Psycholog Jeroným Klimeš pro Forum 24 o tom, proč se najednou stane z někoho vrah, ač tomu mnohdy předem nic nenasvědčovalo, a kolik lidí v sobě chová vražedné pocity.

Máme za sebou několik dní, kdy se hodně mluvilo a psalo o vraždách. Útok v Německu, kde azylant hodil dítě pod vlak. Střelba ve Spojených státech. Jaké jsou příčiny, že někdo vystupuje celý dosavadní život jako celkem neproblematický člověk, integrovaný řemeslník nebo tichý muž, a najednou provede něco takového?

Psychologové vědí, že nejde odhadnout chování člověka pouze podle vnějších, sociologických kritérií. Fantazie o vražedném chování mohou ve skrytu růst, až se jednou nečekaně zrealizují. Podobá se to například náboženským konverzím, někdy i partnerským rozchodům, ba dokonce i homosexuálnímu coming out – ve všech těchto případech nemusí mít okolí do poslední chvíle ani tušení o tom, že u daného člověka se schyluje k dramatickým změnám.

Mohu tam být nějaké fyziologické příčiny, nebo jsou to nějaké skryté vrstvy v nevědomí? Ten zlom je přece jen zarážející.

Může se stát, že někdo má například nádor v čelním laloku mozku. Tito lidé se pak stávají nepředvídatelně agresivními. Ale proč se zabývat patologickým mozkem, když děsivý je i ten normální, funkční. MUDr. Koukolík zmiňuje jeden výzkum, kde 59 % těch, co žili s náhradními rodiči déle než šest let, měli fantazie, že je zabijí. Nezoufejte, biologičtí rodiče jsou na tom drobet lépe. Každé třetí dítě (31%) mělo fantazii o tom, že zabije biologickou matku. Paradoxně pouze čtvrtina lidí připustila, že někdy v životě snili o zabití biologického otce. Že by matky byly víc na zabití?

Kolik procent lidí je obecně potenciálních vrahů?

Ve výzkumu fantazií 760 vysokoškolských studentů, tedy elity a budoucnosti národa, měli vražedné fantazie čtyři z pěti mužů a tři z pěti žen, přičemž 38 % mužů a 18 % žen více než jednou. Většinou to trvalo několik minut, u žen spíš sekund. Ovšem 18 % procent mužů uvedlo, že to trvalo několik hodin. Po České republice pobíhá pět milionů mužů, takže počítejte s tím, že přibližně jeden milión z nich opakovaně a několik hodin snil o tom, že někoho zavraždí. Je-li toto realita zdravého mozku, musíme být ještě rádi, že těch vražd jen tak málo – to je výdobytek míru a civilizace. Potenciální vrazi se promptně realizují za války, kdy si beztrestně mohou oběsit souseda, který je prudí. Snění o dokonalé vraždě je náplní řady filmů (Vzorec pro vraždu). Přikázání „Nezabiješ!“ se proto zjevně nedostalo do Desatera náhodou…

Když se podíváme na ty násilnosti ve středověku a za třicetileté války a podobně, není to vlastně je pro člověka nakonec trochu přirozený stav?

Samozřejmě je to dáno geneticky. Člověk je geneticky vrahoun. V Zimbardových a Milgramových experimentech to vycházelo podobně. Když to psychologové šikovně zaonačí, tak zavraždí jiného člověka čtyři lidé z pěti. Takže tato čísla jsou vcelku konzistentní s ostatními výzkumy. Když se podívám na své ruce, vidím mozol, to znamená, že jsem syn otroků, zejména zemědělců. Když se podívám na svou hlavu, jsem voják a válečník. Tyto dvě vlastnosti tam nepokrytě jsou. Tyto geny mi předali (pra)dědečkové a (pra)babičky. Kromě samozřejmě mnoha jiných mých genů – od sklonů k otcovství, averze k alkoholu až po pití mléka či trávení lepku.

Proč se ale v Evropě neděje tak často, že někdo postřílí své spolužáky ve škole nebo lidi v hypermarketu, jako je to ve Spojených státech?

To je klasické herostratovství. Jestliže chcete mít hodně sebevrahů, napište velký článek o tom, jací jsou sebevrazi chudáci, a hasiči pak nestačí jezdit se záchrannou sítí. Jestliže chcete, aby bílé rakve šly hodně na odbyt, udělejte několikastránkovou reportáž o tom, jak někdo vystřílel třídu. Všichni zamindrákovaní omezenci pochopí, že jejich jediný, poslední, a tudíž nejlepší způsob, jak se stát hyperslavným superhrdinou, je jít vystřílet obecnou školu.

Ale proč se to u nás se neděje tolik v této podobě?

To je pravda. U nás se o tom píše, ale děje se to relativně málo (když pomineme explozivního důchodce ve Frenštátu nad Radhoštěm). Lokální zvláštnosti se zpravidla vysvětlují místní kulturou. Češi se zjevně spíš realizovali politickými vtipy a švejkováním než tím, že by se polévali benzinem a zapalovali.

A co Jan Palach?

Když nám něco nesedí do výzkumu, tak se z toho elegantně vykroutíme. Což jsme chodili na alma mater na jeho náměstí zbůhdarma!? Nejlépe humornou nadsázkou a lacinou lichotkou. Prostě na rozdíl od našich čtenářů neměl smysl pro humor…