Průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina dospělých lidí v USA si myslí, že duševně nemocní lidé se dopouštějí násilností častěji než duševně zdraví. Otázku po normalitě pachatelů si kladou kvůli častým případům střelců, kteří řádí ve školách a na dalších místech. Jenomže odpovídá to tomu, co říkají psychiatři?
„Představa, že někdo ztratí kontrolu nad svým myšlením nebo chováním je děsivá a odpuzující, což se projevuje strachem z duševních chorob – zejména v jejich závažnějších projevech,“ říká Paul Appelbaum, psychiatr z Columbia University. „Máme také jako lidské bytosti sklon věnovat zvláštní pozornost neobvyklým událostem kolem nás, takže když násilné činy spáchají lidé trpící duševními chorobami, zaujme to v naší myslí významné místo,“ soudí.
Jeffrey Swanson, profesor psychiatrie a behaviorálních věd na Duke University School of Medicine říká, že takové zkratkovité závěry jsou problematické, protože nahrávají stigmatizaci lidí, kteří duševními chorobami trpí. Mnozí z nich už mají i tak dost těžký život a čelí diskriminaci v mnoha oblastech, třeba pokud jde bydlení, zaměstnání a vztahy. Jednotlivci trpící duševními chorobami jsou ve skutečnosti třikrát častěji než průměrní lidé sami obětí násilí, protože jsou zranitelnější.
Je ovšem fakt, že některé masové střelby a další násilné činy spáchali opravdu lidé, kteří vážně duševně nemocní byli. V roce 1998 například Wendell Williamson, student práv, u kterého pak byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, zastřelil na ulici v Chapel Hill v Severní Karolíně dva cizince. Williamson prohlašoval, že jednal ve víře, že zachraňuje svět. Porota ho nakonec shledala nevinným kvůli šílenství.
Čísla ale vypadají jinak. Analýza více než 60 masových vražd v Severní Americe provedená v roce 2004 zjistila, že jen šest procent pachatelů bylo v době činu psychotiky. (Psychotik je duševně nemocný člověk, na rozdíl od psychopata, u kterého se nejedná o nemoc, ale o poruchu osobnosti.) Pokud jde o masové střelby, představují duševně nemocní pachatelé jen jedno procento z celkového počtu vrahů, kteří ročně vraždili střelnou zbraní. Jiné studie ukazují, že lidé s duševními poruchami představují pouze tři až pět procent pachatelů násilí ve Spojených státech. Je to číslo mnohem nižší, než je výskyt duševně nemocných v běžné populaci, což je až 18 procent. To znamená, že i kdyby se povedlo zastavit všechny duševně nemocné, stejně by tu přibližně 96 procent násilných činů zůstalo.
Profesor Jeffrey Swanson říká, že i v případech, kdy se násilí dopustí lidé trpící vážnou duševní chorobou, je obtížné odvodit jejich zločiny pouze z jejich diagnózy. Jsou tu totiž ještě další zasahující proměnné, jako třeba u některých zneužívání v dětství a užívání alkoholu nebo drog. To všechno jsou faktory, které pravděpodobnost násilného jednání zvyšují.
Když dojde k nepředstavitelné tragédii, jako je masová vražda provedená střelcem, lidé docházejí rychle k jednoduchému závěru: „Každý, kdo udělá takovou věc, musí být duševně nemocný.“ Renee Binder, profesorka a ředitelka programu psychiatrie a práva na University of California tomu ale oponuje: „Musíme být se svými definicemi opatrní, protože ačkoli je s těmi lidmi něco jasně špatně, nebývá to často vážná duševní nemoc.“
Čísla z výzkumů tedy zatím působí přesvědčivě. Když někdo zastřelí mnoho nevinných lidí ve škole nebo hypermarketu, nemáme hned myslet na čin šílence, mnohem pravděpodobnější je, že důvody pachatelova zločinu jsou jiné. Obecné mínění ale reaguje emočně a spontánní reakce, že něco takového mohl spáchat jen šílenec, se zřejmě rychle nezmění.
(Zdroj bbc.com/future)
