Slavný polibek Husáka s Brežněvem FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Apatie na naší veřejné scéně dosáhla takového vrcholu, že zde na nejsledovanějším zpravodajském webu a na jeho prestižním místě může bez odporu a bez jakékoli odpovídající reakce vyjít článek Jiřího Weigla, který vyzývá k rozdělení Evropské unie. Weigel je po tři desetiletí nejbližší spolupracovník našeho exprezidenta a expremiéra Václava Klause, zakladatele klíčové politické strany někdejší transformace ze státně monopolní do liberalizované společnosti. Aby bylo jasno, nikdo tu neříká, že pan Weigel nemá mít svobodu psát, co se mu zlíbí, anebo co mu Václav Klaus nakukal. Ten problém spočívá v tom, že výzvy k vlastizradě pod maskou vlastenectví jsou zde již normální a vytvořila se tu taková atmosféra otupělosti, kterou ani horké léto neospravedlňuje.
Vůdčí konstrukce této plamenné výzvy k rozdělení EU je pro neinformovaného Čecha jistě líbivá. Weigel píše:
„Musíme respektovat, že naši západoevropští partneři znechucení dnešní přemírou svého bohatství vidí smysluplnou budoucnost pouze v chudobě, obětech a odříkání v zájmu planety. Respektujme, že se chtějí zříci konzumu, létání a osobní dopravy, požívání masa, plození dětí a dalších životních radostí. Smiřme se s tím, že místo rodiny u nich zaujme polyamorie a manželství pro všechny.“
Máme tudíž nechat naše západoevropské partnery, ať si dělají svůj „zelený úděl“, ale nesmíme v tom s nimi zůstat, a to v zájmu naší údajné suverenity. Emocionálním motorem Weiglova textu je otřepaná nacionalistická tiráda sestavená z chronických národních lží: Zůstat v EU znamená novou Bílou horu či Obnovené zřízení zemské, nadvládu cizáků a vnucený ideologický monopol. Nic z toho samozřejmě nesouvisí s členstvím v současné Evropské unii, a navíc se to historicky vzato ani nepřihodilo tak, aby to sneslo jakoukoli analogii s dneškem. Dokonce ani ten ideologický monopol nám nebyl v době komunismu tak docela vnucený. Spoluvina české společnosti na ideologickém monopolu byla bohužel celkem zřetelná.
Historický exkurz je ale zbytečný. Podstatná je přítomnost. Z Weiglova textu můžeme vyčíst, že proruská propaganda vycítila novou příležitost rozvracet Evropu. Je to radikální ekologický program současné Evropské komise, opřený o širokou podporu obyvatelstva ve většině západních zemí. Zatímco náš obvyklý populismus stojí na úporné a husitsky podbarvené obraně postkomunistického buranství a barbarství v oblasti dodržování pravidel civilizované společnosti, jeden z vůdčích západních populismů stojí na radikalismu při zachraňování světa. Zatímco se tam dostalo docela silně ke slovu jakési falešné náboženství spasení světa, tady nemáme náboženství vůbec žádné. Nemám přitom na mysli temnou bigotnost, ale poctivou víru v konečnou instanci pravdy a spravedlnosti, neřkuli spásy duše.
Jenže tam i tady žijí také lidé normální, které populistický fanatismus zcela míjí. Tam i tady stále funguje pluralitní společnost. Tam dokonce vesměs o něco lépe. Problém zeleného dealu je v tom, že vychází z převažujících poznatků expertů i ze zkušenosti lidí, kteří jsou spjati s přírodními procesy. Citlivost vůči přírodě se tak jeví i zcela střízlivým lidem jako nutná. Problém je v přepjatosti, nikoli v samotném trendu. To, že k tomuto trendu na Východě dospívají lidé se zpožděním, není nic, na co bychom měli být pyšní.
Naprosto zákeřné je ovšem od Weigla, když tvrdí, že západní lidé na rozdíl od nás propadají polyamorii a „manželství pro všechny“. Kdo sleduje styl ruské propagandy, ví, že jde o klasický typ ruské lži. Jde o to, aby si méně informovaní lidé, kteří nevytáhnou paty z domu, mysleli, že Západ je zásadně více než Východ prolezlý jakousi sexuální zvráceností a je řízený militantními homosexuálními aktivisty a ostentativními transvestity, což má být symbol dekadence a úpadku. Stalin i Brežněv tvrdili svému publiku prakticky totéž. Protože vedle takto vykresleného Západu se pak vlastní autoritářský řád, potlačování svobody a ostrakizace kritického myšlení jeví jako spasitelská činnost státní moci. To není omluva pro mnohé nesmysly a výstřelky, které západním společnostem vnucuje radikální levice v oblasti genderu. Jen jde o zasazení do souvislostí a reálných proporcí.
Jiří Weigel dobře ví, že vystoupení z EU by nebylo tak jednoduché, a tak nám navrhuje její rozdělení. Očividně podle modelu oddělit Západ, který se prý rozhodl zchudnout, od Východu, který pak bude bez zeleného dealu bohatnout. Jestli něco Západ skutečně neudělal, tak se nerozhodl zchudnout. Zelený deal může být v mnoha aspektech sporný, ale chudobu zcela jistě nezapříčiní.
Ve skutečnosti tu ale o žádný spor ohledně zelené či modré planety vůbec nejde. Jde tu prostě o to, aby se Česko oddělilo od Evropy a šlo pak v něm dělat všechno, co je libo. A to i pro lidi, kteří nemají žádné zábrany či kulturu. Za tímto účelem nám Jiří Weigel (a s ním jistě i Václav Klaus) v podstatě navrhuje obnovení RVHP. Kdyby se Evropská unie rozdělila, jak si to přeje, tak by opět vznikly dva bloky. Podobně, jako byly dříve: EHS na Západě a RVHP na Východě.
Tato Moskvou řízená instituce měla vlastně podobnou ideologii. RVHP totiž bránila naše barbarské pseudovýdobytky před údajně upadajícím Západem. Možná je to pro někoho sen o návratu do dětství. Naštěstí tu jsou již nové generace, které tuto nostalgii nemají. A ani všichni pamětníci nevzpomínají na ty časy s vděčností.
Co jiného by to bylo, ta naše nová a nezápadní EU, než nové RVHP? Jakmile bychom se odpoutali od Západu, tak by veškeré zdejší tendence k tmářství Babišova a Zemanova stylu dostaly novou dynamiku. Oligarchové spjatí s KSČ a s StB by tu mohli ještě lépe a mnohem více rozkrádat veřejné rozpočty bez jakýchkoli skrupulí a kritické hlasy by byly umlčovány stejně jako v Bělorusku. Referenda ve stylu Tomia Okamury by pak zničila ochranu názorových menšin i princip zodpovědnosti vládní kliky vůči parlamentu. A Moskva by se stala logicky staronovým epicentrem moci v uvolněném prostoru. Institut Václava Klause šíří skutečně ďábelskou doktrínu.
Tato doktrína má ale trhliny. Nové RVHP by stejně jako to staré nefungovalo. Naše ekonomika roste z toho, že je napojená na Západ, a nejvíce na Německo. Civilizační a kulturní rozvoj naší společnosti je podobně navázaný na sounáležitost a výměnu se západními zeměmi a zejména s anglosaským i německým prostorem. Evropská unie není ani zdaleka jen green deal. A už vůbec neznamená masové zavádění polyamorie. To už je absurdní lež jak vystřižená z televize Rossija 1.
Evropská unie je společenství svobodných zemí a je to stále jakási pojistka právního státu a občanských svobod. Nefunguje absolutně a nefunguje vždy dobře, ale bez ní bychom v tom Bělorusku už dávno byli. EU není svatá a ani není vždy moudrá, nemá patent na rozum, je to prostě jen společenství více či méně prosperujících i více či méně chybujících národů. Jenom to naše vlastní chybování by bylo bez Evropské unie ještě horší a o prosperitě bychom si mohli nechat jen zdát.
Západ jistě ve zdraví přežije zelený deal a i my tuto ekologickou politiku do jisté míry a bez zeleného fanatismu potřebujeme. Jen to nemá být falešné náboženství. Už proto, že tu můžeme vyznávat a klást na vyšší místo i jiné hodnoty, než je ekologie. Třeba lidskou důstojnost nebo svobodu pro kritické myšlení. Ale pro racionálního člověka nejsou tyto věci v takovém rozporu jako pro jurodivé fanatiky a propagandisty.
Nakonec je třeba říci, že obzvlášť nebezpečným rysem vystoupení Jiřího Weigla je umístění jeho skandální výzvy k rozdělení Evropské unie na prestižní místo serveru Novinky, kde čněl celý den jako ten hlavní postoj a leitmotiv editoriální politiky tohoto média. Nejde přitom o Parlamentní listy a nešlo v tomto případě ani o prostor pro blogy v rámci mnoha různých názorů, kde by vůči jeho publikaci nešlo nic namítat. Šlo o záměrně vypíchnutý a okázale dominující statement ve významném médiu s puncem serióznosti. Přitom proti němu chyběla na odpovídajícím místě jakákoli protiváha. Aspoň tedy víme, kde kdo stojí.
A také je zvláštní to ticho, které u nás po publikaci tak nepochybně zásadního a programového textu následuje. Ta neobrana, nereakce, nepolemika, která vystihuje smutný rys naší strnulé veřejné debaty, tolik poničené apatií po covidovém parním válci.
Vrátí se někdy náš svět do doby před posledními katastrofami, jež nás postihly? Před covid, před brexit, před migrační tsunami, před anexi Krymu, před Babiše a před Zemana? Asi ne. O to větší nároky na nás současná situace klade, když máme čelit přívalu lží, manipulací a útoků na samotné základy naší svobodné národní existence a naší příslušnosti k té svobodnější a civilizovanější (byť také často chybující) části světa.
