Jsme kibicové, nebo aktéři? Svět se mění, ale Češi si protiněmecké předsudky vzít nedají

Český prezident Miloš Zeman a německý prezident Frank-Walter Steinmeier na Pražském hradě (26. 8. 2021) (ČTK/Šulová Kateřina)

Český prezident Miloš Zeman a německý prezident Frank-Walter Steinmeier na Pražském hradě (26. 8. 2021) | FOTO: ČTK/Šulová Kateřina

Česká zahraniční a bezpečnostní politika je vystavena robustnímu testu své věrohodnosti i věcnosti. Platí to pro naše chování v NATO, v evropských a unijních agendách i ve dvoustranných vztazích k našim spojencům, k Ukrajině i k Rusku a v poslední době také specificky k Německu.

Pohybujeme se v pásmu explicitní ruské hrozby útoku na Ukrajinu s možnými devastujícími účinky následné války jak pro Ukrajinu, tak pro celou střední, východní a severní Evropu. V některých ohledech se ale zdá, že nadále trpíme chronickými ideologickými předsudky a jen ztěžka hledáme odvahu ke kritickému a faktickému ověřování východisek našich rozhodnutí. Víc improvizujeme kolem momentálních témat, nápadů a sympatií, a chybí promyšlený záměr.

My a německá politika

V poslední době je zkreslení zřetelné na variabilitě a změně postojů k německé politice, explicitně k německé politice vůči Kremlu a hrozbám ruské vojenské agrese. Implicitně pak k německému odmítání jaderné energetiky, a naopak k tlaku na Zelenou dohodu a obnovitelné zdroje.

Prezident Putin a car Mikuláš II. - nynější ruský imperialismus představuje zvláštní amalgám carské a sovětské tradice (Łukasz Adamski / Atlantic Council)

V některých ohledech se náš domácí diskurs nachyluje opět do protiněmeckého tónu, s kuriózní přesmyčkou do obratu v dříve laxních postojích k Francii, která se nyní stala naším projaderným spojencem v EU, byť ve vztahu k Rusku zůstává francouzský postoj „západoevropský“.

Banner Nová Orientace

Ano, platí, že s Francií jsme v posledních letech spojeni nejen podporou jádra, ale i stále složitější, a nikoliv právě úspěšně končící vojenskou evropskou misí v Mali. S Francií rovněž spolupracujeme na převzetí předsednictví EU, v jehož velkorysém půdorysu se sytí závěr francouzské prezidentské volební kampaně.

Pro naši zahraniční a bezpečnostní politiku, pro její utváření ve středoevropském, natož aliančním kontextu, je váha Francie v poměru k Německu nesrovnatelná. Z hospodářského hlediska, kde jsme zcela propojeni s exportní silou německé ekonomiky, je už zcela nesouměřitelná.

Proto má současné dění v německé zahraniční politice pro nás daleko hlubší význam a vliv než ideologický pokřik proti složité tektonice vztahu Berlína k Moskvě, k Pekingu nebo k jaderné energetice.

Angela Markelová a Vladimir Putin (ČTK/DPA/Ralf Hirschberger)

Chybí nám Mutti?

Změnu německé zahraniční politiky provází odchod Angely Merkelové. Kancléřka pevně držela otěže a nenechala si do jednohlasné zahraniční politiky mluvit, a to ani svou vlastní CDU a jejími poslanci v Bundestagu. Měla formativní zkušenost života v NDR.

Až do krize transatlantické politiky vyvolané Donaldem Trumpem držela vždy jasnou obrannou spolupráci s USA, stejně jako evropskou s Paříží. Poměrně tvrdě s Paříží vstupovala jak do první ruské agrese na Krym a východ Ukrajiny, tak držela dohodu s Tureckem o migraci i zadržování Islámského státu, na jehož bombardování se účastnilo i Německo z turecké základny.

Byla ochotna naslouchat i nezřídka hysterickým středoevropským výkřikům, schopná debatovat s Orbánem, i přijíždět na inkognito návštěvy do Prahy za svým oblíbeným akademikem, a přitom se nepotkat ani se Zemanem, ani s Babišem. Ano, Merkelová skončila. Nová německá koalice je opravdu heterogenní, má více hlasů a názorů, jakkoli i v předchozím období se v politice k Rusku ozývaly rozporné hlasy, například od bavorského premiéra a koaličního partnera z CSU.

Nyní ovšem do německé politiky znovu vstoupili Zelení a jejich ministryně zahraničí rovnou vyrazila do Moskvy, kde se však ukázala pevnější než kdokoli počítal. Oproti Zeleným jsou sociální demokraté podezíráni z otevřeně prokremelské pozice a podpory, ne-li zainteresování v projektu plynovodu Nord Stream 2, kde naopak oponují Zelení.

Liberálům ještě více záleží na hospodářských vztazích, kde je ruský i čínský trh mohutně exportní německé ekonomiky prakticky těžko zastupitelný. Nic ze zmíněného zatím nesvědčí pro přílišnou ochotu nové německé koalice Moskvě ustupovat nebo nedržet dohodnutou preventivní bezpečnostní politiku případných tvrdých a personifikovaných sankcí, kterou definuje Bidenova administrativa. I pro Německo platí, že sankce se spíše přitáhnou a nepominou.

Ruský prezident Putin na zahájení zimní olympiády v Pekingu (4. 2. 2022) (ČTK/AP/Alexei Druzhinin)

Nový světový kontext

Je fakt, že váha německé, francouzské i evropské politiky vzrostla s odchodem Britů z EU a zejména s odklonem americké politiky směrem k Číně a Pacifiku. Evropa prostě nese více zodpovědnosti za politiku vůči Rusku v konvenčním, diplomatickém i politickém smyslu. Francie a Německo jsou proto na „forhontě“ možného diplomatického řešení ruského machrování vůči Ukrajině. Američané tvrdí muziku.

Německo není explicitně ochotno vyzbrojovat Ukrajinu, chová se zdrženlivě, zbrojení nechává na dalších spojencích v NATO, ovšem bez protestů. Německá ministryně Annalena Baerbocková se cestou do Moskvy zastavila napřed v Kyjevě. Jasně také – v Moskvě na tiskové konferenci – pojmenovala to, jak se ruské vojenské síly kumulují na hranici s Ukrajinou.

Je nutné akceptovat, že Německo je pacifistické, vedl ho k tomu ostatně po válce Západ i Východ. Němci jsou od té doby k válčení velmi zdrženliví, naopak jejich síla je v technologickém a hospodářském vývoji.

„Východní politika“ (dříve) západního Německa sociálně demokratických kancléřů (H. Schmidt, W. Brandt) držela otevřenou komunikaci přes železnou oponu, podpořila vznik helsinského lidskoprávního procesu, který pomohl ke zrodu disidentských hnutí v komunistické Evropě, a nakonec pomohla konzervativnímu kancléři Kohlovi ke sjednocení Německa s vydřenou podporou Moskvy, Washingtonu a Paříže.

Ostatně prvním novým, Moskvou odsouhlaseným rozšířením NATO byla právě NDR s obnoveným hlavním městem Německa Berlínem. Sovětská armáda opustila NDR bez jakýchkoli komplikací jako původně „svou“ okupační zónu (v této zóně sloužil Vladimir Putin jako mladý důstojník KGB na počátku své kariéry).

Videokonference čínského prezidenta Si Ťin-pchinga s ruským prezidentem V. V. Putinem (15. 12. 2021) (ČTK/Xinhua/Yin Bogu)

To jsou neoddiskutovatelné a reálné výsledky německé politiky. Na nich také Angela Merkelová aktivně stavěla, stálo na nich i faktické sjednocování Německa i původně rozdělené Evropy, kterou Německo posílilo výměnou své marky za euro. Kolik prognóz, že euro „havaruje“, jsme slyšeli jen u nás, a kde je euro dnes? Platí na západ, na jih, na sever i na východě našich hranic. Překvapivě? Nečekaně?

Německá Evropa, nebo evropské Německo?

Vybavuji si rovněž, kolik význačných ekonomů a byznysmenů předpovídalo Německu zhroucení kvůli odklonu jeho energetiky od jádra (po havárii ve Fukušimě) a příklon k obnovitelným zdrojům „Energiewende“.

Na bankrot německá ekonomika rozhodně nevypadá. Spíš je jasnější, že Němci si pomohli technologickým výzkumem k předstihu v nových technologiích. Němci dnes prostě raději obchodují, než válčí. A právě my bychom si mohli připomenout, že německé technologie a firmy táhnou naši průmyslovou výrobu a export.

Ale nejsme to my, kdo by produkoval a vymýšlel jejich technologie. Naopak, vymýšlí Němci a my montujeme. A budeme se muset hodně snažit, aby se i Škoda Auto dostala k novým technologiím, zatímco Němci vůbec neváhají pustit si k sobě mohutného konkurenta v elektroautech Teslu. Podobně domněnky, že by například francouzský jaderný program alokoval výrobu k nám, jsou spíše dalším ideovým snem a s velkým otazníkem.

Lze tedy celkově vyslovit hypotézu, že Německo bude zcela respektovat společnou zahraniční a obrannou politiku Západu vůči agresivnímu Kremlu, a to jak z hlediska Ukrajiny, tak z hlediska bezpečnostních zájmů našeho regionu, který se pod ruským tlakem poněkud ve své loajalitě rozpadá, včetně vnitropolitických kapitulantských pátých kolon, od Maďarska přes Slovensko, Chorvatsko až k nám.

Zároveň je prostě fakt, že Berlín chce tuto společnou politiku aktivně utvářet – více diplomatickými a hospodářskými než vojenskými prostředky – a je v tom aktivní.

Masové demonstrace na podporu nezávislosti Katalánska v centru Barcelony patřily ještě nedávno ke koloritu tzv. katalanistického hnutí (2018) (Profimedia)

Jsme kibicové, nebo aktéři?

Dokážeme být také tak aktivní jako Němci? Dokážeme organizovat své spojence a partnery ve společné bezpečnostní a zahraniční politice? Odpověď je dost jednoznačná: nedokážeme. Nedokážeme proto, že jsme vnitřně vůči Rusku rozložení daleko více, než je německá politika rozkročená. Připomeňme si zoufalé konání naší politiky v souvislosti se zjištěním ruského původu vrbětických výbuchů.

Snahu celou věc zatajit nebo dokonce s Kremlem zobchodovat podle plánu Miloše Zemana a v servilní hlouposti tehdejšího ministra vnitra Hamáčka. Vzpomeňme si, jak jsme si popravili charakterního a suverénního ministra zahraničí Petříčka, i na premiéra Babiše zbaběle uhýbajícího snaze britské vlády konzultovat a zastavit kapitulantský postup Prahy a naši snahu věci zatajit.

Připomeňme si předání naší evropské, unijní politiky do rukou Viktora Orbána, kterého se dopustil Andrej Babiš zcela kompromitovaný svým konfliktem zájmů. Připomeňme si ostudné chování prezidenta Zemana na summitu NATO v popírání přítomnosti ruské armády na Krymu nebo jeho zpochybňování ruské stopy ve Vrběticích.

Máme zde sílící prokremelskou pátou kolonu Okamurových extremistů i protivakcinační demagogii tlačenou také ruskou dezinformační kampaní. Ano, dosáhli jsme rozbití ruského zpravodajského centra na pražské ambasádě, po hrubých ruských chybách, ale přinejmenším s desetiletým zpožděním daným ochrannými křídly Klausova i Zemanova prezidentství a poté, co již nešlo utajit, jak na nás GRU zaútočila.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Český dvorek

Zdroje české kritiky německé zahraniční politiky po odchodu kancléřky Merkelové, ale například i kritiky Bidenovy administrativy, které u nás zaznívají v nostalgii po Trumpovi, by měly dokázat uplatnit stejně kritický přístup k našemu vlastnímu zahraničněpolitickému diskurzu a skutkům. Potřebujeme konečně odložit obstarožní ideologické doktríny a potýkat se světem, jaký fakticky je a v kapacitách a spojeneckých rámcích, které máme k dispozici.

Právě vůči Německu je dnes patrné, jak moc exportujeme svou vnitřní politiku do zahraniční politiky a projektujeme své domácí předsudky a zaostalost, namísto abychom dělali pravý opak a podřizovali svůj vnitřní diskurz a rozhodování vnějším podmínkám bezpečnosti země a možnostem, které z hlediska naší situace máme.

Bylo by dobré některé chyby neopakovat, a naopak pracovat s otevřenou perspektivou našich realistických možností a nástrojů, jak zajistit naši bezpečnost a suverenitu v evropském i transatlantickém kontextu, které se v této době nepochybně opět mění.

Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.

Text vyšel 8. února 2022 na serveru Hlídací pes, zde jej publikujeme s jeho a autorovým svolením.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]