Vláda před nedávnem schválila věcný záměr zákona o podpoře výzkumu, který zejména obsahuje návrh zřídit nové ministerstvo výzkumu, vývoje a inovací. To je deklarovaná hlavní ambice Pavla Bělobrádka jako místopředsedy vlády zodpovědného nyní za tuto oblast.

Na rozdíl od jiných případů zřizování ministerstev v minulosti to tentokrát probíhá neobvykle, spíše byrokraticky než politicky. Místo jasného politického rozhodnutí koalice a následného rychlého přijetí legislativy, jak tomu v minulosti vždy bylo, sledujeme, jak pouhý záměr se chystá celé volební období, přičemž by nemělo zapadnout, že ministr financí a lídr druhé nejsilnější koaliční strany ve vládě ve finále hlasoval proti.

Po formálním schválení záměru vládou se nicméně pomalu rozbíhá širší debata, v níž zatím zněly spíše pochybnosti. Místopředseda vlády Bělobrádek návrh proto hájil v článku »Skutečně potřebujeme nové ministerstvo pro vědu? Ano«, který byl uveřejněn na serveru Reflex.cz dne 2. září 2016. Jde bohužel o text přinejlepším deklaratorní, který je zakončen sdělením, že „myšlenky dneška vedou k úspěchu dnes, zatímco k úspěchu v budoucnosti povedou myšlenky zítřka“.

Filozofický základ budoucího ministerstva je tedy ozřejměn. Pojďme se proto raději zamyslet nad několika praktickými aspekty jeho případného vzniku. Předesílám, že nechci na tomto místě vést polemiku, zda ministerstvo vědy ano či ne, vyjádřil jsem se k tomu ostatně v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny (»Přístroje máme, teď sežeňme top vědce«, LN, 30. srpna 2016). Chci se spíše zabývat souvislostmi, které by jeho vznik v navrhované podobě měl, a které možná ani nevidí, nechtějí vidět, či o nich nechtějí mluvit předkladatelé návrhu. Potřebujeme si jich však být vědomi, máme-li o návrhu vést seriózní debatu.

Bude ministerstvo opravdu malé, ale efektivní?

Základní otázkou, která v souvislosti s návrhem zřízení jakéhokoli nového ministerstva bývá diskutována, je efektivita řešení a nárůst byrokracie. Vládní návrh praví, že ministerstvo bude relativně malé. Tomu věřit můžeme, nebo ne. Odhadovat budoucnost je ovšem nejlépe možné z minulé zkušenosti, a zde je potřeba říct, že dosavadní Bělobrádkův úřad prokázal mimořádnou rozpínavost. Za tři roky mandátu této vlády se počet úředníků sekce výzkumu, vývoje a inovací na Úřadu vlády zpětinásobil, aniž by došlo k formální změně kompetencí tohoto úřadu! Spíše lze tedy pochybovat o tom, že v případě vzniku zcela nového ministerstva by jeho koncepce byla zcela minimalistická.

Efektivita případného nového ministerstva přirozeně souvisí také s rozsahem a pojetím jeho agendy. Zde je nutné říct, že ačkoli se v návrhu hovoří o centrálním řízení systému výzkumu a inovací, nic takového reálně neobsahuje. Ve skutečnosti mají být zachovány – vyjma přesunu oblasti mezinárodní spolupráce ve vědě z ministerstva školství na nový úřad – dosavadní kompetence jednotlivých resortů v oblasti výzkumu. Fakticky tak jde jen o transformaci jedné sekce na Úřadu vlády na samostatné ministerstvo se třemi sekcemi (dle nástinu organizační struktury ve vládním návrhu).

Připomeňme, že dosavadní nejdůležitější funkcí Bělobrádkova úřadu a vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) je navrhovat a koordinovat rozdělení prostředků státního rozpočtu určených na výzkum do rozpočtových kapitol jednotlivých ministerstev. Jednotlivé resorty pak s těmito prostředky hospodaří a přidělují je výzkumným institucím ve své gesci. Tak by tomu ale mělo být i po přijetí nového zákona a zřízení ministerstva výzkumu. V tom spočívá jeden problém obecný a jeden velmi konkrétní.

V obecné rovině není jasné, proč bychom měli mít specializované ministerstvo, které se bude zabývat tím, že část státního rozpočtu přerozdělí mezi další resorty. Tuto roli již plní ministerstvo financí. Zřizovat ministerstvo pro rozdělování prostředků státního rozpočtu na výzkum ostatním ministerstvům je zbytečné.

Co s Akademií věd?

Tím druhým problémem je pozice Akademie věd ČR po případném zřízení ministerstva výzkumu. Akademie věd má podle platné legislativy samostatnou rozpočtovou kapitolu, jejíž prostředky rozděluje jednotlivým ústavům, které jsou samostatnými právními subjekty. Fakticky tedy má z hlediska rozpočtu stejné postavení jako ministerstvo. Po přijetí nového zákona by dělala v malém totéž, co by nové ministerstvo výzkumu provádělo ve velkém.

Zřízením ministerstva výzkumu v navrhované podobě by vznikla zcela neudržitelná duplicita, a dříve nebo později by nutným následkem muselo být zrušení samostatné rozpočtové kapitoly Akademie věd, možná i zásadní změna či zrušení ústředí Akademie věd vůbec.

Budoucnost grantových agentur

Diskusi vyvolává také navrhované podřízení dosud samostatných grantových agentur (Grantová agentura a Technologická agentura) novému ministerstvu. Václav Hořejší v komentáři »Ministerstvo pro výzkum versus grantové agentury« ze dne 5. října 2016 na serveru Vědavýzkum.cz zastává názor, že i v případě zřízení ministerstva výzkumu by obě grantové agentury na něm měly zůstat nezávislé a mít i nadále vlastní rozpočtové kapitoly.

Obávám se, že mít ministerstvo výzkumu a několik dalších celostátních institucí pro výzkumnou politiku se samostatnou rozpočtovou kapitolou by skutečně bylo krajně problematické a neobhajitelné řešení. V souvislosti se záměrem reorganizovat grantové agentury pod novým ministerstvem bych však upozornil na jiný problém, který souvisí s otázkou efektivity.

Věcný záměr zákona o podpoře výzkumu předpokládá, že grantové agentury se stanou standardními celostátními správními úřady podřízenými ministerstvu výzkumu, budou mít v čele ředitele jmenovaného podle služebního zákona, a nikoli již kolektivní předsednictva, která mají povahu více odbornou a reprezentativní z hlediska vztahu k vědecké komunitě. Pak ovšem vzniká otázka, proč by ty agentury nadále měly být dvě. Dosud to mělo opodstatnění právě vzhledem ke způsobu řízení, na němž se podílejí představitelé odborné komunity, a je to tedy logicky mírně odlišné u Grantové agentury (podpora základního výzkumu) a Technologické agentury (podpora aplikovaného výzkumu).

Pokud mají být grantové agentury standardně fungujícím úřadem, mohlo by se klidně a mnohem lépe jednat o jediný úřad s jediným aparátem a jediným ředitelem a s různě profilovanými grantovými programy, na jejichž designování a řízení by se podílelo širší spektrum odborných orgánů se zaměřením tu na základní, tu na aplikovaný výzkum.

Je ale možné, že všemi těmito úvahami a hledáním efektivních a konzistentních řešení jen marníme čas. Průběh a styl přípravy celého návrhu zákona o podpoře výzkumu naznačuje, že může jít i jen o aktivitu směřující k vykázání činnosti před volbami. Politicky – v hrubě pragmatickém smyslu – by se pak mohlo jednat o téměř geniální tah: Vytvořit si agendu na celé volební období a v jeho závěru předložit návrh, který už se stejně nestihne projednat. Kdyby náhodou někdy v budoucnu něco takového přijato bylo, řeknete, že jste to odstartovali. Když ne, řeknete, že jste to chtěli a někdo tomu zabránil.

Problém je, že i jedno volební období je pro českou vědu příliš dlouhá doba na to, abychom jen čekali, zda se něco stane. V posledních pěti letech byly učiněny masivní investice do rozvoje výzkumu, které bez jakékoli nadsázky posouvají potenciál našich výzkumných institucí na evropskou úroveň. Současně se krajina českého výzkumu zásadně proměnila, vyrovnala se řada historických rozdílů mezi jednotlivými typy institucí (Akademie věd a veřejné univerzity) i mezi Prahou a ostatními regiony.

Potřebujeme vědní politiku a legislativu, která uvolní a podpoří potenciál našich výzkumných institucí, aby vynikly mezinárodně. Proto musíme dát pozor, aby se to vše neutopilo v byrokracii.

Jiří Nantl
Autor je expert ODS pro výzkum a inovace.

Komentář vyšel na webových stránkách ODS.