Jsi zrádce socialismu, odsoudili ho spolužáci. Do sametové revoluce zbývalo pár dnů

Dne 9. listopadu 1989 hlasovali studenti čtvrtého ročníku gymnázia v Táboře na pokyn ředitele školy a třídní učitelky pro okamžité vyloučení nepřítomného studenta Ondřeje Tichého ze všech studentských organizací. Tichý se totiž údajně dopustil nanejvýš zavrženíhodného činu: zradil socialismus, emigroval do západního Německa. Bylo třeba ho veřejně a před celou třídou odsoudit. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Studenti se báli, že by si mohli vykoledovat problémy u maturity a nemuseli by se dostat na vysoké školy. Pro vyloučení hlasovalo třicet studentů, jeden – nejlepší kamarád Ondřeje – se zdržel hlasování.

Asi za hodinu do třídy vstoupil nic netušící Ondřej, který zaspal. Den předtím se vrátil z dlouhé cesty od tety, která žila v Německu. Podle cestovní doložky se v západním Německu zdržel o šestnáct hodin déle. Mohla za to závada na autě, odešel chladič ve škodovce.

Systém starých směšných mužů

Dnes sedmačtyřicetiletý důstojník české armády Ondřej Tichý, otec pěti dětí, vzpomíná na tento čelní náraz s režimem jako na jednu z mnoha dramatických událostí listopadu 1989.

Se spolužáky nad tím dávno mávli rukou, mnozí se mu omluvili. Pro Ondřeje to tenkrát málem nedopadlo dobře. Ještě ten den si ho zavolal do kanceláře rozlíceny ředitel, místní komunistický funkcionář, jistý docent Bílý a oznámil mu, že podává navrhl na Ondřejovo vyloučení z gymnázia.

Pavel Hofman

Vidina maturity, studia na vysoké škole – to vše bylo rázem pryč: „On to tak zvláštně balil, jako to dělají lidé, kteří si rádi hrají se svou mocí,“ líčí Tichý ředitelovo jednání:

„Neoznámil mi žádné další kroky, co bude následovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam je takové to vyčkávací období, jestli náhodou mu nezavolá nějaký vyšší komunistický zvíře a neřekne: ‚Hele, tady toho mladýho nech vystudovat.‘“

Nikdo ovšem nezavolal, nebylo třeba. Komunistický režim se do týdne pod obrovským náporem veřejnosti zhroutil.

Ondřeji Tichému tenkrát došlo, jak je systém, ve kterém žije, směšný: „Byl to systém starých mužů, kteří se snaží požívat výhody svých funkcí, a prázdnými – vůbec ne kouzelnými – zaklínadly vytváří zvláštní společenskou magii, která ohýbá lidem páteř,“ říká dnes.

Co říkáš na Hvězdné války?

Ondřej Tichý se narodil v roce 1972, vyrůstal v Táboře na sídlišti: „Moje dětství bylo úchvatné. Díky tomu, že rodiče byli celoživotní studenti, byl jsem obklopen doma knížkami. Na sídlišti jsem měl mnoho vrstevníků, se kterými jsem objevoval, co bylo za humny. Stačilo přejít chodník a ocitli jsme se v přírodě.

Maminku Kateřinu, učitelku českého jazyka a výtvarné výchovy, líčí Ondřej jako laskavou a svobodomyslnou ženu, která se neváhala postavit před tanky v roce 1968 a bránit jim vlastním tělem, aby nemohly vjet do Tábora.

„Hlídka ji pak pod zbraněmi dovedla do Tábora a poslala pryč. A ty tanky do Tábora přijely,“ vypráví Tichý.

Dodává, že až později si uvědomil, že pod tíhou mateřství a odpovědnosti, aby se její děti dostaly na školy, toto sympatické rebelství skryla.

Tatínka Ladislava Tichého si v paměti uchovává jako člověka se smyslem pro spravedlnost. Působí to překvapivě, přestože jeho otec sloužil jako vyšetřovatel VKR – vojenské kontrarozvědky, vojenské obdoby StB. Jeho syn těžko mohl tušit, co přesně jeho otec dělá, koho pronásleduje.

Kolem roku 1984, si ho otec pozval do pokoje, kde stála promítačka a z prostěradla udělané plátno: „A táta mi říká: ‚Dneska se podíváme na Hvězdné války. Je to slavnej film a já bych potřeboval od tebe vědět, co na ten film říkáš.‘“

Vojenský policista, který nejspíš během nějaké domovní prohlídky zabavil kotouč s tímto režimem zapovězeným filmem, chtěl nejspíš synovi tímto ukázat, že i on si nemyslí, že mají být takové filmy zakázané. Když společně dokoukali, otec se obrátil na syna:

„Viděl jsi v tom snímku něco, proč by se na něj nemohli lidi v týhle zemi dívat?!“ Ondřej mu pochopitelně – v televizi ani kinech podobné hollywoodské filmy neběžely, odpověděl, že mu přišel velkolepý, o boji dobra se zlem: „Bylo vidět, že chce říct, že kvůli tomuto nebude nikdo trestně stíhaný,“ vypráví Ondřej Tichý. Jeho otec dnes už nežije.

Tati, proč tady máš tu pistoli?!

Koncem listopadu 1989, v situaci, kdy se z vedení Československé lidové armády stále ještě ozývaly hlasy, že by armáda měla zasáhnout proti antikomunistům, přišel sedmnáctiletý Ondřej Tichý z města domů. Celý den až do noci vylepoval letáky, mluvil s lidmi, sbíral informace a domů se vrátil až po půlnoci.

Jeho otec, voják z povolání, seděl zhroucený u stolu se svou služební pistolí: „Podle lógru ve sklenici jsem viděl, že tam zažil svých pár těžších hodin osamoceného rozjímání,“ vypráví.

„Říkám: ‚Tati, proč tady máš tu pistoli?!‘ On na to: ‚Neboj, nic, z čeho by sis měl dělat vrásky. Ale přemýšlel jsem o tom, jak bych se zachoval, kdybych dostal rozkaz, že se musím zúčastnit akce na potlačení demonstrace. Přemýšlím, co bych udělal. Jak bych zareagoval, kdybych najednou stál na jiné straně barikády, než stojíš ty,‘“ vypráví Tichý.

Dodává, že má pochopení pro vojáky, kteří složili vojenskou přísahu – sám ji má za sebou.

Když se Tichý ohlíží za událostmi starými třicet let, nazývá sametovou revoluci požehnáním. Ve svobodné době nemusel podle svých slov nikdy ohnout páteř, nikdy nemusel jít sám proti sobě.

Za to, že se „nebojí konfrontace s ničím zlým“, prý vděčí svým rodičům. „Jestli pro to někde hledat vysvětlení, tak já osobně to cítím v té velkoleposti mých rodičů, kteří – i když vlastně nemohli jít tou dobou úplně rovně a museli jít trošku bokem – tak tohle mi dokázali dát: nějaký smysl pro to, co je dobré, a co je špatné. To je dar od nich,” uzavírá armádní důstojník Ondřej Tichý.

Autoři textu Mikuláš Kroupa, Květa Dvořáčková a Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Příběhy Post Bellum vycházejí na serveru HlídaciPes.org a v deníku FORUM 24

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner