Ačkoliv se o postavení žen ve společnosti a násilí na ženách diskutuje ve společnosti poměrně vášnivě (všichni mají názor), o obsahu takzvané Istanbulské úmluvy Češi nic nevědí. Lépe řečeno, nezají ani její základní téma. (Celý text IÚ je možno v češtině najít ZDE.)

Podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 12 procent Čechů v prosinci vědělo, že se úmluva týká násilí, 72 procent nedokázalo odpovědět. Podle průzkumu většina občanů, 69 procent, ani neví, jestli by Parlament měl tuto úmluvu schválit. Pro její schválení se vyslovilo 18 procent dotázaných, proti bylo 13 procent.

Je příznačné, že pro chválení bylo 87 procent lidí, kteří její obsah znají a proti jen šest procent. Podle CVVM se schválením IÚ častěji souhlasí lidé s vyšším vzděláním, dobrou životní úrovní, zajímající se politiku a příznivci pravicových stran.

„Istanbulská úmluva vznikla v roce 2011 a odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. K loňskému 1. září ji ratifikovalo 33 států, další desítka zemí včetně Česka ji podepsala. Česká republika svůj podpis připojila v květnu 2016, nyní se čeká na ratifikaci.“( irozhlas.cz)

Odpůrci úmluvy vyjadřují názor, že všechno potřebné už v českém zákonodárství je. IÚ ovšem uvádí i činy, které u nás ještě trestné nejsou, například vynucené sňatky, násilná sterilizace a není uvedena promlčecí doba kvůli stíhání za ženskou obřízku. Kritici tvrdí, že bude znamenat změnu přístupu státu k rodině, vzdělávání a ve společenských vztazích.

Odpůrci své námitky ideově zdůvodňují i tím, že úmluva je údajně napsané v duchu neomarxismu a znamená pronikání neomarxistické ideologie do života společnosti. V souvislosti s tím je poněkud paradoxní, že mezi příznivci převažují stoupenci pravicových stran. Úmluva navíc působí dojmem, že si dost všímá těch forem násilí, které se objevují v muslimském světě a tedy se mohou vyskytnout i v početných muslimských komunitách v západním světě. U nás ke kritikům úmluvy přitom patří lidé z řad křesťanských konzervativců, kteří na zmíněné podoby násilí u muslimů často poukazují.

Kamenem úrazu jsou zvláště tyto pasáže, kde se říká, že „násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji…“ a že „násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům…“

Také se v preambulí píše, že „ženy a dívky jsou často vystavovány závažným formám násilí, jako je domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, zločiny spáchané ve jménu takzvané ‚cti‘ a mrzačení genitálií, jež představují závažná porušení lidských práv žen a dívek a hlavní překážku k dosažení rovnosti mezi ženami a muži…“

Vadí nejspíš to, že se objevují pojmy „strukturální povaha“ a „dosažení rovnosti“. Jakmile je řeč o něčem, co je nadosobní mocná síla a nejedná se jevy náboženské povahy nebo přírodní zákony, jde o zákonitosti sociální, což budí podezření z vlivu marxismu.

Otázka rovnosti se zase považuje za doménu neomarxismu, kde byl podle anti-neomarxistů třídní boj mezi utiskovanou většinou proletariátu a menšinou vykořisťovatelů nahrazen bojem mezi utiskovanými menšinami a společenským systémem ovládaným ideologií většiny. Menšiny pak díky „politické korektnosti“ dle odpůrců údajně dosáhly většiny ve společenských elitách, tedy ve vládách a na akademické půdě a v médiích. Menšiny (v politice volené záhadně většinami občanů) pak většiny ovládají. To se někdy vysvětluje tak, že menšiny své skutečné záměry dovědně skrývají za vznešené myšlenky.

To samozřejmě neznamená, že by žádný neomarxismus neexistoval a neměl vliv. Problém je v tom, že to označení je tak široké, že mnoho neznamená, protože „neomarxismů“ je asi tolik, jako neomarxistů. Kromě toho si lze těžko představit současnou debatu o mnoha tématech, třeba autoritářské společnosti, masové kultuře, konzumní kultuře, moderních médiích a sociálním postavením mužů a žen, když by se tito myslitelé vynechali.

Spíše než obsah dokumentu Istanbulské úmluvy se do povědomí české veřejnosti dostalo podzimní kázání probošta Petra Piťhy, podle kterého by přijetí IÚ vedlo k roztržení rodin, odebírání dětí a deportacím odpůrců do vyhlazovacích táborů. Na stranu Piťhy se postavil kardinál Dominik Duka, Václav Klaus a Miloš Zeman. Zeman dokonce vyhlásil, že uvažuje o tom, že by Piťhovi propůjčil Řád T. G. M. za odvahu. (Piťhovi přitom, jak je patrné, nic nehrozí a zatím bylo vysloveno napomenutí knězi Tomáši Halíkovi.) Základnou kritiky jsou velmi často různé proruské a konspirační weby, které sympatizují s některými politiky na okraji názorového spektra.

Pokud jde o konzervativní křídlo, vynikají tam oba Klausové. Proti Klausovi, s kterým vede dlouhodové polemiky, se ostatně Halík vyslovil mj. na podzim, když napsal: „Václav Klaus mne místo slušné a věcné polemiky zahrnul absurdními nálepkami…  dozvěděl jsem se, že jsem ‚ideologem militantního ekologismu, genderismu, feminismu a homosexualismu‘, ‚podporuji radikálně feministický program likvidace světa normálních mužů a normálních žen a zničení přirozených vztahů mezi nimi‘, že jde o ‚likvidaci křesťanství jako takového‘, a tudíž jsem jakožto ‚levičácký progresivista vážným nebezpečím nejen pro celou naši společnost, ale i pro katolickou církev‘.“

Když se vrátíme k původnímu tématu, je zjevné, že se obsah Istanbulské úmluvy nedostal do obecného povědomí ani v tom, co by se dalo shrnout do jedné věty. Pokud se někde debata na přijatelné úrovni vede, málokdo se o tom dozví. Je otázka, nakolik vzdělaní v tématu budou naši zákonodárci, kteří o přijetí úmluvy budou rozhodovat.