Jiří Padevět FOTO: Pavel Hofman
FOTO: Pavel Hofman
Jiří Padevět, spisovatel a ředitel nakladatelství Academia, říká v rozhovoru pro Forum 24, jak dnešní krize může postihnout vydavatele knih, co se může stát se společností, jak Češi možná zareagují na změny a co bude pro dnešní držitele moci klíčové, aby se udrželi nebo byli nahrazeni.
Protože považujeme za správné podpořit nakladatele i autory, dáváme odkaz na některé z posledních knih námi zpovídaného autora. Jsou jimi třeba: Dvacet minut na vsi, Sny a sekyry, Ostny a oprátky a Průvodce stalinistickou Prahou 1948–1956.
Nejdřív úplně konkrétní otázka, jak dopadnete v nejlepším a nejhorším případě vy, co vydáváte knihy?
Nejsem prognostik jako naši někteří čelní reprezentanti. Jsme v situaci, kdy se může stát naprosto cokoliv. Pokud bych byl optimista, tvrdil bych, že propad tržeb doženou laskaví čtenáři alespoň částečně během předvánočních nákupů, kdybych byl pesimista, tvrdil bych, že předvánočního trhu se řada subjektů nedožije. Kdybych byl realista, tvrdil bych, že někdo se nedožije, někdo přežije.
Doženou lidé odloženou spotřebu, nebo se z toho už někdo nevzpamatuje?
Záleží na velkém množství faktorů, které můžeme pouze předvídat. Záleží na tom, kolik rodin situace existenčně zasáhne natolik tvrdě, že knihy jako v podstatě zbytné předměty (říkám to strašně nerad, ale je to tak) přestanou kupovat. Přál bych si, aby se z toho vzpamatovali v co nejkratším čase všichni, ale to je, obávám se, opravdu jenom zbožné přání.
Jak vlastně fungujete, jde v nakladatelství život nějak dál? Tedy pracovně…
V nakladatelství Academia jde život dál i přesto, že jsme řadu titulů odsunuli, přestali nakupovat zahraniční práva a tiskneme jenom knihy, které z různých důvodů musí vyjít ve stanoveném termínu. Ale odsunovat a odsunovat samozřejmě nejde donekonečna, takže i v Academii netrpělivě vyhlížíme uvolnění vládních opatření a oživení trhu. Nicméně redaktoři mají stále co redigovat a sazeči co sázet. A také přicházíme na to, že práce z domova není „zašívárna“, jak by si mohl možná někdo myslet, ale poměrně smysluplný nástroj, který umožňuje větší koncentraci na konkrétní úkoly a zaměstnavateli šetří náklady.
Vy se ve svém psaní díváte často na člověka jakoby zevnitř, co prožívá a dělá v konkrétní situaci, zatímco kolem se valí velké dějiny. Tušíme teď, co se vlastně děje?
Tušit můžeme spoustu věcí a tušení nás může zklamat, nebo se naopak může potvrdit. Tušil někdo loni v říjnu, že letos v březnu bude celý svět sčítat nemocné novým virovým onemocněním po desetitisících, že budou zavřené obchody, divadla a hranice? Netušil. Se společností může pandemie udělat cokoliv, od nárůstu politického extremismu, přes urputně radostný návrat do stavu před virem, až po modernizaci a digitalizaci. Pokud jde o konkrétního člověka, přes kterého se valí dějinné události a zvraty a on jim za mák nerozumí, ať už to jste vy, já, nebo laskavý čtenář, máme v zásadě tři možnosti. Zapojit se jako dobrovolník v první linii, udávat souseda, že seká trávník bez roušky, nebo tiše počkat, až se to přežene. Pokud dobře čtu minulost, většina populace se vždycky spolehne na tu poslední, nejméně nebezpečnou možnost.
Jak Češi dopadnou? Když budete odhadovat a trochu věštit, začnou být imunní vůči státu, který selhal, nebo si nechají namluvit, že jde všechno skvěle a zemi řídí géniové a je třeba je odměnit ve volbách?
Zdá se, že se v tomto rozhovoru věštění nevyhnu 😊. Zatím to občas vypadá, že společnost čelí pandemii navzdory státu, a přitom někteří jeho reprezentanti jsou schopni tvrdit, že roušky šijeme díky jejich laskavému vedení, a ještě nám zdarma dodávají kilometry tkalounu. Z pohledu řady občanů stát selhal, ale na druhou stranu je nutno mít na paměti, že podobná situace tady nebyla sto let a nebyla na ni připravena žádná evropská vláda. Pokud mne něco na vedení státu skutečně zneklidňuje, jsou to především pokusy o zvýšení pravomoci premiéra a vlády. Myslím, že pro postoj občanů vůči současné vládě, respektive vládním stranám, budou důležité spíše ekonomické dopady pandemie než chování vlády během mimořádných opatření. Až to všechno skončí, protože jednou to skončit musí, bude při volbách rozhodující životní úroveň. Osobně budu napjatě očekávat, kdo bude mít tolik nevkusu a použije „zvládání či nezvládání“ pandemie v předvolebních heslech. Třeba se pletu, ale každá krize ukazuje, kdo je opravdu něčeho schopen a kdo je jen náhodným generátorem populistických hesel či frází z učebnice managementu.
Sledujete, co se děje v Maďarsku, kde už plukovníci naběhli do podniků? Co byste řekl plukovníkovi nebo podobnému „národnímu správci“, kdyby se vám zjevil v kanceláři?
Situaci v Maďarsku sleduji jen povrchně, ale vidět hochy v maskáčích v soukromých firmách je hodně nepříjemné. Berte to jako nadsázku, ale nejsem si jist, zda byl pro Evropu a Maďarsko větším problémem admirál Horthy nebo pan Orbán. Ostře to ovšem ukazuje jednu podstatnou věc, která se v moderní historii opakuje pořád dokola. Řadě lidí autoritáři a populisté nevadí, dokud jsou v obchodech plné regály.
Také se vám někdy v poslední době vybavují mloci Karla Čapka?
Vybavují. Taky se vracím k četbě knihy Jevgenije Zamjatina My a k Brochovým Náměsíčníkům.
Jaké tři knihy byste teď doporučil k rychlému nákupu, třeba přes nějaký e-shop?
Osobně mi moc chybí cestování, dovoluji si tedy doporučit knihu Heinricha Heineho Cesta Harcem nebo knihu Julie Boydové Cestovatelé ve třetí říši. A abychom si pořád uvědomovali, že se nám i přes všechna omezení a nesnáze zase tak moc neděje, knihu z německého nakladatelství Metropol Verlag Fotos aus Sobibor.
