Olomoucký arcibiskup Jan Graubner FOTO: David Sedlecký / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: David Sedlecký / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Přesun dosavadního olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera do funkce pražského arcibiskupa se dá těžko označit za něco jiného než za odklad. Otázkou jen je, zda jde o odklad z důvodu čekání na lepší variantu, nebo pouze o výraz určité bezradnosti.
Graubnerovi je 73 let, takže má jen už jen krátký čas do chvíle, kdy bude muset z důvodu dosažení věku 75 let nabídnout svoji rezignaci. Když to udělal Miloslav Vlk, byl mu úřad svěřen ještě na další dva roky. Dominik Duka byl po odstoupení požádán o setrvání ve funkci bez časového omezení. Graubner tedy může řídit pražskou arcidiecézi ještě několik let, ale nedá se čekat, že by do jejího řízení vnesl nějaké výrazné nové impulsy. Všechno to dává najevo spíše jakousi instituční bezradnost, tím spíš, že – na rozdíl od jiných funkcí – je konec funkčního období u biskupa znám předem.
Jedním z množných vysvětlení je, že apoštolský stolec chce získat čas, aby mu někdo z mladších kandidátů mezitím „dozrál“. Tam by ovšem stejně nešlo o velký odklad. Totéž by se dalo vyřešit setrváním Duky ve funkci nebo pověřením některého z jiných biskupů, třeba jednoho z pomocných pražských biskupů, funkcí takzvaného apoštolského administrátora. Možná apoštolský stolec vnímá, že Dukovo poytavení v české společnosti není dobré, zvláště kvůli některým jeho zvláštním výrokům. Tím posledním byly jeho názory na situaci žen znásilněných na Ukrajině ruskými vojáky. Duka věc rozebíral tak, jak by to bylo zvláštní i v akademickém sborníku vydaném teologickou fakultou. V zesvětštělé české společnosti se jeho připomínka svatých křesťanských mučednic bránících své panenství nesetkala s velkým pochopením.
Graubner patří do první generace biskupů jmenovaných po roce 1989, u které se spíš očekávalo, že bude pomalu odcházet. Jeho výhodou jistě je, že veřejnost ho příliš nezná. Není spojen s žádným výrazným tažením vůči někomu, v poslední době nebyl předmětem žádných sporů.
Je toto jmenování nějak významné? Pražský arcibiskup je viditelná postava, ale není hlavou české církve, jak se lidé někdy mylně domnívají. Česká církev žádnou hlavu nemá. Titul primas český je čestný, dává se biskupovi historicky nejstarší diecéze v zemi. Jakousi „hlavou“ české církve by mohl být s jistou rezervou předseda místní biskupské konference, což je ale funkce, kterou může zastávat kdokoli z biskupů.
Stolec pražského arcibiskupa bývá tradičně spojen s titulem kardinála, je to ovšem zvyklost a nemusí tomu tak nutně být. Pražský arcibiskup dokonce nemusí být kardinálem vůbec, dá se ale očekávat, že jím bude. Zajímavé je to pro nás tím, že v takovém případě je volitelem papeže a také možným kandidátem na tuto funkci.
Zajímavější spíše je, před jakými úkoly nový metropolita bude stát a co zdědil. Předně jsou to problémy, které se týkají celé světové církve. V Evropě je to sekularizace společnosti, respektive přesun lidí k různým více či méně seriózním spiritualitám. Je to jev, který se sice pečlivě zkoumá, ale nikdo nenašel nějaký recept, který by církevní instituci pomohl. To samé se týká nezájmu mladších lidí vstupovat do řad duchovních a do řeholního stavu. Odliv registrovaných věřících je v Evropě plošný a nevyhýbá se ani kdysi „tradičně“ katolickým zemím.
Jediné, co může církev v takové situaci jako minimalistický program udělat, je zabránit přátelskou komunikací se společností nejhorším ztrátám. To je přesně to, co se Graubnerově předchůdci Dominiku Dukovi nepovedlo. Ve vztahu k médiím, pokud dala najevo nějakou kritiku, byl podrážděný. Nejvíc to bylo patrné na kauzách sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními. Duka opakovaně toto téma zlehčoval, jako by v českém prostředí nebylo problémem. Pod svým občanským jménem Jaroslav Duka žaloval brněnská divadla, která měla repertoár, jenž se mu nelíbil. Neuspěl. Do očí bila jeho loajalita vůči Hradu Miloše Zemana.
Chování Zemana a jeho kliky už svou bezostyšností přesahovalo rámec politiky, ale Duka se nikdy neodhodlal k nějakému „prorockému“ ostrému slovu. Jemu blízký probošt Petr Piťha dokonce před druhým kolem prezidentské volby v článku v MF DNES doporučoval volit Miloše Zemana. Potrestán napomenutím byl jím kněz Tomáš Halík, jehož kritický postoj k církevním ultrakonzervativcům a zemanovské klice je dostatečně znám. Text „napomenutí“ ve verzi, kterou mohli znát jen Halík a arcibiskupství, nějak unikl do Parlamentních listů. Nezdá se, že by byl Duka příliš obratný v ekonomických otázkách, takže nástupci odkáže pravděpodobně ještě navíc finanční problémy.
Nový arcibiskup nijak zásadně nezmění postavení české církve. Bude mít ale docela podstatný vliv na to, jak církev bude společností vnímána. To by samo o sobě nebylo málo. Jen tím výsledným dojmem bude, že se mnoho nestalo.
