Policisté pohřbívají oběti ruské agrese na Ukrajině. FOTO: ČTK/ABACA/Yaghobzadeh Alfred/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/Yaghobzadeh Alfred/ABACA
Po spolknutí dalších prášků na uklidnění sedne žena k počítači a celé noci píše všem možným novinářům a lidskoprávním organizacím. „Mého syna mučili a bili ruští agenti. Zlámaná žebra, propíchnuté plíce. Ta zvěř do něj kopala nohama,“ říká mi hned v úvodu a z jejího svědectví mrazí.
Syn Natalie Myronové, třiačtyřicetiletý Denys, zemřel ve vězeňské mučírně, kde byl držen Federální bezpečnostní službou (FSB) Ruské federace. Denyse společně s několika dalšími lidmi zajali v okupovaném ukrajinském Chersonu již 27. března a podle slov svědků jej dlouho mučili. Takhle to trvalo do 23. dubna. Až po měsíci měli rodiče možnost vidět svého syna – byl předán ukrajinské straně v rámci výměny zajatců. Čekali ho živého, dostali však jen zmrzačené tělo. Byl pohřben v zavřené rakvi. Jen stručný řádek z dokumentu o příčině smrti vypovídá mnohé: „Tupé poranění hrudníku se zlomeninou žeber a krvácením do břišní dutiny.“
„Syna mi to už nevrátí, ale ta ruská zvěř musí být potrestána. At jsou prokletí oni i jejich rodiče, kteří přivedli na svět takové vyvrhele. Celý svět se musí dozvědět o těchto zvěrstvech,“ říká Natalie Myronová. Hned na začátku plnohodnotné invaze Ruské federace na Ukrajinu se Denys, profesionální voják, zapsal do řad teritoriální obrany. Byl tvrdohlavý a nereflektoval na naléhání rodičů ani manželky.
„Nezvedal nám telefon a neodpovídal na esemesky, celé noci nebýval doma. Manžel ho prosil, ať je opatrný, aby na sebe dával pozor kvůli děcku. On se ale nenechal přemluvit. Od 27. března již s námi nebyl v kontaktu, tehdy ho zajali,“ vypravuje žena a vysvětluje, že po Denysovi zůstal dvanáctiletý syn.
Podle všeho se seznamy obránců ukrajinského Chersonu dostaly do rukou nepřítele. O tom, co se stalo se synem, se Natalie dozvěděla od dalších vězněných, kteří se vrátili domů živí v rámci výměny zajatců.
Lidskoprávní organizaci Mediální iniciativa lidských práv informovali o tom, že mučení prováděli právě příslušníci FSB. Například podle slov Antona Hladkého, který byl zajat spolu s Denysem Myronovem, drží Rusové v celách desítky lidí. Standardní výslech FSB má následující podobu: „Želízka za zády, svázané nohy, na hlavě pytel. Neustálý psychologický nátlak. Občas lidi srazí na kolena, střílí, aby je vystrašili, bouchají petardy. A pořád vás mlátí. Přichází telefonista s komutátorem a pouští do člověka elektrický proud. Nohy, ramena, záda, ledviny – všechno zmlácené. Pořád jsi svázaný a nemůžeš se hýbat. Tak tě připravují na výslech.“
„Zprvu je mlátili v Chersonu. Pak je 18. dubna odvezli do Sevastopolu. Celou dobu Denys nehybně ležel. Anton říká, že syn ani nemohl na záchod ani mu nedali nic napít. Dávali mu vodu po lžičkách. Tak ho mučili! Máme jediný cíl – najít ty agenty FSB. Najít a ,proslavit je‘ po celém světě. Žebra úplně poničená, žebra v plících. Pohmožděniny všude možně. Na hřbitově jsem požádala, ať otevřou rakev – je to neskutečné, to ani nejsou lidé, prostě to nejsou lidé,“ vzlyká žena.
Natalie říká, že se nemůže zbavit myšlenek na to, jak dlouho a v jakém utrpení její syn umíral: „Už jsem připravená je pozabíjet sama! Přišli do naší země vraždit, nemám pro ně ani kapku slitování.“
Podle slov svědka Antona byl Denys natolik zmlácen, že už jej považovali za mrtvého. „Přivazovali ho nahého ke dveřím. Mučili ho a bili. Měl polámaná žebra a propíchnuté plíce. Mučili ho proudem. Pak ho sundali ze dveří a hodili na podlahu. Kopali do něj v přesvědčení, že je mrtvý. Když se začal hýbat, tak na něj řvali: Chcípneš!“ Natalie připomíná svědectví těch, kdo ve vězení přežili a viděli, jak agenti FSB mučili jejího syna.
Anton Hladkyj a další vězni prosili, aby byla Denysovi poskytnuta lékařská pomoc. Později se dozvěděli, že ho opravdu převedli do nějakého lékařského ústavu, není jim však známo, co tam s ním dělali.
Denysovi rodiče se obrátili na kamaráda v Sevastopolu, který se snažil dozvědět, co je s jejich synem. Jakmile však přijel do nemocnice a začal se vyptávat, byl hned zajištěn. Neznámí lidé mu prohledali auto a hrozili: „Ještě jednou tě tady uvidíme, a budeš mít velké problémy.“
„On měl mít 21. května třiačtyřicáté narozeniny. Teď jsem pořád na prášcích. Jen sedím u počítače a všem, komu jen mohu, píšu tento příběh, aby se svět dozvěděl o těch zvěrstvech,“ vypráví Natalie.
Rodina Denysa Myronova se obrátila i na Irynu Vereščukovou, která má za ukrajinskou stranu na starosti výměnu zajatců: „Slíbili nám, že provedou výměnu. Věděli jsme, že syn je v těžkém stavu. Mysleli jsme si, že ho brzy dostaneme na naši stranu a zachráníme. Nikdo nám neřekl o jeho smrti. Teprve 24. května volal vyšetřovatel a řekl, že syn den předtím zemřel. Nezachránili ho. Pokud by mu poskytli pomoc – byl by naživu.“
Natalie Myronová tvrdí, že v mučírnách ruské FSB jsou drženi další lidé unesení z ukrajinského Chersonu. Udržuje proto kontakty s jejich příbuznými. Podle všech indicií ruští agresoři takto vězní stovky lidí z okupované Chersonské oblasti.
