Andrej Babiš, Petr Pavel FOTO: Evropská unie / Zuzana Bönisch / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / Zuzana Bönisch / se souhlasem
Před několika lety k nám zavítala z Francie historička Muriel Blaiveová, aby nám řekla, že s tím komunismem to bylo složitější, než si my tady myslíme. To bylo poněkud iritující, zvláště pro lidi, kteří tu dobu pamatují a nějak ji v tom intelektuálním líčení z úst člověka ze Západu nepoznávali. To víme taky, že všechno je vždycky složitější, nám šlo ale o tu základní pointu, že komunistický režim byl svinstvo.
Odpor vzbudila i představa, že my, byť někdy používáme v běžné řeči a publicistice jednoduchá označení, nevíme o složitosti stoletého období existence komunistické strany nebo čtyřiceti let takzvaného budování socialismu. Když nám pak někdo říkal, že i mezi pohraničníky byly oběti a že mládež na Západě také nemohla cestovat, protože na to mladí neměli peníze, bylo neporozumění dokonáno.
Emoční i racionální vztah k minulému režimu ovlivňuje i to, jak se díváme na prezidentského kandidáta Petra Pavla a potenciálního kandidáta Andreje Babiše. O tom, nakolik se aktivně zapletli s komunistickými strukturami, se teď vede hořká debata.
Přes třicet let od konce vlády jedné strany to vypadá, jako by tu bývalý režim skončil včera. Nemáme se co divit. Když byl někdo ve svých třiceti letech členem KSČ, dnes je svěží šedesátník a může se hbitě pohybovat v politice nebo byznysu. Někteří jedinci, kteří nevynikali schopností odhadnout situaci, vstupovali do strany ještě v létě roku 1989. KSČ měla na konci režimu asi jeden a půl milionu členů. K tomu počtu musíme připočítat ještě rodinné příslušníky, takže počet lidí nějak těsněji spjatých s režimem byl ohromný. Jistě můžeme rozlišovat ono „komunista“ a „u komunistů“, jak o tom psal třeba Josef Škvorecký. Bleskový rozklad mocné strany, který nastal v listopadu 1989 během několika dní, je dostatečně výmluvný. Ideje komunismu: nula. Příslušnost jako výtah ke kariéře: (najednou taky) nula. Tak proč se dál ztrapňovat a rychle pryč.
Každá mocenská struktura má ale své tvrdé jádro a ti lidé byli a budou problém. Ludvík Vaculík napsal v dubnu 1989, v době, kdy už komunistům zbyly jako argument jen obušky:
Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou „jako fašisté“. Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte „komunisté“. Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměňují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. „Máme vedoucí úlohu,“ říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit. Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech.
A ještě: Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?
Vaculík věděl, o čem mluví. Byl za svých mladých let ostatně taky komunista.
Problém umístění defektních osob se moc nevyřešil. Osoby se velmi často umístily samy. Zvláště ti, kdo měli finanční a sociální kapitál, třeba z činnosti v oblasti zahraničního obchodu, jiní z bank a zemědělství. Oni mohli studovat a získávat známosti, neprivilegovaní nikoli. Máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale skoro se zdá, že jsme tu měli zločinný režim a ty zločince nějak nelze nikde najít. Potrestán nebyl za ničení životů lidí, krádeže a ničení zdraví prakticky nikdo. Pak je namístě se ptát, kdo za to může.
„Můj pohled na Václava Havla je, že to, co udělal, je zločin, zločin na České republice. Kontinuita zákonů, kontinuita komunistické strany, to, jakým způsobem on s nimi udělal ten kšeft (po listopadu 1989, pozn. red.). Kontinuita zákonů byla udělána proto, aby komunistům ty majetky, které si nakradli, mohly zůstat,“ nechal se slyšet odbojář Josef Mašín.
Mašínovo vyjádření se zrcadlově podobá výtkám „z druhé strany“. Že Havel zničil Československo, zrušil prosperující zbrojní průmysl a zavlekl nás do područí Američanů. Pro komunisty je ztělesněním zla, protože zničil jejich panství. Pro radikální antikomunisty je totéž, protože nezakázal komunistickou stranu a komunisty nenechal pozavírat. Havel ale neměl ve své moci ani udržet zbrojní průmysl a Československo, ani zakázat komunisty.
Vypořádat se stoprocentně s minulostí bylo obtížné i po porážce nacistického Německa a to na jeho území byla spojenecká vojska. Tady by se musela společnost obnovit zevnitř a to je úkol jako vytáhnout se sám za vlasy z bažiny.
Setrvačnost bývalého režimu pokračuje, protože jsou poměrně v plné síle mnozí lidé, kteří tehdy byli jeho součástí, a bylo jich velmi mnoho. Krom komunistů ještě celé zástupy konformních lidí ze „šedé zóny“. Někteří z nich komunisty nesnášeli, jiným režim zas tolik nevadil. Vyměnit v populaci několik milionů lidí prostě nelze. Pak tu ještě máme smutné postavy někdejších disidentů, jako Ján Čarnogurský na Slovensku a Lenka Procházková a Jaroslav Bašta u nás. Spojují se s nejodpornějšími politickými silami, ačkoliv „disidentský kádrový profil“ z doby před listopadem 89 mají celkem bez vady.
Ten problém, nakolik považovat minulost za věčné stigma a nakolik se dívat jen na přítomnost, nejsme schopni nějak uspokojivě a racionálně vyřešit. Zvlášť když se objeví argument, že někdo o své minulosti neříká pravdu, což se týká Pavla i Babiše. Kdo uvažuje pragmaticky, chce vsadit na jistotu a bude pro něj lepší Petr Pavel takový, jaký je (a lepší než Babiš), než vytoužený kandidát, který nemusí mít šanci dostat se do druhého kola. Někomu jinému to přijde jako morální relativismus, který povede jen k tomu, že se z bahna postkomunismu nikdy (tedy asi tak příštích deset let) nedostaneme. Zbožštění prezidentské funkce v Česku všechno ještě zhoršuje.
Řádění Miloše Zemana a jeho dvora na Hradě bylo hrozné a budeme se z toho nějakou dobu vzpamatovávat. Demokracie ale prokázala poměrnou odolnost. O směřování země stejně rozhodují volby do sněmovny a senátu. Můžeme spekulovat o tom, co by udělal nějaký budoucí prezident v situaci krize, jako byl Mnichov 1938, březen 1939 a srpen 1968. Nakonec ale ve skutečnosti nikdy nezáleželo na jednom podpisu. To nejspíš věděl i Emil Hácha, když Hitlerovi podepsal cár papíru, o kterém jako právník musel vědět, že nemá žádnou platnost, a také to věděli všichni rozumní lidé. Role Edvarda Beneše je složitější a do područí Moskvy nás směroval, ačkoliv nemusel. Jestli ale může jeden člověk, ač ve vysoké funkci, něco zásadně ovlivnit, je sporné.
Zesměšňovat něčí vysoké nároky na podobu vykonávání úřadu a na nositele té funkce bychom neměli. Stejně jako považovat za nemorální a pomatené pragmatiky, kteří chtějí „aspoň něco“, protože se bojí, že nebudou mít nic. Všichni máme nějaké úzkosti a zacházíme s nimi, jak umíme.
