ROZHOVOR / Nemám rád nácky, komouše a rusácké kolaboranty a šašky a občas to někde veřejně řeknu, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 ředitel Nakladatelství Academia, úspěšný spisovatel a autor mnoha historických publikací, které se věnují našim nedávným dějinám. V těchto dnech mu vychází další kniha s názvem Český bestiář. Mapuje v ní osudy několika mužů, kteří se zapletli s diktátorským režimem a stali se konfidenty Gestapa či později komunistické státní bezpečnosti.

Nová kniha je o českých kolaborantech. Proč to jsou zrovna tito muži: Jindřich Cink, Miroslav Hnát/Hanuš, Jaroslav Čermák, Ludvík Špirk, Josef Rejthar, Vladimír Smrčina, Miloš Cettl a Jaroslav Nachtmann?

Snažil jsem se sestavit pestrou mozaiku typů, které selhaly. Jsou to lidé dvou generací, lidé z různých sociálních i profesních skupin. Je mezi nimi účastník prvního zahraničního odboje i účastník druhého protinacistického odboje. Právě na těchto dvou příkladech jsem se snažil ukázat, že lidé často nejsou černí, nebo bílí, že během života mění strany, aniž by to považovali za narušení kontinuity. Zastoupeni jsou i lidé, kteří kolaborovali, ať už s nacismem, nebo komunismem, a byli přesvědčeni, že dobře činí. Čtenář v knize najde i postavy veskrze odporné, které vše činily pouze pro vlastní prospěch a udávali, týrali či vraždili se sadistickým apetitem. Výběrem postav jsem se snažil i potvrdit to, co, doufám, většina lidí tuší. Totiž myšlenku, že selhání se může přihodit každému z nás, pokud budeme skřípnuti dobou. A je úplně jedno, zda jsme chudí či bohatí, vzdělaní či pologramotní, básníci či vojáci.

Dalo by se nějak odlišit kolaborování s nacisty od kolaborace s komunisty?

Kolaborace, ať už s nacismem, či komunismem, měla tisíce různých podob. Někdo kolaboroval s vidinou osobního prospěchu, někdo uvěřil, že pomáhá budovat světlé zítřky, někdo měl prostě strach. V tom se, myslím, kolaborace s kýmkoliv zásadně neliší. Kolaboranti s nacistickým Německem měli méně času než kolaboranti s komunistickým Ruskem. Morální rozvrat společnosti, na kterém se kolaboranti všech odstínů podíleli větší či menší měrou, byl daleko hlubší po komunistickém panství než po tom nacistickém. Našli se ale i lidé, kteří byli schopni a ochotni postupně spolupracovat nejdříve s Gestapem a poté se Státní bezpečností, či dokonce s KGB. A nebylo jich rozhodně málo. Nechci tyhle šmejdy jakkoliv zlehčovat, ale z jejich osudů vyplývá, že jsou mezi námi lidé, které kolaborace prostě baví a kteří si chtějí udržet společenský standard bez ohledu na to, kdo zrovna vládne.

A od současné kolaborace s Putinem?

Současné kolaboranty s vražedným Putinovým režimem velmi dobře charakterizoval vládní koordinátor Otakar Foltýn. Jsou to lidé buďto nešťastní, nebo z různých důvodů frustrovaní, nebo může jít o oběti ruské informační války, které hledají „pravdu“ tam, kde opravdu není. Mohou to být sebestřední jedinci, kteří se na sebe snaží soustředit pozornost davu, ochotného naslouchat čemukoliv, co je „proti systému“. A také to mohou být ty dnes již legendární svině. Bezskrupulózní jedinci, využívající všech svobod a vymožeností Západu, aby tomu samému Západu okopávali kotníky v Putinově žoldu. Škála kolaborantů se tedy nijak neliší od lidí, kteří kdysi spolupracovali s Gestapem nebo Státní bezpečností, ostatně v případě komunistické Státní bezpečnosti lze u některých Foltýnových sviní vysledovat kontinuitu. Podobné svině se samozřejmě najdou i v Českém bestiáři.

Protože se „zlu v nás“ z hlediska historie dlouhodobě věnujete, dokázal byste zformulovat, jak vypadá „prostý“ kolaborant? Nebo to takhle zjednodušit nejde?

Jak už jsem naznačil výše, kolaboranta lze popsat pouze tím, že spolupracuje s cizí mocí. Další popis je nesmírně individuální, v Českém bestiáři je třeba několik lidí, kteří považovali první Československou republiku za sociálně nespravedlivou a domnívali se, že to národní socialismus nebo lidová demokracie napraví. Kolaborantem se ale může stát kdokoliv, možná selhávají právě ti, kteří se nejčastěji tlučou v prsa, tváří se hrdinně a nepochybují o sobě. Při psaní Českého bestiáře mi došlo, že kolaborantem se může stát opravdu každý. A někdo dokonce netuší, že se kolaborantem stal.

Otakar Foltýn v rozhovoru pro FORUM 24 řekl, že v boji s patologickou sedlinou o společenské hodnoty je třeba více doktorek Drábových a víc spisovatelů Padevětů, kteří se za ty hodnoty výrazně postaví a nebudou se bát, že schytají nálož od patologické sedliny. Bojíte se, že to schytáte?

Otakar Foltýn byl velmi laskav, že mě zmínil, byť se nepovažuji za někoho, kdo se někam výrazně staví. Jenom prostě nemám rád nácky, komouše a rusácké kolaboranty a šašky a občas to někde veřejně řeknu. Studium totalitních režimů mě vede k domněnce (ano, není to silný názor a třeba se mýlím), že většinu zla napáchají v těchto režimech obyčejní lidé. Prostě lidé jako vy nebo já, kteří to v určitou chvíli vzali za špatný konec, nebo prostě chtěli mít pokoj, a tak nakládali Židy nebo kulaky do vagonů a podepisovali rezoluce žádající trest smrti pro Miladu Horákovou. Pak šli domů a hráli si s dětmi nebo vnoučaty. A ti samí obyčejní lidé dnes zásobují sociální sítě nejen ruskou propagandou, ale také tvrzeními, že povodně vyvolala vláda, aby zakryla jednání špiček NATO v Praze, nebo že vyhlášené nouzové stavy slouží k zotročení obyvatelstva. A pak odejdou od klávesnice a hrají si se svými dětmi. Kromě toho na schytávání jsem od „diskusí“ pod jednotlivými díly seriálů Krvavá léta i Temná doba zvyklý a myslím, že nejlepší je tyhle ať už vědomé, nebo nevědomé vojáky ruské informační války prostě ignorovat.

Proč vlastně podle vás ta patologická sedlina vůbec existuje? Jaké jsou důvody jejího vzniku?

To by asi lépe popsal profesor Masaryk, který je autorem tohoto výstižného slovního spojení. Sedlina tu vždycky byla a vždycky bude. Část společnosti budou vždy tvořit lidé, kteří z různých důvodů neuspěli a nenávidí ty, kteří v jejich očích uspěli. Lidé, kteří neuznají žádnou autoritu, nenávidí elity. Pocházejí stejně jako postavy Českého bestiáře z velmi různých sociálních i intelektuálních prostředí a budou tady vždy. A vznik této entity? Ten musíme nejspíše hledat před nějakou jeskyní neandrtálců, žárlivě hledících na ostatky mamuta před sousední jeskyní, kde se lovci lépe připravili a více snažili.

Proč ale má demokracie s onou sedlinou takové potíže? Proč ji nedokáže zpacifikovat?

Totalitní režim potírá každý odpor, dokáže si přizpůsobit zákony a represivní složky se nemusí kromě svého Hitlera, Putina či Gottwalda nikomu zodpovídat. Demokracie funguje v rámci zákonných norem a společenské smlouvy. Zákonné normy jsou vymahatelné, společenskou smlouvu patologická sedlina nedodržuje a často i zesměšňuje a napadá. Demokracie je demokratická i ke svým nepřátelům. Osobně si myslím, že sedlina je nezničitelná, ale zároveň se domnívám, že například paragrafy 403, 404 a 405 trestního zákoníku nejsou státními institucemi dostatečně využívány. Ano, jedná se o paragrafy, které řeší propagaci hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod člověka, nebo popírání a schvalování genocidy.

Samozřejmě si neodpustím poslední otázku. O čem a kdy bude další kniha?

Pokud vše dobře dopadne, v roce 2025 vyjde povídková kniha, která se zatím jmenuje Narudlá vlast. Je to padesát povídek z doby komunistického teroru čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Povídek o protikomunistických odbojářích (ne, opravdu to nebyli jenom Mašíni), o komunistických zločincích i o obyčejných lidech, lisovaných dobou. Další kniha, která by měla příští rok vyjít, se bude jmenovat Zaniklé obce. Bude to opět formát průvodce, tentokrát po lokalitách, které z různých důvodů zanikly po roce 1945. Pak je tu několik rozepsaných věcí, ale ty zřejmě příští rok ještě nevyjdou.

Křest Českého bestiáře Jiřího Padevěta v Literární kavárně Academia

Otevřít galerii (12)