Jitka Čvančarová v divadle Palace během čekání na ministra kultury Otu Klempíře FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
ROZHOVOR / V pondělí se v pražském divadle Palace uskutečnilo setkání herců a umělců s novináři. Hlavním hostem měl ovšem být Motorista Oto Klempíř, ministr kultury, který nepřišel. Jeho křeslo zůstalo prázdné. Deník FORUM 24 hovořil mimo jiné s herečkou Jitkou Čvančarovou, která vystupovala na nedávné demonstraci Milionu chvilek pro demokracii a již si Klempíř též pozval takzvaně na kobereček. Herečka se netají obavou o osud veřejnoprávních médií i o svobodu a demokracii v Česku. Odmítá současný styl Babišovy vlády a k ministru kultury podotýká: „Klempíř neustále mění názory, takže nevím, jak moc je stabilní“.
Proč byste chtěla mluvit s ministrem Klempířem veřejně, a nikoliv někde v Nostickém paláci?
Byla bych bývala ráda, kdyby pan ministr Klempíř mezi nás přišel. Chtěla jsem se totiž dozvědět, jak chce řídit českou kulturu. A jak chce vláda, jejíž je součástí, vést naši zemi. Zasloužila by si to i široká veřejnost, aby slyšela, jaké konkrétní ideje a priority pan ministr Klempíř prosazuje.
Jak hodnotíte jeho komunikační styl jakožto důležité tváře Motoristů?
Víte, v neděli byla demonstrace Milionu chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí a v pondělí jsem se z médií dozvěděla o poněkud emotivní reakci ministra Klempíře, abychom si to s ním vyříkali „z očí do očí“, což ve mně vyvolalo nepříjemné pocity. Jsou to takové staré vzorce z minulého režimu. Moje rodina byla perzekvována komunisty, můj dědeček byl v padesátých letech zavřený v Jáchymově. Takže výzva, abychom šli podat vysvětlení, mi byla fakt nepříjemná a přišla mi i dost arogantní.
Ministr Klempíř vás nepozval k setkání osobně?
Esemeska od pana ministra přišla v pondělí až v sedm hodin večer. Takže jsem se o jeho „pozvání“ dozvěděla nejprve přes média a proto jsem také prostřednictvím médií reagovala. Navrhovala jsem, abychom zorganizovali veřejnou debatu, třeba v Knihovně Václava Havla, anebo v nějakém divadle. S Hynkem Čermákem na to máme úplně stejný názor. Proto jsem napsala panu ministrovi zprávu, že ho zveme sem, k veřejné debatě do divadla Palace. Myslíme si, že nabídka z naší strany byla slušná a velmi adekvátní. Jde přece o veřejný zájem, není co skrývat, a proto by takové setkání mělo být veřejné. Bohužel ji pan ministr nepřijal.
Máte obavu o veřejnoprávní média? Ministr Klempíř v této otázce už několikrát změnil pozici.
Ano, v otázce koncesionářských poplatků a obecně financování veřejnoprávních médií pan ministr Klempíř neustále mění názory, takže nevím, jak moc je stabilní. Pokud přijal funkci ministra kultury a je součástí vlády, chce vést a řídit, tak bych už ráda věděla, na čem se jeho názor ustálil. Samozřejmě nemůžu nevnímat návštěvu paní Martiny Šimkovičové, slovenské ministryně kultury. Všichni vidíme, co se na Slovensku děje.
Považuji za důležité, abychom to jako občané zastavili. Tou cestou je občanská aktivita a naším hlavním nepřítelem jsou lhostejnost, pasivita, mlčení. Pokud pan ministr Klempíř bude i nadále naše výzvy k dialogu ignorovat, jsme s Hynkem Čermákem domluveni, že přímo oslovíme premiéra Babiše.
Hynek Čermák a Jitka Čvančarová v divadle Palace (9. 2. 2026) FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Co vás v této situaci nejvíce zasáhlo? A co vás osobně nabíjí?
Dostává se nám obrovské podpory od občanů ze všech koutů republiky, kteří také potřebují být slyšet a jsou nám vděční, že nemlčíme. Není čas stát stranou, někde při zdi, nesmíme se bát. Mnoho lidí má strach už z podstaty. Teď jde ale o to, abychom se postavili sami za sebe, za svou sebeúctu. Nemohla bych si vážit sama sebe, pokud bych zůstala stát stranou. Musím mít čisté svědomí, že jsem udělala všechno pro to, aby tady na vládních místech nepanoval styl takto nehorázně arogantní, neslušný, nenávistný, zlý a sprostý. Co víc bych k tomu ještě měla říct?
Slyšet je i kritika, že by se umělci neměli vyjadřovat k politice. Co tomu říkáte?
Slyším ty kritické hlasy, proč jsme my umělci vždycky tak aktivní a pořád mluvíme do politiky. Hodně se mi líbí příměr, že jsme něco jako kanárci v dole. Celý život se jako umělci a herci zabýváme stavem společnosti i člověka jakožto jednotlivce, opravdu to velmi hluboce prociťujeme. Proto tolik prožíváme každý náznak omezení svobody. Možná i dřív než ostatní cítíme, že je něco špatně, že uniká plyn, který nás všechny může zadusit. Proto to nemůžeme vydržet a jsme aktivní. Jsme zkrátka kanárci v dole.