Kdo se pamatuje na doby, kdy „nebylo všechno špatné“, a byl třeba muž se zájmem o motosport, vzpomíná si třeba na Formuli Easter. To bylo něco odvozeného z Formule 3 a jezdilo se to v zemích tábora míru a socialismu, motory Lada, pneumatiky Barum a tak. Ale vypadalo to jako formule.

Volby u nás na polovýchodě taky trochu připomínají Formuli Easter. Vypadá to skoro jako volby na Západě, ale je to takové trochu upatlanější.

To se týká i prezidentských voleb, taky je to Formule Easter, i když se zdá, že tentokrát budou vozy poněkud zajímavější kvality, než to bylo posledně. Kromě jednoho vozu, kterým je prezident Zeman. Ten se totiž stále více z kategorie toho, co vypadalo aspoň jako bakelitová maketa formule, začíná podobat legendárnímu velorexu.

Velorex, to nebylo špatné vozítko, dodnes má své fanoušky. Jen už to není úplně ono.

Většinou se soudí, že úřadující prezident (nejen u nás) je ve výhodě. Kampaň skutečně dělat nemusí, dělá si ji už jen svou existencí. Nevýhodou ale je, že když se proti němu postaví nové a neokoukané tváře, nastane snadno „efekt Macron“. Schwarzenberg, Fischer, Dienstbier, Okamura, to byly okoukané obličeje už roky. Teď ale proti Zemanovi stojí lidé, kteří okoukaní nejsou.

U Zemana nikdo nečeká, že ještě řekne něco nového, leda to, jak daleko už to dospělo. U ostatních je výhoda právě to, že jak jejich životy, tak jejich názory jsou pořád ještě hádankou a každý rozhovor s nimi začne člověk číst s tím, že neví, co tam bude. Proto se jim bude věnovat skutečná pozornost. To nemusí být pro kandidáty nutně k prospěchu. Strana důchodců, které se všichni děsili, když měla v odhadech dvanáct procent, dojela na to, že se o ni lidé začali zajímat a výsledek je známý. Předseda po prohrané sázce a volbách musel sníst brouka potemníka.

Tímto efektem okoukanosti se Zeman ve volební Formuli Easter stává stále více velorexem, vozítkem pro invalidy a výstředníky a zaujaté milovníky určitého typu. Jak čas plyne a z vozidla se stane veterán, lidé se už neptají, zda vyhraje nebo nevyhraje, ale jestli dojede. V debatě o programech vypadne z politika velorexového typu do světa tvrzení „já to ještě zvládnu“. Mizerné PR.

Ale nic není ztraceno. Na sraz velorexů se vždycky ještě nějak dojede a fanoušci mají radost.