Bývalý německý prezident Joachim Gauck schytává doma slušnou kritiku za svou výzvu k toleranci směrem „více doprava“. Vybízí k ní v právě vydané knize Tolerance: těžká věc (Toleranz: Einfach schwer), v níž se vyslovuje pro pečlivější rozlišování mezi konzervativním a extrémním. Svými úvahami ovšem vzbudil rozporuplné reakce a musel je vysvětlovat v médiích.

Načasování nemohlo být horší. Gauck se svým poselstvím, s nímž chce smiřovat společnost alespoň s částí voličů populistické Alternativy pro Německo (AfD je německá obdoba okamurovců), přichází ve dnech, kdy se jeho země loučí se zavražděným politikem, jehož má na svědomí pravděpodobně pravicový extremista. V debatách o toleranci proto teolog Gauck napřed přísně vymezuje pojmy. „Vraždy řeší prokurátor, žádný ‚tolerantní bližní ‚, zdůrazňuje v rozhovoru pro televizi ZDF. A neodpustí si vysvětlující doušku, že „toleranci by ohrozilo, pokud bychom byli tolerantní k netoleranci.“ Toleranci demokratů nezasluhují žádní nepřátelé demokracie ani šiřitelé nenávisti ke skupinám obyvatel. Gauck v tomto ohledu zdůrazňuje, že tolerantní člověk zkrátka musí být schopen i určité „odhodlané netolerance“.

Autor ruku v ruce s tím rovnou vylučuje, že by svou výzvou k toleranci směrem „více doprava“, myslel krajní pravici. „Když mluvím o pravici, nemyslím tím pravicové radikály ani extremisty, těmito lidmi opovrhuji, mám ale na mysli ty, kteří jsou dílem natolik konzervativní, že už jde podle mě a mnohých dalších v podstatě o reakcionáře, nicméně ještě nejde o odpůrce demokracie, oni nechtějí žádného Hitlera.“

Gauck i vůči lidem, kteří mu nesedí, jejichž témata ani zpátečnická politika se mu nelíbí a jejichž názory nesdílí, vybízí k jakési „odbojné“ toleranci. „To, že je nemám rád, mě ještě neopravňuje vyloučit tyto lidi ze hry,“ vysvětluje s tím, že je toleruje a pře se s nimi. „Touto ‚odbojnou‘ tolerancí svým protějškům v debatě nesdělujeme, že by nebyli součástí naší společnosti – naším snem přeci není žádná ‚vyčištěná‘ společnost. Naším snem je stav, kdy se i stoupenci zcela odlišných názorových proudů dokážou vztahovat ke společným základním hodnotám, které ctíme všichni. Minimálně se ovšem musíme shodnout na tom, že k sobě budeme přistupovat mírumilovně, a že budeme ctít zákon,“ podmiňuje toleranci.

Gauck odmítá zúžený pohled na svobodnou společnost. Nesdílí poměrně rozšířené pobouření nad konzervativně založenými voliči, kteří se rozhodli volit AfD. „Rozčilují se, jako by to byli všechno fašisti a náckové. Pár jich mezi nimi skutečně je, a já s nimi nechci mít nic společného,“ uznává s tím, že je také velkým odpůrcem této strany. Zároveň ale poukazuje na to, že mezi jejími voliči je i spousta těch protestních. Gauck se současně distancuje od extrémní pravice, kterou jasně označil za fašistickou. V přístupu ke zbytku politického spektra ovšem pozoruje velké rozpory. „Nemůžeme si společnost porcovat a tvrdit, že levice smí všechno, krajní levice skoro všechno, liberální střed a umírnění středoví konzervativci si mohou dovolit úplně nejvíc a zelení zrovna tak, zatímco napravo máme jen velmi omezenou svobodu názorů,“ upozorňuje.

Gauck dal konkrétní příklad. Xenofobii považuje za odpudivou a nehumánní. Jak ale zdůrazňuje, na zamyšlení nad tím, co se stane se zemí, která ani nepřipustí debatu o tom, jakou míru migrace a přistěhovalectví ještě snese, nic nehumánního není. „U nás má pojem pravice negativní konotace, a v tom zacházíme příliš daleko. Jeden starý levicový vzorec uvažování v podstatě cokoli, co je napravo od levicového přístupu, zavrhuje jako fašistické,“ jmenuje stereotyp, kvůli němuž s společnost zbytečně rozděluje. „Proč bychom to měli dělat,“ nutí autor k zamyšlení.