kvůli obrovské neschopnosti svého vedení do zajetí, kde by buď zemřeli, nebo – kdyby přežili – by je vlastní země pronásledovala jako zrádce. 

V poslední době se hodně objevuje pojem vlasovci, a to zejména v souvislosti s jejich rolí v posledních dnech války u nás, kdy se jejich oddíly částečně účastnily závěru Pražského povstání. Kdo to vlastně byli vlasovci?

Musíme mít na paměti, v čem je jejich odlišnost od jiných útvarů podobného typu, které Němci vytvářeli. Je to něco úplně jiného, než byly oddíly vytvořené v Litvě, v Lotyšsku a Estonsku. Vlasovci mají zásadně jiný původ, oni nikdy nebyli nikdy takzvaní přeběhlíci, dezertéři, kteří by opustili řady Rudé armády, aby Němcům pomohli v jejich nacistickém boji. Litevci, Lotyši a Estonci často skutečně chtěli svrhnout stalinský režim a dobrovolně vstupovali do oddílů zřizovaných na jejich území Němci.

To vlasovci nechtěli?

U vlasovců byl příběh naprosto jiný a mnohem tragičtější, ti lidé prožili doslova antickou tragédii. Nikoli ovšem své zrady, zrady na své vlasti. Vlasovci byli sovětští vojáci, kteří se dostali do zajetí, a příčinou bylo především nesmyslné jednání vlastní moci, která je poslala v ústrety postupujícím nacistickým armádám, aniž by je předtím vyzbrojila a připravila. Znám to i z vlastní rodiny, vyprávěl mi to můj otec. Byl povolán do armády v první den války, tedy Velké vlastenecké války, a válka pro něj skončila až po obsazení Berlína. Vzpomínal, jak byl jako mladý muž zařazen do oddílů, které šly vstříc německým armádám, a to absolutně nevyzbrojené. Neměli ani krátké zbraně. Jediný, kdo měl aspoň krátkou pistolku, byl velitel. Na první letadlo, které rozprášilo celou kolonu, velitel tou pistolkou střílel. Samozřejmě ničeho nedosáhl. Otec měl štěstí, že byl hned na začátku bojů raněn a tři měsíce strávil v lazaretu. Nedostal se tak do toho prvního voje, který byl zajat.

Těch zajatých byly miliony, dva až tři miliony sovětských lidí. Po válce se pak v jakýchkoli dotaznících – a to od knihovny, přes nemocnice a vysoké školy objevovala zvláštní otázka, která se nevyskytovala nikde jinde ve světě. Měla tři části. Zaprvé: Byl jste obklíčený? Zadruhé: Byl jste na okupovaných územích? Zatřetí: Byl jste v zajetí? Samozřejmě už to, že někdo byl v obklíčení a probojoval se a zpátky, což řada oddílů dokázala, bylo podezřelé. Ti, kteří se dostali na obsazená území, byli pak zbavení mnoha práv, protože byli doživotně podezřelí, že mohli být naverbováni Němci. Ti, kteří byli v zajetí, byli pokládáni za zrádce.

To se nikde jinde nedělo, zřejmě sovětské specifikum…

To je právě ten veliký rozdíl proti zajatcům z řad ostatních národů. Angličtí, francouzští, belgičtí a američtí vojáci v zajetí požívali všech vymožeností a měli pravidelné návštěvy Červeného kříže. Měli zásilky potravinových balíčků. Zajatí sovětští vojáci neměli nic z toho, neměli vlast, která by se o ně jakýmkoliv způsobem postarala. Bylo to vidět třeba na jedné známé epizodě. Stalin vedl tajná jednání o možné výměně maršála Pauluse za svého syna Jakova Džugašviliho, svého prvorozeného syna, kterého měl se svou první manželkou. Protože to byl syn velice nemilovaný, tak Stalin odpověděl, že Sovětský svaz nemá žádné zajatce, má jenom zrádce.

Tito vojáci byli v okamžiku, kdy se dostali do zajetí, odsouzeni k smrti. Museli buďto umřít hlady, což se často dělo, nebo museli počítat se smrtí po osvobození, protože zajatci byli už předem odsouzení jako zrádci. Proto když se v řadách těchto umírajících lidí v lágrech objevil generál Vlasov s nabídkou na vstup do oddílů Ruské osvobozenecké armády, tak do takových útvarů šli, protože věděli, že budou aspoň oblečeni a snad i nakrmeni. Nevyznávali žádnou nacistickou ideologii, to je jeden z mýtů o nich. Stejně tak je mýtem, že aktivně válčili proti Rudé armádě. Není to pravda. Nikdy, a to je důležité pochopit, nenastoupili do přímého vojenského dotyku s Rudou armádou. Němci jim nedůvěřovali. Byli nasazováni na západní frontě. Jako armáda byli vytvoření velmi pozdě, v podstatě na sklonku války, a byli drženi ve svých posádkách. Jediná příležitost, která se jim naskytla, byl právě úplný rozvrat ke konci války, když padl Berlín. Tehdy se ta armáda skládala ze dvou součástí a ta, kterou řídil plukovník Buňačenko, byla relativně blízko českého území.

Jak došlo k jejich zapojení do Pražského povstání?

Vlasovci se rozhodli probít se na Západ a vzdát se Američanům. To nebylo nic originálního, stejně tak uvažoval i samotní Němci. Vlasovci, nepochybně i z alibistických důvodů, chtěli nějak ukázat, že bojovali i na jiné straně, než je ta nacistická. Rozhodli  se jít přes Prahu, která v té době zrovna byla v plameni povstání. I kdybychom úporně trvali na tom, že byli přesvědčení nacisté, což vůbec pravda není, tak je stejně třeba uznat, že se rozhodli aktivně připojit k povstání a jejich oběti představují tři stovky lidí. Vlasovci přišli doslova včas a pomohli Čechům zachránit životy povstalců. Následující vývoj byl jednoznačný. Část z nich byla zraněná a Češi je přijali na byt a do nemocnic. Nemocnice byly přeplněné vlasovskými vojáky. Potom přišla Rudá armáda s jednotkami SMERŠ (zkratka ze slov „Smrt špionům“) a jejich příslušníci chodili po nemocničních odděleních a přímo v posteli bez dalších řečí vlasovce stříleli. To samé dělali u Čechů doma. Pro Čechy bylo samozřejmě děsivé to vidět, když šlo o lidi, kteří byli zranění při boji na jejich straně. Nebyla to jen chyba stalinistického režimu, ale také západních, vlád protože byla obecně přijata zásada porušující mezinárodní právo.

O co přesně šlo?

To porušení spočívalo v přijetí stalinského názoru, že kdo se narodil nebo delší dobu pobýval v Sovětském svazu, tak je majetkem sovětského státu. Spojenci to přijali a vydali Stalinovi všechny zajaté vojáky. Nešlo jenom o lidi, kteří byli sovětskými občany, ale také o lidi bez občanství, kteří byli vydání na popravu nebo posláni na dlouhou dobu do žaláře. Byli to i českoslovenští občané, například i ti kteří pobývali v Rusku a pracovali tam a pak se vrátili do Československa. Byli odvlečeni na Sibiř a postavení před sovětské soudnictví. Vlasovci jsou jednou z těchto kapitol. Nebyli to ale zrádci své vlasti, protože zrádná byla právě tato vlast, která vydala vlastní lidi v potupné v zajetí a pak na nich vykonala potupné popravy.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner