ROZHOVOR / Jiří Padevět, spisovatel, publicista a ředitel Nakladatelství Academia, kandiduje jako nestraník do Senátu v senátním obvodu č. 27 – Praha 1 a 7, části Prahy 2, 5 a 6, Suchdol a Trója. Kandiduje jako nestraník za STAN, s podporou ODS, TOP 09 a Pirátů.  V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, proč už nechce politiku jen komentovat, proč považuje Senát za důležitou pojistku demokracie, jak čte současnost skrze českou historii – a také o tom, zda může být pankáč dobrým senátorem.

Je sedmička, kterou vám přisoudil los pro senátní volby, šťastné číslo?

Upřímně řečeno, byl jsem jediný z devíti kandidátů, kdo se na losování přišel podívat. A jako zpychlý muž jsem doufal, že dostanu jedničku. Zároveň jsem ale doufal, že dostanu devítku. Protože Padevět se k devítce přece hodí, ne? Nakonec jsem za sedmičku rád, protože je to šťastné číslo. Je to důležité číslo v Kabale. Je Sedm statečných, sedm trpaslíků, neděle je sedmý den, kdy byl Bůh se světem hotov a odpočíval.

A kromě toho si sedmičku za STAN vylosovali ještě v Hradci Králové Martin Dvořák a v Kolíně Michael Kašpar. Takže spolu budeme natáčet nějaká veselá videa na téma číslo sedm.

Sedm statečných ve třech….

Třeba. A tří krát sedm je dvacet jedna. Další magické číslo. S těmi čísly se dá různě marketingově kouzlit.

Chci se zeptat na vaše hlavní motto do kampaně, které máte i na svých osobních stránkách – Nechci jen komentovat, chci nést odpovědnost. Proč zrovna tohle heslo?

Věk vás staví před různá rozhodnutí a já nechci být ten, kdo si v šedesáti řekne, že už má všechno za sebou a svou práci odvedl. Nechci jen zvenčí komentovat, co se v téhle zemi děje. Chci za její směřování nést svůj díl odpovědnosti.

Asi jsem poměrně známý na sociálních sítích, ale to mi už nestačí. Opravdu si myslím, přestože si někdo může myslet, že je to klišé, že Senát je pravděpodobně jedna z pojistek demokracie.

Samozřejmě může současný opoziční blok bitvu o Senát klidně prohrát. Nebo prohraje tu příští a pak už to taková pojistka nebude. Ale myslím si, že je fakt důležité se začít o zemi a o obec starat. A já jinou možnost než kandidovat do Senátu nevidím. Přiznám se totiž, že kandidovat do Poslanecké sněmovny by mě asi zabilo, protože poslouchat hodinové projevy Tomia Okamury… to bych prostě nedal. Ale zase by mě nedalo to neposlouchat, protože bych tam byl přece v práci.

Na zmiňovaném webu máte také jednu svoji charakteristiku, totiž, že se děsně nerad nudíte. Nehrozí ona nuda i v Senátu při projevech některých senátorek či senátorů?

Pokud budu zvolen a do Senátu se dostanu, nudit se nebudu, protože bych si z těch projevů dělat výpisky a pak se těch lidí chodil třeba i ptát, jak to vlastně mysleli, co tím chtěli říct. A někdy možná i v čím zájmu to vlastně říkají.

Zní to hezky…

Vím, že na to asi odpověď nebude. Případně bude, ale trošku jiná, než bych čekal.

To trochu souvisí s dalším mottem vaší kampaně. V politice, nemusíme souhlasit s oponentem, na pravidlech demokracie bychom se ale shodnout měli. Dá se shodnout na pravidlech s lidmi, kteří dnešní politiku zastupují ať už v Senátu, nebo ve Sněmovně, nebo ve vládě a cíleně vystupují právě proti demokracii?

S některými bezpochyby ne. Možná jsem trochu naivní, ale pořád věřím tomu, že v některých politických stranách, které bych v životě nevolil, jsou lidé, kteří jsou rozumní, s kterými se dá mluvit. A věřím tomu, že u témat jako je, a to je třeba moje zásadní téma, bezpečí, se dá najít konsenzus, dá se spolupracovat, protože to jsou témata, která se týkají každého občana. A je úplně jedno, koho volil. Možná mě praxe téhle naivity zbaví, ale zatím tomu věřím.

Zase to trošku souvisí s další větou, kterou se prezentujete. Politika má začínat tím, že si lidé navzájem naslouchají. Ale dá se v současné době, kdy je společnost rozdělená, což vidíme všude na sociálních sítích i kdekoliv jinde, říct, že si lidé naslouchají?

Samozřejmě jak kdy a jak kde. Jsem rád, že STAN, který mě do voleb nominoval, se teď snaží opravdu mluvit i s lidmi mimo svůj tradiční okruh voličů a naslouchat jim.

Jasně, že je to také o přetahování voličů, ale hlavně je to o snaze překonat rozdělení společnosti. Byť si myslím, že v reálu není tak rozdělená, jak to vypadá na sociálních sítích.

To, co současné vládě vyčítám nejvíc, je, že o tématech, jako je třeba sucho či klimatická změna nekomunikuje s odborníky. Třeba současné ministerstvo životního prostředí je naprostá katastrofa. Pokud nebude jakákoliv vláda naslouchat odborníkům, a pokud ti odborníci nebudou občanům srozumitelně vysvětlovat problémy, žádného řešení se nedočkáme.

Když už jsme u klimatu – vláda chce stavět, tedy kromě stadionu Martiny Sáblíkové a prodejen Iphone v každém městě, asi deset přehrad. Neposoudím, jestli je to dobře, nebo špatně, jestli potřebujeme deset dalších přehrad, ale jsem přesvědčený o tom, že k těm přehradám potřebujeme zadržování vody v krajině, lesní tůňky, čištění koryt potoků, mokřady… Těch zásadních témat je tolik, že bychom tady seděli čtyři hodiny a stejně bychom všechny neprobrali.

Potřebujeme se podívat i na Zákon o obecní policii a na integrovaný záchranný systém, protože praxe ukazuje místa, kde nejsou kompetence třeba obecních policií nastavené dostatečně jasně. Témat je strašně moc.

Nebudu slibovat, že se konkrétně budu zabývat tím a tím zákonem, ale budu si zabývat vším, co budu považovat za prospěšné pro všechny občané České republiky. I pro ty, co mě nevolili, protože jsou z jiného obvodu, ale i pro ty, co mě nevolili v mém obvodu, protože volili někoho jiného.

Jsou tohle ale témata pro Senát? Není to spíš pro Sněmovnu?

Jsou to témata pro Senát, samozřejmě, protože Senát projednává zákony, které mu postoupí Poslanecká sněmovna, a může je schválit, zamítnout nebo vrátit s pozměňovacími návrhy. A také existují senátní návrhy zákonů.

Zmiňujete také vzdělání vědu a kulturu, že to není luxus, že to jsou součásti, odolnosti země. Když se na současnou politiku ministerstva kultury podíváte jako člověk z branže, zdá se vám to jako směřování správným směrem?

Smích. Zdá se mi to. Celý pan ministr se mi zdá, jinak to není možné.

Ale co s tím?

Musíme to, pokud nebudou předčasné volby, nějakým způsobem vydržet, ale pořád poukazovat na to, co je špatně, nebo co by se mělo dít a neděje.

Přežije to třeba Nakladatelství Academia?

Tohle nakladatelství to přežije, protože jednak není malé a protože má podporu Akademie věd. Přežít to musíme, ale obávám se, že některé zásahy, a teď nemyslím jen do kultury, můžou být, nechci říct nevratné, ale můžou mikroklima společenského prostředí a státu na strašně dlouho poškodit.

A kam spěje knižní trh?

Ten spěje nevím kam. Což tedy přiznejme si otevřeně, spěl už před současnými vedením ministerstva kultury a spěje kamsi bez zásadního vlivu ministerstva. Osobně jsem předchozí vládě a Sněmovně vděčen za sníženou sazbu DPH na knížky. Myslím, že to je jeden ze znaků, že ta země je skutečně kulturní.

Kultura souvisí s dalším tématem, ke kterému se hlásíte. A to je paměť a odpovědnost. Má historická paměť smysl? Pomáhá nám rozhodovat se dnes, když se podíváme na to, co se děje? Když víme, co jsme tady měli, k čemu to vedlo?

No tak, co jsme tady měli? Měli jsme tady první republiku, která byla konečně naše. Akorát nám v ní žily tři miliony Němců a řada z nich, aspoň zpočátku proti ní dokonce ozbrojeně vystupovala. Někteří se pak s tím faktem, že žijí v mnohonárodnostním státě, smířili.

Měli jsme tady naprosto zanedbanou, zaostalou, a to neříkám ve zlém, Podkarpatskou Rus, dnešní Zakarpatí. Měli jsme tady o trochu méně zaostalé Slovensko. I někteří jeho politici se se vznikem Československa úplně nesmířili.

Měli jsme tady to, že se nový stát vlastně otočil zády ke katolíkům, což pak hodně vybublalo ve druhé republice.

Měli jsme tady stát, který si dneska hodně idealizujeme. Stát, kde byly obrovské sociální rozdíly, které dneska prostě nejsou. Byť i dnes chudoba někde reálně samozřejmě je.

A co jsme měli potom? Druhou republiku, která podle mě byla největší ostudou, jakou jsme si kdy spáchali sami na sobě. Ať už ve vztahu k uprchlíkům ze Sudet, ve vztahu k našim Židům, nebo ve vztahu k německým či polským imigrantům.

Pak jsme tady měli protektorát, kde řada lidí prokázala svoji statečnost. Ať už mluvíme o hvězdných jménech, jako jsou Jan Kubiš nebo Josef Mašín. A řada dalších, kteří jsou dneska takřka zcela neznámí a na které se snažím ve svých knihách upozorňovat. A tehdy jsme tu měli vyvraždění českých a moravských židů, proti kterým jsme neudělali prakticky nic.

Potom tu byla Třetí republiku, která byla vlastně už nástupem komunismu, který si v tu chvíli přála většina populace. My jsme vlastně jediná země z východního bloku, kde nebylo potřeba mít ruské tanky, aby to ty komunisti vyhráli. A potom nastoupila lidová demokracie, která má s demokracií společné asi tolik jako kazajka se svěrací kazajkou.

Pak jsme tady měli dokonce socialismus, a dokonce i s lidskou tváří.

Pak jsme taky měli devadesátky, kdy si většina lidí myslela, že svoboda znamená, že si můžou dělat, co chtějí, a nikomu do toho nic není. Ale že budou stejné sociální výhody, jako byly v tom reálném socialismu normalizačním, ale zároveň bude všude zboží, jako předtím bylo jen v Tuzexu.

Teď tady máme vládu oligarchy, se kterým si většina opozice moc neví rady a který podle mého názoru nemá pro výkon téhle funkce potřebné předpoklady. Myslím si, že řídit firmu a řídit demokratický stát jsou dvě úplně odlišné disciplíny, a on tu druhou podle mě nikdy příliš nepochopil. Navíc si myslím, že je unavený a prospělo by mu setrvat někde na francouzském zámku a vykašlat se na všechno. Nám by to prospělo taky.

Takže co? Když se do těch historických zdrojů podíváte, o koho se máte opřít? O legionáře, o protinacistického odbojáře, o protikomunistického odbojáře, což byla velmi často stále jedná a tatáž osoba. O něj se opírat můžete.

Můžete se určitým způsobem opírat o Pražské jaro, které ale podle mě bylo jen zápasem mezi horšími a lepšími komunisty.

A můžete, což si myslím, že dneska hodně lidí z mojí generace činí, s nostalgií vzpomínat na tu normalizaci. Protože jsme byli mladí, protože nás každé ráno nebolela záda…Protože jsme drželi hubu a krok, tak nám vlastně nic moc nechybělo. Takhle k tomu spousta lidí přistupuje. A je to naprosto legitimní.

Ale pomáhá nám to se rozhodovat dneska?

Myslím, že to poohlížení se do vlastních příběhů, do příběhů vlastní rodiny, může být pro spoustu lidí strašně poučné. Někdo mohl být v KSČ. Třeba těm lidem, kteří do ní vstupovali v roce 45 či 46, to ještě pořád věřím. Těm, kteří v 50. letech, v období poprav teroru, fakt brutálního teroru proti vlastním občanům, nevystoupili, tak těm se trochu divím. Ale zároveň si říkám, kdybych tam jako nadšenec vlezl v roce 1945 a pak viděl tohle, měl bych odvahu v době, kdy komunisti věšeli Miladu Horákovou nebo svého soudruha Slánského a další soudruhy, měl bych tu odvahu tu legitimaci vrátit?

Těžko říct, to šlo o krk, ne „jen“ o existenci.

No, a pak tu jsou samozřejmě sedmdesátá a osmdesátá léta, které jsem prožil jako dítě nebo mladistvý. To bylo takové šedivé a spousta lidí si tu šedivost asi pořád v sobě nese. Mají pocit, že nový svět po roce 1989 je připravil o jistoty Je to pocit oprávněný. Oni byli v pořadníku na družstevní nebo podnikový byt, dostávali sociální dávky, zdravotnictví nestálo opravdu ani korunu, kterou by museli platit třeba u zubaře. Ti lidé to nepovažují za změnu k lepšímu.

S těmihle lidmi bych chtěl mluvit a chtěl bych je zkusit přesvědčit, že demokracie je sice komplikovanější než normalizované Československo, ale je zkrátka lepší.

Ve veřejném prostoru máme dnes už generaci, která normalizaci nezažila, a do veřejného prostoru tak vstupuje s úplně čistým štítem. Tito lidé mají jasnější mysl, a jak pozoruji ve svém širokém okolí, mají obrovský zájem o minulost svých rodin, ale i své obce a státu.

Jsem vděčný za každou pamětní desku, za každý položený stolpersteine. Zkrátka za každou připomínku, že demokracie fakt nespadla z nebe. Bránění demokracie je potřeba, i když ji máme, protože přijít o ni může být strašně rychlé. Ale může to být taky plíživě, pozvolna, pomalu.

Nezažíváme to právě teď?

To posoudí historici za dvacet, třicet let. Myslím, že dnes spíš vidíme některé velmi varovné signály, které tato vláda vysílá. A u některých jejích představitelů mě opravdu, kulantně řečeno, zaráží, jak málo respektu mají k institucím a pravidlům, na kterých demokratický stát stojí.

Co mě strašně vadí, jsou útoky na soudní soustavu, včetně Ústavního soudu či útoky na nezávislé novináře, na veřejnoprávní média.

Také zmiňujete Prahu a kvalitu života, není to takové trošku zúžení?

Mnohokrát jsem už říkal, že chci pracovat pro občany celé České republiky, ale Senát, nebo spíše senátní volby mají absurditu, že se kandiduje v obvodu, byť se pak dělá práce, která se týká celé České republiky.

Nicméně pokud vyhraju, chci být s radnicemi, které patří do mého volebního obvodu, rozhodně v kontaktu. Senátor samozřejmě není starosta, ale může být prodlouženou rukou starostů a zastupitelstev. Chtěl bych jejich problémy přenášet do nejvyššího patra politiky, vlastně do druhého nejvyššího, protože nejvyšší patro je pan prezident.

Půjde skloubit senátorské křeslo s ředitelováním nakladatelství a dalšími aktivitami, jako spisovatelstvím, badatelstvím?  Bude pokračovat třeba Kruté století?

Bude pokračovat, protože je to pořád třeba. Ptal se na to i jeden pán na Facebooku a když jsem mu řekl, že ano, tak řekl, že mě bude volit (Smích). Nakladatelství bych chtěl dál vést a psát samozřejmě taky nepřestanu. Pokud budu zvolen, budu muset omezit některé jiné aktivity – sedím třeba v různých redakčních nebo školských radách. Den má sice jen čtyřiadvacet hodin, ale zatím jsem si s tím vždycky nějak poradil.

Pomůže vám senátorování k psaní? Že byste tam nasbíral nějaké náměty? Třeba na další „Bestiář“

Materiál na další Bestiář teď sbírám. Bude to Český Bestiář 3. Druhý díl, už je dopsaný a odevzdaný a vyjde příští rok na jaře. Ta uvažovaná trojka bude tentokrát odpornější než všechny dosavadní, protože bude mít podtitul Antisemité. Takže ta nejhorší protektorátní svoloč. Vybral jsem si několik příkladů a vychází mi, že většina z nich byli inteligentní lidi. A dva z nich byli dokonce legionáři.

Ale už mám vymyšlený i Český Bestiář 4, na kterém začnu pracovat, až dopíšu tu trojku. Ten bude na téma velkých sviní komunistického režimu v 40. a 50. letech. Určitě ne těch hlavních figur, takových těch nižších vyšetřovatelů, tajemníků a slouhů.

A jak to bude s další kronikou? Kdy vyjde a o čem bude?

Kronika už se dokonce tiskne. Vyjde zřejmě těsně po senátních volbách a jmenuje se Kronika komunistického teroru. Zahrnuje období od února 1948 do července 1953, protože si myslím, a možná se mnou někteří historici nebudou souhlasit, že měnová reforma a nepokoje po ní byly definitivním završením zakladatelského období komunistického režimu a období největšího teroru. Ne, že by ten teror potom nepokračoval, ale podle mě se ten největší odehrával právě od února 1948 do léta 1953.

O bestiáři jste už řekl, že máte v hlavě čtvrtý díl. Bude i nějaká další kronika?

Bude ještě jedna. Už ji mám lehce rozepsanou. Bude to Kronika počátku, Československo od října 1918 do konce roku 1920, respektive možná do založení komunistické strany. Samotného mě překvapilo, jak byl zrod republiky těžký, krvavý, jak jsme o ni opravdu museli bojovat.

Dnes sice máme legionářský étos, ale o tom, že se bojovalo i na území nového Československa, na mnoha frontách, to se ví vlastně strašně málo.

Ono se o tom víceméně obecně neví vůbec. Všechno přebyl říjen 1918.

Ano, fangličky v Praze. Přitom v pohraničí se bojovalo. A nevědělo se, jak to skončí. Nevědělo se, kde budou hranice. Vlastně definitivně byly vytyčené začátkem dvacátých let.

Na závěr jedna osobní otázka s ohledem na vaši minulost. Může být pankáč dobrým senátorem?

Tak za prvé bývalý pankáč.

Pankáč ve výslužbě?

Ano, pankáč ve výslužbě. Pankáč na odpočinku. Myslím, že ano. Myslím, že to, že si člověk v mládí něčím prošel, v té hlavě zůstane. Osobně mám třeba velký problém s autoritami, pokud sám v sobě neuznám, že to pro mě autorita je. Myslím, že se mi to bude hodit i v případě zvolení.