Některé fámy jsou nevykořenitelné. Jde-li o fámy zábavné či mile praštěné, jako třeba že Elvis žije, nikomu to nevadí. Podstatně horší je, když se v hlavách usadí fámy zlé a pomlouvačné. Takové, které dokážou člověku zničit pověst nebo dokonce – pokud jim uvěří dostatečný počet lidí – ovlivnit jejich názory, poté volební rozhodnutí a tím i politickou situaci v celé zemi.

Cesare Sterbini, autor libreta k Lazebníkovi sevillskému (v překladu Václava J. Novotného), je ve své slavné árii o pomluvě přesný a nepříjemně aktuální:

Tamo zachvacuje davy
rozumné i prázdné hlavy
omamuje šalba zlá.
A tak jazyky už melou,
jako démon v boji řádí,
zem se celá hrůzou třese,
do propasti oheň plá.
A tak bídně člověk zajde,
jehož pomluva zlá najde.
Osud nezná slitování,
nevinného v oběť dá.

Ano, fámám, pomluvám, dezinformacím i vyloženým lžím jsou často ochotny uvěřit i ony zmíněné „rozumné hlavy“, které prostě jen nemají dostatek informací, a tak mnohdy přijímají jako fakta i nehorázné výmysly. Skoro se zdá, že bojovat proti pomluvám nemá smysl – přes všechny snesené důkazy je někteří budou šířit dál, jedni úmyslně, jiní v pevné víře, že tu pravou pravdu znají oni.

Jednou z nejrozšířenějších fám, která přilítne z říše pomluv pokaždé, když se někdo odváží kritizovat komunisty (a taky vždycky, když máme před volbami) je, že Kalousek chtěl vládnout s komunisty.

A právě teď, když se mnozí oprávněně děsí Babišových, náhle již zcela netajených sympatií ke KSČM, která by mu prý ve vládě nijak nevadila (ačkoli ráno to řekl a večer popřel), fáma o Kalouskovi a komunistech už zase ožívá a letí světem.

Jak to ale bylo doopravdy? Psal se rok 2006 a schylovalo se k nové opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. Ještě mnohem škodlivější, než byla ta předešlá, která zapříčinila nebývalý růst klientelismu a výrazně podpořila korupční prostředí. Neblahý scénář se měl opakovat v daleko horší podobě, opět měla nastat nedůstojná hra na demokracii, kdy se jeden tváří jako opozice, ale ve skutečnosti si jdou všichni na ruku, obsazují posty v různých dozorčích radách a kontrolních orgánech. Miroslav Kalousek, tehdejší předseda KDU-ČSL, neviděl z této děsivé situace jinou cestu, než nabídnout sociálním demokratům spoluúčast na vládě. Jenže… takovou vládu by ve sněmovně museli podpořit komunisté. Bylo tedy více než jasné, že se za to dočká okamžitého odsouzení.

Sám k tomu říká: „Věděl jsem, že to udělat musím. A byl jsem si naprosto jistý, že to bude znamenat můj konec v politice. Ale právě tak jsem si byl jistý, že mi to za to stojí, a byl jsem ochoten tuhle cenu zaplatit.“

Nakonec se ale stalo něco jiného. Předsednictvo KDU-ČSL na spolupráci s ČSSD kývlo. Ohromný odpor médií i řadových lidovců ovšem brzy poté vyústil v přehodnocení tohoto stanoviska a odmítnutí. Miroslav Kalousek na post předsedy rezignoval. Skoro nikdo totiž neuvěřil, co bylo skutečným důvodem téhle nabídky a že to rozhodně nebyla touha po vládnutí i za tu cenu, že to bude za přispění komunistů. A těžko taky někdo uvěřit mohl, když ODS začala lhát, že o žádné opoziční smlouvě – jejíž vznik byl mezitím už vstupem lidové strany na kolbiště znemožněn – nejednala. S pravdou vyšla ČSSD na světlo až po čtyřech letech. Teprve potom přiznala, že jednání s ODS probíhala, a že to byl právě Miroslav Kalousek, kdo tomu za cenu nemalé osobní oběti zabránil.

Asi jen těžko někdo uvěří, že například Zdeněk Škromach (jeden z tehdejších vyjednávačů za ČSSD) miluje Miroslava Kalouska natolik a tolik si přeje vylepšit mu pověst, aby kvůli němu veřejně lhal. Mluví tedy jistě pravdu, když (byť opožděně) vysvětluje:

„Ve chvíli, kdy už už mohlo dojít k dohodě mezi ODS a ČSSD o menšinové vládě ODS, udělal svůj politický majstrštyk, když začal vyjednávat o koalici lidovců s ČSSD s podporou KSČM, kterou však nikdy nemyslel vážně. My jsme vlastně tehdy s Nečasem a se Sobotkou dojednávali poslední podmínky dohody o toleranci vlády ODS, což bylo velmi reálné. Kalousek si spočítal, o co jde. Věděl, že konzervativní křídlo u lidovců mu nedovolí do té koalice s podporou komunistů jít, ale vyvolal v Paroubkovi pocit, že bude opět premiérem. Jirka (Paroubek) nám předtím poslal zprávu: Ukončete jednání s ODS a přijeďte okamžitě do Kramářovy vily.“

Tak takováhle je pravda. Ale ten Kalousek chtěl vládnout s komunisty…

Fáma číslo dvě: padáky

Neexistuje snad nikdo, kdo by to neslyšel. V internetových diskusích, ale dokonce i v promluvách politiků se stále znovu objevují výkřiky typu „Má krev na rukou“, odkazující k tragickému úsmrtí tří vojáků, o němž je značná část veřejnosti nezvratně přesvědčená, že je za ni Miroslav Kalousek přímo odpovědný. Určitě jste to už taky slyšeli.

Fáma praví, že Kalousek koupil padáky typu VTP-100, na kterých se při seskoku zabili tři lidé: Aleš Bartušek, Adrian Roschi a Roman Prinich.

A pravda? První dva jmenovaní přišli o život na zcela jiném typu padáku, se kterým Kalousek neměl vůbec nic společného. Sportovní výsadkář Bartušek dokonce v roce 1993, tedy rok před podpisem smlouvy na nákup padáků VTP-100, a švýcarský pilot Roschi v roce 1994.

Na padáku typu VTP-100 utrpěl roku 1997 smrtelný úraz pouze vojín Roman Prinich. Technické parametry tohoto padáku stanovila armáda a nákup realizoval Úřad pro vyzbrojování. Kalousek jako ekonomický náměstek ministra obrany neměl žádné kompetence měnit technické zadání padáku ani podmínky smlouvy. Samozřejmě také žádnou smlouvu na nákup padáků nepodepsal.

On sám k tomu uvádí: „Padáky jsou klasickým příběhem stokrát opakované lži, která se stala mediální pravdou. Nikdy jsem žádné padáky nekoupil. Vojáci, o nichž se píše, se zabili na zcela jiných padácích, což je prokazatelné. U vojína Prinicha, jenž se jediný zabil na padáku VTP-100, vyšetřování jasně prokázalo, že to nebylo vinou toho padáku. Jde o dohledatelná fakta. Je to ověřitelné v otevřených zdrojích. Přesto neváhají někteří politici a novináři neustále psát ty samé kecy, které byly stokrát vyvráceny. Na to už musíte mít snížený práh citlivosti. Do roku 1998 jsem byl subalterním státním úředníkem a měl jsem nad sebou vždy nějakého nadřízeného politika. Tehdy jsem měl pouze pracovněprávní povinnost.“

Vyšetřování smrtelné nehody skutečně ukázalo, že vojín Prinich nezahynul vinou nekvalitního padáku. Pavel Kolář s využitím faktů z webu Paraklubu na svém blogu napsal:

„Ke smrtelnému úrazu vojína Prinicha došlo v důsledku nevhodného postupu a metodiky výcviku. Seskok byl totiž proveden na automatické otevření hlavního padáku. Po výskoku a otevření hlavního padáku došlo z nezjištěných příčin k rotaci. Parašutista zazmatkoval, přestože situace nebyla životu nebezpečná, odhodil vrchlík hlavního padáku. Sám o sobě tento postup nebyl chybný, byl však proveden pozdě, v již nedostatečné výšce cca 30-40 m nad zemí.“

Spisovatel a publicista Ondřej Neff se pak k této kauze vyjádřil na internetovém serveru Neviditelný pes a připomněl, že za mediální štvanicí, která Kalouska v podstatě označila za vraha, stál podivný subjekt s nevinným názvem Balbínova poetická strana.

„Vyšetřování ukázalo,“ napsal Neff, „že vojín Prinich nezahynul vinou špatné funkce padáku. Miroslav Kalousek má na jeho smrti asi tolik viny jako já nebo laskavý čtenář spočívající očima na těchto řádcích. Přestože pan Petr Borka byl konfrontován s fakty (a neobracel jsem se na něho jako na soukromou osobu, ale jako na reprezentanta Balbínovy strany), odpověděl:

»U politiků jsme zastánci presumpce viny a z toho, co víme, jsme přesvědčeni, že pan Kalousek nese minimálně morální odpovědnost, a necítíme žádnou potřebu se mu omlouvat.« Převedu do češtiny: Presumpce viny nás vede k tomu, že fakta ignorujeme.“

Neignorujme tedy prosím fakta, až zase uslyšíme: „Chtěl do vlády s komunisty a koupil nefunkční padáky.“